Cesta to byla nudná, tichá, a docela jednotvárná. Teda, aspoň co se týkalo rozhovorů mezi nimi. Pharsa by nikdy o Pralese neřekla, že je nudný, tichý nebo jednotvárný.

Vzduch bylo jako vždy dusný a vlhký, plný sytých pachů hlíny, mechů a mokré kůry. Kolem kmenů a rostlin se ovíjela pára, která stoupala vzhůru mezi korunami a zlatě zářila ve slabých, slunečních paprscích.

Celý Prales žil ještě víc než obvykle, jakoby všichni ptáci a opice chtěli slunce náležitě přivítat. Pharsa zvědavě zvedla hlavu, když se někde z dálky ozvalo dutá, foukavá melodie, která zněla trochu jako houkání sovy, byť nepochybně tajemněji.

Když to Faramis uslyšel, řekl jí, aby zrychlila a celou dobu se rozhlížel kolem sebe, dokud zvláštní píseň neutichla.
Pak jí řekl, že v Pralese občas nejsou ty nejnebezpečnější věci jen jedovaté rostliny a divoké šelmy.

Šli už druhý den, a Pharsa poznala, že se blíží k městu. Zpěv ptáků a skřehotání opic se trochu utlumilo a nahradily ho nepochybně vlčí hlasy a čirý ruch-narozdíl od města v Poušti se však tenhle ruch nádherně doplňoval s Pralesem a vůbec netušil jeho přírodu.

Cesta byla širší a viditelnější, přestali se prodírat kapradinami a Pharsa se konečně mohla přestat dívat pod nohy, aby náhodou nešlápla na nějakého jedovatého hada. Byli tu i odbočky do jiných měst, které se hladce vinuly mezi stromy a začali potkávat jiné vlky.

Pharse přišlo, jako kdyby už strašně dlouho nebyla v civilizaci, byť to bylo jen pár dní a přišlo jí skoro nemístné, cestovat po cestě i s jinými vlky, než je Faramis. Musela si často připomínat, že ji tady nikdo nepozná.

Faramis naopak vypadal naprosto klidně, občas si s cizími vlky i popovídal.

Když už se setmělo-a Pharsa se nemohla dočkat nočního Pralesa-konečně spatřili město.

Teda, Pharsa si ho zprvu nevšimla. Zaznamenala jen mnohem silnější vlčí hlasy, které přerušovaly písně, štěbetání a křik a nos jí zaplnilo spoustu vlčích pachů. Všude kolem nich byli vlci, cesta byla tak široká, až se do Pralesa skoro nehodila. A ona pořád neviděla město.

Až do chvíle, než si uvědomila, že čekala něco podobného Nionloru-volný pruh země kolem celého města. Jenže Rablest jako kdyby se tu objevil zničehonic. Zničehonic se mezi stromy před nimi začaly zvedat hradby, který byly tak hustě pokryté mechem, liánami a květinami, že ani nešlo vidět, jakou barvu měl původně kámen pod nimi. Dokonale splýval s Pralesem kolem sebe, nijak ho nenarušoval a Pharsa dokonce spatřila hejno barevných, štěbetajících papoušků, kteří seděli usazení přímo na hradbách a očividně neměli z vlků žádný strach.
Dokonale sem zapadal.

,,Vítej v Rablestu," oznámil jí Faramis s úsměvem. Pharsa mu úsměv oplatila, a společně vyrazili k branám.
Stáli u něj dva hnědí, dobře živení vlci ve zvláštní zbroji, kterou Pharsa ještě nikdy neviděla-byla celá z propletených, silných lián a kůry. Tvářili se klidně a uvolněně, vlci se na ně usmívali a povídali si s nimi.

Pharse to připomnělo stráže v Sarogu. Ti také byli šťastní, že mohou žít zrovna tam. Ona své město milovala a milovala i Poušť, ale Prales... Prales a Rablest, to bylo něco úžasného. Teprve teď pochopila, jak málo toho teprve viděla.

Prošli bez problémů, do města putovalo spoustu vlků a nemělo smysl každého zastavovat. Strážní si sice párkrát odvedli někoho, kdo vypadal podezřele a podrobili ho výslechu, ale jinak nechávali vlky projít.

Pharsa si je všechny zvědavě prohlížela. Bylo snadné zjistit, kdo z nich jsou návštěvníci a kdo praví obyvatelé Pralesa. Návštěvníci totiž vypadali stejně užasle a ohromeně jako ona.

