Iris zničehonic prudce zvedla hlavu a zadívala se směrem k hradbám. Okamžitě vyštěkla: ,,Někdo se blíží!"
Slyšela jejich myšlenky.

Ona zabila všech pět stínobijců! Zabije i Arcalimu! To byly myšlenky vojáků, co běželi chodbami. Iris skoro obdivovala jejich oddanost Arcalimě a jejich touhu ji chránit-kdyby se je teda na úkor této zaslepené víry nesnažili zabít.

,,Už jsou v chodbě. Musíme odtud zmizet," zavrčela Iris a trhla hlavou k ostatním.

Arcalima něco v rychlosti řekla veliteli stráží, a v hlavě jí prolétla myšlenka: Doufám že jim otec neublíží...
Byla si jistá, že její otec není zlý vlk, ale taky věděla, že je přesvědčený, že dělá dobrou věc. A nebylo by to poprvé, kdy ho vztek kvůli ochraně svých blízkých připravil o zdravý rozum.

,,Dělejte!" Zavrčela Iris, rozčilená jejich pomalostí. Las byl samozřejmě už připravený u ní-když něco řekla tímhle tónem, radši se s ní nehádal. Jeden strážný Arcalimy dal Pharsu Faramisovi na záda, a ten trochu klesl pod tíhou jejího těla. Přesto vypadal, že by byl schopný ji přenést přes celou Eldiaru, kdyby to bylo nutné.

Iris nerada četla jeho myšlenky, bylo to vnímání úplně jiné, než jaké kdy zažila, a když jí došlo co je zač, byl to pro ni šok.
Teď se Faramis naštěstí nestaral o nic jiného, než o bezpečí Pharsy. Las jí kdysi říkal, že to byl takový necitlivý, tichý mrzout, ale Pharsa ho změnila, byť si to dobrovolně nevybral.

Někdy se o změnu neprosíme, napadlo Iris. Ale to neznamená, že ji nepotřebujeme.

Irisinu pozornost zaujaly Arcaliminy hlasité myšlenky, které se rozutekly všemi směry. Podívala se směrem k ní-fialová vlčice vypadala značně udiveně a zmateně, když ji Klay na rozloučenou olízl temeno hlavy.

Iris obrátila oči v sloup, ale nedivila se jí. Ocitla se ve společnosti dvou párů, z čehož jeden o tom pomalu ani neví.

Od Arcalimy ji zase odvedly myšlenkové hlasy vlků, blížících se k nim. A oni byli pořád moc blízko. Jestli jim chtějí utéct, musí mít náskok.

,,Poběžte už," naléhala Iris. ,,Jo Arcalimo, všichni budou v pořádku. Lasi, já jsem taky v pohodě a Faramisi, Pharsa taky. Tak už POJĎME!"
Nehodlala se s nimi štvát, prostě poběží a tečka!

Aniž by cokoliv dodala, obrátila se a vyrazila mezi stromy. Zbytek skupiny se okamžitě vydal za ní, hlouběji do stínů Pralesa.

✨✨✨

Byli na cestě už několik hodin a Las uvažoval, kudy se vydají. Okolo města byla divočina Pralesa trochu krotší. Rablest samotný sice splýval s přírodou kolem sebe, ale to neměnilo nic na tom, že vlky nebavilo, prodírat se hromadou listí a keři, které jim bránily v postupu. Proto se zatím pohybovali celkem rychle a volně. Jenže jakmile se dostanou dál od města, budou se muset rozhodnout, jakou cestou se vydat.

Nejrychlejší a nejbezpečnější by to bylo kolem Velké řeky vytékající z Pralesa, a podél ní až do Lávové země. Měli by sice možná problém s divokými zvířaty, které se u řeky shromažďují, ale právě díky nim tam byly vyšlapané cestičky a větší prostor. Jenže tam by také byli moc na očích, a vlci-ať už vojáci Pralesa, nebo jenom prostí obyvatelé, kteří si chtějí vydělat něco chycením Pharsy-by je tam mohli lépe najít. Nehledě na to, že to byla ta nejvíc pravděpodobná cesta-v Pralese se jeden snadno ztratí a řeka byla dobrým, orientačním bodem.

Pak tu byla mnohem nebezpečnější cesta, kde ale riziko nebylo kvůli vlkům, ale jiným zvířatům. Mohli by jít přes Zrádné hory. Bylo by to delší, ale jediné, s čím by si museli poradit bylo nějakých pár medvědů a několik srazů. Cesta by však byla mnohem namáhavější-nejen horami, ale i samotným Pralesem.

