Sirres ležel v jeskyni a jeho myšlenky se líně potulovaly od jednoho tématu k jinému.
Jeho znudění přerušil chraplavý kašel. Prudce se zvedl na nohy a přiskočil ke zraněnému vlkovi. Očividně se probouzel.
Sirres pozorně sledoval, jak vlk otevřel zelenomodré oči a snaží se zorientovat. Viděl jak je zmatený, až se uchechtl.
Tehdy si ho vlk všiml a zavrčel.
,,Klid" řekl Sirres. ,,Zachránil jsem tě, takže tohle si můžeš odpustit"
Vlk se na něj zamyšleně podíval a pak se pokusil vstát. Téměř okamžitě se zhroutil zpět na zem a sykl bolestí.
Sirres se přiblížil, aby zjistil jestli se mu něco nestalo, ale vlk hrdelně zavrčel, takže se zase vzdálil.
Vlk ležel na nezraněném boku, těžce dýchal a sledoval ho podrážděnýma očima.
,,Ehm, umíš mluvit?" Zeptal se Sirres a vlk si odfrkl. ,,Samozřejmě že umím mluvit" odsekl. Měl drsný, hluboký hlas.
Sirres se ušklíbl. ,,Já jen, že jsem od tebe neslyšel nic jiného než vrčení" provokoval. Tak dlouho s nikým nemluvil, že si to náležitě užíval.
Vlk jako na potvrzení jeho slov znovu zavrčel a pak se rozhlédl kolem.
,,Kde to jsem?" Zeptal se a Sirres se uchechtl. ,,Otázky kladu já, ne ty"
Vlk se zase pokusil vstát, nejspíš proto, aby mu ukázal že není dobré si s ním zahrávat, ale sykl bolestí, a tak si zase lehl.
Sirres se zatvářil vítězoslavně. ,,Jak se jmenuješ?"
,,Adaras" zabručel vlk po chvíli, a Sirres si nebyl úplně jistý, jestli mu říká pravdu. Nejspíš to nebylo důležité.
,,Co na tebe zaútočilo?" Dychtil po odpovědi, což muselo Adarase podráždit.
,,Nějaká příšera, já nevím" zavrčel, ale Sirres to jako dostačující odpověď nebral. ,,Jak vypadala?"
,,Já nevím!" Vykřikl Adaras, ale ani trochu tím Sirrese nevyvedl z míry.
,,Fajn, zeptám se později" pokrčil rameny a Adaras si pro sebe zamumlal: ,,Ušetřete mě!"
,,Co si dělal v Bleskovém lese uprostřed bouřky?" Zajímal se Sirres.
,,Když jsem tam přišel, bouřka nebyla" zabručel Adaras.
,,Ale proč si tam šel?" Zeptal se Sirres.
Adaras mu neodpověděl, jen ho probodával znuděným pohledem.
,,Fajn, další otázka kterou můžeme nechat na později" přimhouřil oči Sirres.
Odmlčel se, a pak řekl: ,,Nemáš hlad?"
,,Díky že ses zeptal" ušklíbl se Adaras. ,,Co myslíš? Nejedl jsem už kdo ví jak dlouho!"
Sirres obrátil oči v sloup. ,,No tak promiň" řekl sarkasticky a rozhlédl se po jeskyni.
,,Měl bych tu mít ještě kus jelena ze včerejška" poznamenal.
,,Chci čerstvé" zavrčel Adaras.
,,A mě nezajímá co chceš" opáčil Sirres. Bylo mu jasné, že se ho Adaras snaží vylákat z jeskyně, aby mohl utéct. Ale jak by to dokázal? Sotva se postaví na nohy. Možná to jenom hraje...
Tak jako tak, on se z téhle jeskyně nehne, dokud nebude Adarasovi stoprocentně věřit. Což bude trvat podle všeho docela dlouho, ale on si počká.
Sirres vytáhl půlku jelena, kus si ukousl a zbytek dal Adarasovi. Nejdřív se na to nedůvěřivě díval, jakoby uvažoval, jestli to není otrávené, a pak pokrčil rameny a pustil se do jídla.
Jelen byl pryč sotva za pár minut, Adaras jedl... No, jako nevychovaný, hladový vlk, čímž pravděpodobně byl.
,,A teď se chci ptát já" řekl Adaras, a Sirres přimhouřil oči.
,,Jistě" svolil po chvíli.
,,Kde to jsme?" Vyštěkl Adaras první otázku.
,,V Bleskovém lese" odpověděl Sirres.
Vlk se zatvářil ohromeně a možná i trochu vyděšeně. ,,Pořád? Ale vždyť je to tu nebezpečné! A ty tady žiješ?" Podezíravě se na něj podíval. ,,Co jsi sakra zač?"
Sirres se pro sebe smutně usmál. Kdyby to on sám věděl...
,,Říkají mi Pán blesků" řekl po chvíli a doufal, že mu to jméno něco řekne. Přezdívalo mu tak spousta vlků. Než stačil Adaras něco říct, Sirres pokračoval: ,,A nebezpečné to tu je jen za bouřky i když pro mě ne"
,,Jak to? Co-" začal Adaras, ale Sirres se na něj podíval.
,,Příšery-jedna z nich tě napadla-na mě neútočí. Nevím proč, ale prostě to nedělají" řekl Sirres. ,,A já chci vědět, jak vypadala ta tvoje příšera"
Adaras se poprvé zatvářil upřímně. ,,Já to opravdu nevím. Pamatuji si jen velký obrys a nejsem si jistý, jestli ta příšera nebyla pokrytá blesky"
Sirres si v duchu načrtl dost nepřesný obrázek, ale bylo to lepší než nic.
,,Teď by sis měl odpočinout" nařídil a Adaras se ani nezmohl na námitky.