Stejně jako ve všech městech, kde Pharsa kdy byla, se chudší domy nacházely u hradeb. Podél hlavní cesty se sice táhly obchody a tržiště, ale Pharsa věděla, že je to jen pro první dobrý dojem-za nimi spatřila malé, dřevěné domečky a mezi nimi pobíhalo spoustu vlčat. Nevypadali sice, že by měli nějak moc peněz, ale vypadali šťastní. A to bylo podle Pharsy nejdůležitější.

Domy byly z ebenového dřeva, kterého tu nebylo nedostatek, ačkoliv šlo vidět, že s ním Pralesní obyvatelé šetří, jelikož tu bylo i dřevo z dovozu a kamene. Samotný Sarog byl převážně z kamene a pískovce, jen střechy měl většinou ze dřeva. Proto bylo pro Pharsu nezvyk vidět většinu domů právě ze dřeva.

Po ulicích i na domech, prostě všude se plazily popínavé rostliny, mezi domy úplně normálně rostly do výšky stromy a vytvářely tak vysoké, zelené deštníky, ze kterých obyvatelům města zpívala na pozdrav hejna ptáků. Rablest nebylo obyčejné město-byl Pralesem stejně dobře jako každý strom a každá rostlina.

Byla tu jenom jedna hlavní cesta, zbytek nechali obyvatelé napospas přírodě.
Krásné město, uznala Pharsa a pousmála se. Pak se zase zamračila. Jenže mu vládnou vrahové.

Jak šli hlouběji do středu města, cítila Pharsa čím dál větší vzrušení, a zároveň strach.
Blíží se k vrahovi její a Faramisovi rodiny. Její okouzlená nálada se vytratila a najednou měla pocit, že ačkoliv kolem ní zvuky rozhodně neutichly a život Pralesa běžel dál, rozhostilo se kolem nich ticho.

Letmo na Faramise pohlédla, zadumaně kráčel vedle ní, a zamyšleně se rozhlížel. Nic jí o své rodině neřekl, jen to, že jsou mrtví. Nikdy o nich nemluvil, ačkoliv sama Pharsa se mu svěřovala i s naprostými drobnostmi, jako oblíbené barvy či jídlo. Ani jí neřekl, jak se jmenovali. Nevěděla, jestli jí nevěří-což si snažila nebrat k srdci-nebo se se smutkem vypořádává podle sebe.

Zastavili se před jedním z kamenných domů a Pharsa se na Faramise tázavě podívala. Ona sice nebyla z Pralesa, ale byla si celkem jistá, že tady Vládce a jeho rodina nebydleli. Obzvláště, když už z jejich pozice mohla vidět palác, který se tyčil vysoko k obloze, jakoby se snažil přerůst stromy kolem sebe.

Faramis jí nic neřekl, jen zavyl, aby ho obyvatelé slyšeli.

Na Prales a Rablest se začala snášet tma, ačkoliv tady ve městě bylo mnohem větší světlo, než přímo v Pralese, když ho tolik nekryly stromy. Pharsa měla možnost se podívat na tmavnoucí, šedou oblohu, což byl pod korunami a listy takřka nemožný úkol. Ruch na ulicích se o moc neztišil a Pharse došlo, že stejně jako Prales žije ve dne i v noci, tak i Rablest tak žije. Obchodníky s jídlem a věcmi nahradily obchodníci zase s jiným zbožím-usoudila, že trochu choulostivějším, protože většina těch obchodníků mluvila tiše a vždycky si dávali pozor, aby jejich zboží viděli jen kupující.

Pharsa se obrátila zpátky k Faramisovi a uvědomila si, že má zase bílou srst a modré oči. Chtěla se ho zeptat proč, ale její pozornost zaujaly zaoblené dveře s malým, proskleným okénkem, jež se v tu chvíli otevřely a na ně dopadlo jemné, zlaté světlo. Ve dveřích stál rozhodně pralesní vlk-měl krátkou, lesklou černou srst a kolem každého zeleného oka jeden bílý kruh.

,,No to snad není možné," vydechl vlk a užasle, nadšeně se rozesmál, když spatřil, kdo mu to vyje za dveřmi.

Faramis se taky usmíval-víc, než obvykle. ,,Lasi, můžeme jít dovnitř?" Zeptal se a Pharsa pochopila.
Ach, jeho přítel, pomyslela si.

,,Jistě, jistě," řekl Las a ustoupil, aby mohli projít.