Las po chvíli usoudil, že se později bude muset zeptat ostatních. Odložil tuto otázku, protože tu bylo něco jiného, nad čím chtěl přemýšlet. Magie.

Ta neomezená moc ho fascinovala, nikoliv pro to, aby se zmocnil trůnu a vládnul všem, ale kdyby o ní zjistil něco víc, dostal by uznání od tě nejlepších vědců Eldiary. Jeho jméno by se zapsalo do dějin.

Každý den, který strávili v paláci Rablestu, prohledával všechny knihy, ve kterých byla byť jen malá narážka na Magii a jednoho dne konečně našel tu pravou. Byl ze svého nálezu nadšený a už už se hodlal o něj podělit s ostatními, ale pak si ten úryvek přečetl znova a pečlivě.

Bylo tam jasně napsáno, jak se Magie zbavit navždy, ačkoliv když to někdo zkoušel, vždycky se na jednu věc zapomnělo. Šlo o složitý rituál, byla k němu potřeba spousta věcí, z čehož Las některé ani neznal. Museli u něj být přítomní aspoň čtyři vlci, jako jističe a zdroje magie a moci, a jeden z nich musel ovládat telekinezi-z jakého důvodu, to Las netušil.

Když by vlastnitelka dovolila svou smrt, Magie by se za pomocí rituálu vytratila-a bylo tam jasně psáno, že každý vlk se silnou vůli to přežije. Jenže pokud si Las dobře vzpomínal, nikomu se to nikdy nepodařilo. A Faramis nikdy nedovolí, aby se Pharsa obětovala-ne, když je její smrt tak pravděpodobná.

Přinutil se na to přestat myslet, aby k sobě nepřilákal pozornost Iris a vrátil se do přítomnosti.

✨✨✨

Pharsa se stále neprobouzela a Arcalimě to dělalo starosti.

Byli kvůli tomu pomalejší, už jen proto, že Faramis byl úporně starostlivý, aby se snad Pharsy nedotkla ani větvička. Arcalima to Pharse samozřejmě neměla za zlé-jak by jí mohla mít za zlé, že je v bezvědomí?-ale hodilo by se, aby se vzbudila. A nejen proto, aby trošku přidali do tempa.

Opravdu zabila stínobijce? Zdálo se jí to nemožné. Ona tyhle vlky nikdy neměla ráda, vždycky od nich čekala nějaký podraz. Byli postrachem celé země, nejen Pralesa. To, že je její otec získal na svou stranu-a dokonce pět-byl pro ostatní Vládce signál, že by si neměli dovolovat. A najednou je v jedné malé šarvatce pobije jeden jediný vlk.

Ovládaný Magii, připomněla si. Byla vděčná za svou krotkou magii, kterou zdědila po matce. Krotkou, ale pořád nebezpečnou.

Najednou se někde zezadu ozval kašel. Arcalima se obrátila ve stejnou chvíli, jako ostatní.

Pharsa na zádech čistě bílého vlka ještě chvíli kašlala, než si konečně uvědomila, kde je a co se vlastně děje a sklouzla Faramisovi ze zad. Dopadla přímo do bláta a bílý vlk se k ní překvapeně sklonil.

,,Heh," zafuněla Pharsa. ,,Pořád jsem nemotorná."

Faramis si pobaveně odfrkl, zatímco se Pharsa vyškrábala na nohy a otřepala se, aby si dostala z kožichu bláto a listy.

Pak k nim opatrně zvedla pohled a rozpačitě se na ně podívala. ,,Je mi to líto," hlesla, což bylo přesně to, co Arcalima čekala, že řekne. Pharsa byla ten typ vlka, který se obviňoval i za něco, za co nemohl.

Faramis jí chlácholení olízl ucho, což Pharsu upřímně překvapilo a Arcalima sklopila uši. Nebyla si jistá, proč ji to zničehonic... Naštvalo.

Vzápětí si vzpomněla, jak jí Klay na rozloučenou olízl hlavu a úplně jí to popletlo myšlenky. Byla dcera Vládce! Vedena k tomu, že si vezme někoho, koho pravděpodobně nebude milovat. Nikdy nemohla a ani nechtěla s někým navazovat bližší vztahy.