Kdysi, když byla Eldiara země zvířat, objevili se vlci.
Vlci s hustou, jemnou srstí a žlutýma, jasnýma očima. Bytosti tak nádherné, že svou krásou překonaly všechny ostatní.
A aby toho nebylo málo, vlci dostali ohromný dar. Magii.
Když se Magie-ona totiž byla ze začátku bytostí s vlastními myšlenkami a činy-rozhodla, přemístit se do nějaké bytosti, vybrala si malé vlče.
Jakmile se stala jeho součástí, jeho inteligence se pozvedla na vyšší úroveň, naučil se mluvit a byl mocný.
Dal si jméno Blackstar.
Tehdy vlci měli smečky které žily v různých částech Eldiary, a on se stal vůdcem jedné z nich.
Blackstar však byl osamělý, jelikož nikdo nerozuměl jeho nové řeči, jeho myšlenkám a jeho magii.
Pak se objevila vlčice, jež měla v sobě Moc-sestra Magie-a která jediná chápala jeho slova. Byla jako ona.
A jak už tak bývá, ti dva se do sebe zamilovali a tak vznikla první generace magických vlků. Normální vlci začali vymírat, jelikož ti neobyčejní začali vymýšlet nové a nové věci. Zakládali města, psali příběhy, žily podivuhodné životy.
Možná někde skrytí stále žijí obyčejní vlci, bez špetky magické krve.

Asira si najednou všimla, že pod textem, který právě četla, je napsaná hustým, malým písmem poznámka, která rozhodně nepatřila autorovi. Vypadala novější.

Pokud žijí, mají štěstí, že neví, jaké neštěstí v podobě Alfa vlků Eldiaru postihlo.

Asira se nechápavě zamračila. Ona to nepsala a nikdo jiný k jejím věcem neměl přístup, snad až na matku, která se jí ovšem nikdy nehrabala ve věcech.
Rozhodla se jít ven, jelikož opravdu neměla co dělat.
Poslední dobou bylo mimořádně hezky, skoro nepršelo. Tiše procházela po hlavní cestě, ignorovala pohledy ostatních a užívala si krásného, volného dne.
Ani nevěděla kam jde, když se ocitla před branou. Uvědomila si, že naposledy byla mimo město před příchodem Alfa vlků.
Rozhodla se to napravit. Strážní Alfa vlci jí nezastavily, když vyšla z města přímo do Pralesa.
Uchváceně se rozhlížela po kmenech porostlých mechem a liánami, po zářivě barevných květinách které vydávaly okouzlující vůni.
Sešla z cesty vedoucí do Ondyxu a zaujatě se prodírala Pralesem.
Najednou uslyšela něčí hlas.
,,Jsi krásná jako... Kapka rosy třpytící se na téhle květině" říkal, ale pak zavrčel. ,,Ne, to je hloupost"
Asira si s ohromením uvědomila, že je to Farryn, který pochodoval sem a tam u malého jezírka, nad kterým poletovaly zářivý motýli.
Asi by měla odejít, ale nemohla od něj odtrhnout zrak. Proto, schovaná v houští ho sledovala a poslocuhala.
,,Tvoje oči září jasněji než ta nejkrásnější hvězda" říkal Farryn a povzdechl si. S pohledem upřeným na červenobílého motýla si povzdechl: ,,Ach Asiro, co mi to děláš?"