Už jsem pochopil co tím myslel, když mi řekl, že mě nemůže nechat jít. Uběhl měsíc a za ten měsíc se před mým domem objevilo plno podezřelých aut. 

Nebylo to ze společnosti Leviho, ale uplně cizí auta, které mě sledovali celý dny a noci. Neřešil jsem to, protože jsem na to neměl čas a ani náladu.

Musel jsem pracovat.  Dělal jsem dvě práce, abych se vyhýbal Levimu, který se se mnou snažil zkontaktovat. 

,,Jdeš do druhé práce, Erene?" pohlédl na mě a jedl čokoládu.  ,,Ne dneska mám volno. Jdu totiž na nějaký večírek...ale nebylo tam jméno...je to divný."

,,Není jméno?!  Jsi blázen, co když to je ten tvůj Acerman?" obořil se na mě.

,,Není to můj Acerman...vlastně nechci o Levim vůbec nic slyšet..." oblékl jsem se.

,,Chováš se divně...vůbec se neusmíváš a pomalu, ani nejíš...on ti chybí viď?" ptal se Armin.  ,,Samozřejmě, že jím a usmívám se. Levi mi nikdy nechyběl a nikdy chybět nebude...nemusíš mít strach, že se s toho jednou zhroutím...najde se jiný přítel," usmál jsem se a upravil si kravatu.

,,Poznám, když lžeš," zatvářil se vážně a napil se džusu.  ,,Nelžu..." obešel jsem ho a šel do obyváku.  ,,Navíc už jsem si našel přítele..." odešel jsem z bytu a zamířil si to ke svému autu, který jsem otevřel a nasedl, poté odjel k místu konání večírku.