Klay byl její přítel a samozřejmě její strážný.

Snažila se ty myšlenky zahnat, jelikož jí bylo jasné, že Iris poslouchá. Růžová vlčice se na ni pobaveně podívala a Arcalima se ušklíbla.

✨✨✨

Když zase vyrazili na cestu, Faramis kráčel vedle Pharsy úplně vzadu, a kontroloval jestli je v pořádku. Teda, v pořádku v rámci možností.

Někde v duchu se trestal za to, že se chová otravně a přehnaně, ale to byla jen nepodstatná myšlenka zastrčená někde úplně vzadu.

Černobílá vlčice se zdála být unavená-jak by taky ne-a okamžitě ze sebe smyla krev a bahno v nejbližším potůčku. Ale jinak byla živá a víceméně zdravá.

,,Myslel jsi to vážně?" Zeptala se ho najednou a Faramis skoro nadskočil překvapením, jak byl ponořen do svých myšlenek.

Byl si celkem jistý, co myslí, ale dělal že ne. ,,Co?"

Pharsa se na něj rozpačitě podívala, pak rychle odvrátila pohled a zase se na něj podívala a nevšimla si tak větve, takže zakopla a málem sebou praštila o zem.

Odvrátil pohled aby neviděla, jak se pobaveně ušklíbl.

,,No, to co jsi řekl ve vězení a před tím, když jsem byla ovládnutá Magii," naléhala, hlas jí roztomile přeskakoval a upírala na něj tázavé oči, zatímco Faramis se usmíval, aniž by to věděla.

Když se k ní otočil, jeho výraz byl vážný-byť se musel hodně ovládat. ,,Ano," řekl jen a otočil se zase dopředu. Jen se modlil, aby neviděla, jak se mu po páteři ježí srst napětím.

Pharsa vedle něj ohromeně zalapala po dechu a pak zanadávala, když znovu zakopla, zatímco on se v duchu zasmál. Pak se zarazil. Vadí jí to? Nebo ne? Myslel jenom na sebe, ale co když... Co když vůbec necítí to, co on? Samozřejmě že nemohla, to bylo nemožné, jenže...

Vrhl po ní letmý pohled, ale ona se netvářila znechuceně nebo naštvaně, ale jen nevěřícně.

Faramis nevěděl co si o tom má myslet. Nikdy se nenaučil moc dobře rozeznávat emoce ostatních. Nebyl empatický, nedokázal se vcítit do problémů ostatních, většinou ho ani nezajímaly. Na to byl dobrý někdo jiný. Ale teď tuto schopnost zatraceně postrádal.

✨✨✨

Pharsa skoro nevnímala Magii, která ji chtěla ovládnout-skoro už se to stávalo rutinou, která testovala Pharsinu odolnost-protože potvrzení Faramisových slov ji nutilo nemyslet na nic jiného.

Jak, jak by ji mohl milovat?! Vždyť... Znali se jen tak krátce! A Faramis byl tak... Jiný, úplně jiný než ona.

A aby toho nebylo málo, sám viděl, jak je nebezpečná! Zavřela oči, jako kdyby se těm myšlenkám snažila utéct, a samozřejmě zakopla o větev-a tentokrát to neukočírovala a spadla na zem. Možná byla nejsilnější vlčicí v zemi ale její nemotornost se nevytratila. Aspoň něco.

Pharsa se zhluboka nadechla a pak znechuceně nakrčila nos, když ji do čenichu udeřil smrad té hnědé, bahnité břečky. Prales sice nepřestala milovat, ale rozhodně měl i své... Slabší stránky.

Faramis jí pomohl vstát a Pharsa si najednou uvědomila, že už nechová tak silnou averzi k představě, že by se jí měl dotknout, ačkoliv se u toho vždycky tak divně tvářil.

Pharsa se konečně rozhodla, se ho na to zeptat: ,,Proč ti vadí něčí dotyk?"

Faramis se schválně díval všude jinde, než jí do očí. Jako kdyby ho nesmírně fascinovaly skvrny zlatého světla, která tančily mezi listy. To Pharsu sice taky, ale Faramis žil v Pralese. Okolí určitě nemohlo být zajímavější než její otázka!

,,Jestli mi to neřekneš, zeptám se Iris," varovala ho Pharsa a růžová vlčice se k nim otočila, přičemž souhlasně pokývala hlavou.