Pharsa šla první, chtěla mít Faramise za zády. Pro jistotu.

Las je zavedl do prostorné, dřevem obležené místnosti plné skříní a poliček, na kterých stály úhledně seřazené knihy. V krbu praskal slabý, dohořívající oheň, který zahříval místnost a roztancoval stíny a světla na stěnách. Pharsinu pozornost zaujaly rozprostřené deky uprostřed, na kterých ležela krásná, světle růžová vlčice.
Byla štíhlá a elegantní, měla dlouhý čumák a srst už napohled hebkou a hustou. Pharsa si přála být jen z půlky tak krásná jako ona.

Pohlédla na Faramise, jestli se na ni dívá, ale ten jen přejížděl pohledem po místnosti. Jakoby si jí ani nevšiml.

Vlčice se okamžitě zvedla a přispěchala k Lasovi. Otřela se o něj hlavou, jakoby jí chyběl za těch pár vteřin, co šel otevřít a jemně se zeptala: ,,Návštěva?"
Její hlas zněl jako cvrlikání ptáčků nebo cinkání zvonečků. Když se na ni Pharsa dívala, uvědomila si, jak ona sama vypadá-s mokrou, zacuchanou srstí plnou bláta a listů. Trošku se zastyděla a radši napodobila Faramisovo přejíždění pohledem místnost.

Las přikývl. ,,Můj starý přítel z dětství Faramis, a jeho... Ehm, příbuzná, družka?"

Faramis na Pharsu pohlédl a uličnicky se usmál. ,,Družka Lia."
Pharsa se ušklíbla a zakoulela očima-a zároveň se snažila ignorovat, jak ji to slovo potěšilo.

,,Já jsem Iris, Lasova družka," zamrkala vlčice a měřila si je oba pohledem. Pharsa najednou dostala pocit, že ačkoliv Iris vypadá jemně a elegantně, za jejíma očima se skrývá prohnaná mysl.

Když se posadili, Faramis se konečně na Iris podíval. ,,Mohu si s tvým druhem popovídat o samotě?"

Iris přimhouřila oči nedůvěrou a chvíli mlčela. Las zatěkal pohledem mezi nimi a očividně se chystal něco říct, ale Iris jen důrazně zavrtěla hlavou, hladce vstala a odešla do jiné místnosti.

Faramis chvilku čekal s hlavou natočenou k místu, kde zmizela Iris, a pak se podíval na Lase.

,,Co tě sem přivádí?" Zeptal se ho černý vlk, a nervózně se usmál.

Faramis vrhl letmý pohled na Pharsu, a ta se zamračila. Nic jí neřekl o tom, že se hodlá zastavit u svého kamaráda. Bylo to levnější než nějaké pronajmutí pokoje, ale to neměnilo nic na tom, že jí to mohl říct.

,,Koukej," začal Faramis, a ztišil hlas. ,,Potřebujeme tvojí pomoc."

Lasovi se změnil výraz, tvářil se napjatě a zaujatě. ,,Co se děje?"

A Faramis mu všechno řekl.
Že Lia je Pharsa, co se stalo s její rodinou, jak se potkali a kam se potřebují dostat.

Pharsa Faramise zprvu probodávala zlostným pohledem-protože tohle si nedomluvili!-ale pak si uvědomila, že Faramis by to neřekl někomu, komu by bezvýhradně nevěřil. To musela v tom případě přičíst Lasovi k dobru.

,,No ty bláho," zašeptal Las, když Faramis skončil a otočil hlavu k Pharse. ,,Takže dcera Vládkyně, jo?"

Pharsa pomalu přikývla. Nehodlala ho opravovat s tím, že teď je vlastně opravdu ona Vládkyně-a napadlo ji, jestli náhodou neměla zůstat v Sarogu a postarat se o své město. Rychle ty myšlenky zaplašila. Už byla skoro u cíle.

,,Hm a proč ses zastavil u mě?" Zeptal se Faramise černý vlk. ,,Teda, ne že bych tě nerad viděl, ale nejsem si jistý, jak bych ti mohl pomoct."

,,Potřebujeme dovést k princezně Arcalimě. A nesmí u toho být nikdo další, z její rodiny," řekl Faramis důrazně a Pharsa na něj nechápavě pohlédla. Štvalo ji, že měl kdo ví jak dlouho plán a ani jí ho neřekl. To si s ním vyřídí.

