Byla noc jako každá jiná. V městech a všude jinde, kde byla noc se pohybovali jen ti, kteří se rozhodli žít nočním životem. Denní život už dávno spal. Obloha byla jasná, skoro bez mráčku. A vysoko na ní zhlížel na zem pán noci a strážce všeho, co se v noci děje, měsíc. Každou noc už velmi dlouhou dobu líbaly jeho paprsky povrch země a jeho krása inspirovala nejednoho básníka. Jedno město tam dole ale v tuto noc nebylo klidné. Vypadalo jako každé jiné. S jednou výjimkou. Na jedné ulici zářily dvě barvy. Modrá a červená. Okolo jednoho místa bylo několik policejních aut, policisté a policejní pásky. A uprostřed toho mumraje tělo osoby, jejíž život již vyhasl a duše odešla na lepší místo. Ano, stala se vražda. Bohužel, ne první tohoto typu. Policie si myslí, že po městě chodí sériový vrah. Možná i psychopat. A stále ho nedopadli. Nyní našli další oběť. Doufají, že to monstrum brzy dostanou. Stále nic. Stále nacházejí slepé cesty a vrací se na začátek. Kdy tomu konečně bude konec? To nikdo neví.

„Včera okolo jedenácté v noci bylo na XXX ulici nalezeno tělo pětadvacetileté ženy. Policie se domnívá, že se opět jedná o dílo Karmínového Stínu. Jde už o desátou známou oběť. Stále se tohoto vraha nepodařilo dopadnout. Kdybyste snad měli nějaké informace, okamžitě je oznamte na policii."

Vypnul jsem televizi a netečně jsem se díval dál na již černou obrazovku. Zbytečně se namáhají. Zavřel jsem oči a prohrábl si své vlasy v barvě vína a lososu. Ano. Jsem, jak mě lidé nazvali, Karmínový Stín. Vstal jsem z postele a zamířil do koupelny, která je připojená k mé ložnici. Během mé chůze jsem začal pískat a přemýšlet, co dnes budu dělat. Během chvilky jsem došel do koupelny a k umyvadlu. Podíval jsem se na svůj odraz v zrcadle.

Ze zrcadla se na mě díval asi třiadvacetiletý mladý muž se světle modrýma očima a zvláštní barvou vlasů. Barvou vína a lososu. Jsem jiný. Ale nejsem jediný. Všechny, co jsou považováni za normální, měním a dělám z nich jiné a divné. Chci, aby byli proklínáni za to, že jsou jiní stejně, jako jsem byl proklínán já, když jsem byl ještě dítě. Teď je to mým benefitem. Jsem podle všech hezký. Krásný. Neodolatelný. A další takové řeči. Pořád za mnou chodí kvůli tomu holky. Ty naivky si myslí, že jsem jejich princem. A pak jich jejich sny zničím a s tím i jejich životy. Každá, kterou jsem si vzal do parády, byla jiná. Jedna měla prořízlé tváře za prořízlou pusu. Další měla vytrhané nehty, protože se jimi všude pyšnila. A mnoho dalších věcí. Jednu věc měli ale stejnou. Měli rty namalované karmínovou rtěnkou. Karmínová je jedna z mých oblíbených barev. A hlavně je to jedna z barev krve. Proto mi říkají Karmínový. A Stín? Nechávám své oběti na věřejných místech mezi lidmi, aniž by si mě někdo všimnul. Pustím kohoutkem studenou vodu a nechám pod proudem ruce. Jen tak si mezi prsty nechávám protékat průhlednou vodu a přemýšlím, kdy si asi najdu další oběť. Po chvíli udělám z rukou mističku a když tam je dostatek vody, omyju si tou vodou obličej a vlasy. Narovnám se a podívám se znovu do zrcadla. Ušklíbnu se. Mé jméno je Thomas Blake a žiju dvojí život. Jeden je normálního kluka studujícího na univerzitě a druhý život je psychopata a vraha milujícího krev. Výtejte v pekle, ze kterého je velmi těžké se dostat. Bůh s vámi.....

Okamžitě jsem vypnul televizi. Je hrozné, co se v našem městě děje. Nemůžu tomu uvěřit. Trochu nesvůj jsem se podíval na své rodiče, kteří jako jediní se mnou seděli u stolu na snídani. Ostatní mladší sourozenci ještě dospávali, takže měli štěstí, že tuhle reportáž neviděli. Jsem nejstarší z dětí mých rodičů.

Mé jméno je Alex García, je mi dvacet let a studuji na univerzitě. Stále mám tak trochu naivní sen, že najdu dívku svých snů, zasnoubím se s ní, dostuduju a budu mít super práci, ožením se s ní, koupíme dům a budeme mít velkou rodinu. Možná to zní naivně, ale já tomu věřím. Stačí mít víru, aby člověk měl i naději a s nadějí přijde i láska. Z mé zasněné chvilky mě však dostane silný a velmi bolestivý pohlavek od mojí o dva roky mladší sestry Charlie, která si následně jako neviňátko sedne ke stolu a pak přijde i zbytek mých sourozenců. Šestnáctiletý Leo, patnáctiletá dvojčata Adam a Ariel, třináctiletá Pheobe a devítiletý Sky. Jsme velká rodina. Ale máme to tak rádi a nevadí nám to. Jsme velká rodina už od dávných předků. Přestanu tedy snít a dojím svojí snídani. Jako první vstanu od stolu, uklidím po sobě, jako hodný syn, vezmu si své věci do školy, rozloučím se a vyrazím na cestu.