Faramis zakoulel očima. ,,Jsi divná."

Pharsa se zašklebila-měla pocit, že Faramisův tón byl lehce rezignovaný. ,,Pokud vím, tohle neslyším poprvé."

Bílý vlk se uchechtl, ale pak zase zvážněl. ,,Vždycky mi to připomene rodinu... Nebo spíš jen matku."

Pharsa zmlkla, její pobavená nálada se vytratila. ,,To je mi líto," řekla nakonec, ačkoliv věděla, jak směšně to zní. Jakoby mu snad nějaká lítost mohla pomoct. Ale něco jiného možná ano. ,,Řekneš mi o nich něco?"

Faramis se napjal. ,,Pamatuješ, jak jsem ti řekl že budeš vědět vše co potřebuješ?"

,,Ano, a že tohle k tomu nepatří," zabrblala Pharsa a přimhouřila oči. Bílý vlk přikývl a Pharsa si povzdechla. Věděla, že je to jeho soukromá věc a že asi musí být... Hodně bolestivá, když se jí nesvěřil, ale přesto ji to trochu mrzelo.

K večeru-Pharsa sice naléhala, že mají jít dál, protože už tak je svým bezvědomím zdržela, ale Las ji varoval, že pohybovat se v lese v Pralese je jedna z nejlepších možností, jak přijít o život-se utábořili v jednom z Lasových stromových domů, ačkoliv tam v takovém počtu bylo trochu těsno.

Pharsa, která ležela mezi Faramisem a Arcalimou se pro sebe usmála, když se na ně oba podívala.

Během cesty se svou novou přítelkyní domluvila, že z Faramise vytřískají všechno o jeho rodině. V Arcalimě jeho chování a žádná slova o rodině očividně vzbudila stejnou zvědavost.

,,Určitě pochází z urozené rodiny," řekla jí tehdy Arcalima a Pharsa souhlasně přikývla.

,,Ale jaké..?" Uvažovala. Nemělo by být těžké na to přijít, urozených rodin nebylo zas tak moc a obě z nich pocházely, ale ať přemýšlely a diskutovaly jak chtěly, nedokázaly si vzpomenout na jedinou zmínku o nějakém urozeném vlkovi se jménem Faramis.

Obě dvě byly však neodbytné a Faramis musel odolávat jejich neustálým, zdánlivě nenápadným otázkám. Dařilo se mu to, ale Pharsa byla přesvědčená že mu to nevydrží dlouho. Ne, když se do vyšetřování pustila i Arcalima!

Teď se Pharsa převalovala na svém místě-poprvé ji došlo, jak nepohodlné je spát jenom na dekách-a snažila se usnout. Po chvíli, když ji přestalo bavit naslouchání nočnímu Pralesu si uvědomila, že i Faramis nespí.

Otočila se k němu a zničehonic, překvapená vlastní odvahou, mu zabořila čumák do bílé srsti. Překvapením skoro nadskočil a jeho dech se stal nepravidelným, jako kdyby dlouho běžel. Pousmála se, při té reakci.

,,Faramisi?" Broukla a bílý vlk vydal tázavý, možná trochu moc vysoký zvuk. Pharsa zašeptala: ,,Taky tě miluji."

Faramis se k ní otočil a překvapeně jí zíral do zlatých očích-musela si změnit podobu, aspoň ona, stejně jako Arcalima, Las a Iris. On sám si změnil jen barvu očí, takže sledovala jak se mu v zelených očích odráží světlo měsíce, jehož statečné paprsky občas pronikly hustými korunami stromů.

,,Vážně?" Zeptal se tak nevěřícně, jakoby nechápal, že to kdy mohla říct. Pharsa se nad tím ušklíbla. Jako kdyby ho mohla nemilovat! Váhavě se k němu přitulila, stále nejistá tím, jestli se nechová nějak hloupě, ale Faramis ji po chvíli objal tlapkami. Pharse přejel mráz po zádech a cítila, jak se jí srst ježí překvapením.

,,Ty... Ty jsi můj d-druh," řekla Pharsa pomalu a samozřejmě se u toho zakoktala. To by nebyla ona.

,,A ty moje družka," dokončil Faramis plynule, pobaveně.

S těmito slovy v hlavě, kamarády kolem sebe a druhem, ke kterému se přitulila, Pharsa usnula.

A konečně se cítila úplná, protože měla pocit že někam patří.

K Faramisovi.