,,Cože?!" Vykřikl Las, ale rychle ztišil hlas. Těžko říct, jestli před svou družkou, nebo před obyvateli města, ačkoliv ta druhá možnost byla pravděpodobnější, vzhledem k tomu, že venku panoval hluk, jak za bílého dne. ,,A proč já?"

Faramis se pobaveně zašklebil. ,,Podle nejnovějších informací, pracuješ zrovna na stavění její nové komnaty, pokud vím."

Pharsa žasla. Kde tohle všechno zjistil? A kdy?! Napadlo ji, že vyzvídal od těch vlků, které potkali na cestě, ale vždycky, když se zaposlouchala do jejich rozhovoru, nemluvili o ničem důležitém.

Las ohromeně přikývl, ale pak se vzpamatoval a nasadil klidnou tvář. ,,Vždycky jsou s ní stráže. Nedovolí jim odejít," namítl.

Faramis se zamyšleně zahleděl do ohně, v očích mu tančily plameny a najednou se mu rozjasnila tvář. ,,Mám nápad," řekl váhavě, i když vypadal, že ani jemu se to nelíbí. Vzápětí se zamračil, jakoby litoval, že vůbec něco řekl.

Podíval se na Pharsu a Las jeho pohled sledoval. Najednou se rozesmál a řekl: ,,Skvělý plán!"

,,Mně se moc nelíbí," ušklíbl se Faramis a dloubl tlapou do země.

,,Tak si ho neměl vymýšlet."

,,Nic lepšího ne-"

,,Co se tu děje?" Přerušila je Pharsa nabručeně a začala jí docházet trpělivost. Cítila se mezi nimi nepotřebně, jako pátá noha u vlka. Tohle byla obzvlášť její výprava a chtěla být u každého plánování. A to nepůjde, když jí nebudou nic říkat.

Faramis něco chtěl říct, ale Las ho předběhl.

A ten plán se Pharse také moc nelíbil.

✨✨✨

Noc strávili u Lase, a Pharsu potěšilo, že Faramis trval na tom, že bude s ní, aby ji hlídal. I přesto, že tady se jim pravděpodobně nemohlo nic dostat.

V pokoji také plápolal maličký oheň a Pharsa se uvelebila co nejdál od něj-v Pralese bylo horko i bez ohně. Přikrývky a deky si naskládala pod sebe jen proto, aby neležela na tvrdé zemi. Zadívala se do hladkého, dřevěného stropu a naslouchala nočnímu Pralesu. Nebo spíš nočnímu Rablestu. Bylo pro ní zvláštní vědomí, že Rablest je stejně hlasitý v noci jako za bílého dne.

,,Měl si mi to říct," zabručela, když se Faramis obranně postavil ke dveřím a pročesával pohledem místnost, jako kdyby snad čekal, že strop vzápětí proboří meteorit. Tázavě se na ni podíval, ale Pharse bylo jasné, že ví o čem mluví.

,,Tohle je především moje výprava, musím znát všechny plány a podrobnosti," pokračovala, a rozzlobeně bušila ocasem do země. Rozhodně mu nehodlala ustupovat.

Faramis vypadal v dobré náladě. ,,Jasně. Příště ti to řeknu," oznámil jí klidně, a Pharsa přimhouřila oči.

Rozhodla se, pokoušet jeho trpělivost.

,,Ta Iris se mi moc nelíbí," řekla nenuceně a hleděla do ohně. Jeho praskání se sem nehodilo. Ne do všeho toho mokra. Najednou si přála, aby spali v Pralese-na změti větví a mokrých listů. Potřásla hlavou, aby se těch myšlenek zbavila.

,,Mně taky ne," souhlasil Faramis a Pharsa se překvapeně uchechtla.

,,Nevíš co umí?" Zajímala se Pharsa.

Faramis zavrtěl hlavou. ,,Ne, ale stejně bych si na ni dal pozor."

,,Je moc hezká," pokračovala Pharsa, a uvědomila si, že podobné hovory vedou vždy v noci. Pobavilo ji to.

,,Potkal jsem hezčí," pokrčil rameny Faramis a lehl si na studenou zem.

Pharsa vstala, vzala jednu deku a hodila mu ji na hlavu.

Faramis se z ní vysoukal, zašklebil se, řekl: ,,Díky," a schoulil se na dece.

,,Například?" Zeptala se Pharsa a hodlala z něj dostat odpověď.

To se samozřejmě nestalo, Faramis mlčel a ona po chvíli usnula.