Tak, protože jsem se snažil na neurčito snížit naše společné chvíle o samotě na minimum, jsem se bez vlastního přičinění ocitl v kuchyni, zatímco on připravoval jídlo. Možná to nebylo úplně nezištně, protože kdo by odolal vůni ovoce, šlehačky a vaflí, která se linula z toho nepříliš využívaného prostoru? Zvláště pak v případě, že ty i ostatní jste byli zrovna pryč?
Nepopírám, že jsem na něj hleděl s takovým hladem v očích, že by se i slepý slitoval, ale přesto mě překvapilo, když ke mně jeden talíř sám od sebe přisunul.
A usmál se. Sladce. Skoro jako ta vafle. Mňam.