Harry nastoupil po válce znovu do sedmého ročníku. Nevěděl ještě přesně, co chce po skončení studia v Bradavicích dělat, potřeboval si všechno dobře rozmyslet. Překvapilo ho, když se v učebně lektvarů setkal s Dracem Malfoyem. Vlastně by ho to překvapovat nemělo, Draco byl dost cílevědomý – ale uvědomuje si ten kluk, co ho tady čeká?

Bylo to přesně tak, jak Harry očekával. Draco neměl absolutně žádné přátele, všichni se k němu chovali, jako by byl prašivý. Přitom to byl on, kdo nakonec Harrymu v závěrečné bitvě pomohl – jenže na to jako by všichni zapomněli, pamatovali si jen toho arogantního agresora, kterým byl Draco po celou dobu studií. Jen Harry viděl, že se změnil. Bylo mu Draca líto a snažil se s ním občas zapříst hovor, ale neúspěšně. Draco si držel odstup, viděl, že o něj nikdo nestojí, a snažil se jen tiše studovat a nikomu nepřekážet.

Na hodinách lektvarů ovšem bylo potřeba pracovat ve dvojicích. S Harrym by chtěl spolupracovat každý, a to i přesto, že nepatřil k nejlepším studentům. Harry každého odmítal, až nakonec zbyli ve třídě jen oni dva – Harry a Draco. Nedalo se nic dělat, budou tedy ve dvojici spolu.

„Plánoval jsi to?" zasyčel Draco.

„Sám nevím," pokrčil Harry rameny.

Draco se tvářil velmi neurčitě, Harry z toho nemohl poznat, jestli je potěšený nebo naštvaný.

„To jsem fakt takový ubožák, že se nade mnou musel Zlatý chlapec slitovat?"

„Hele, Draco, jsi nejlepší v lektvarech a já potřebuju dobrou známku, nic jiného za tím nehledej."

„Kecy," odtušil Draco, ale Harry si všiml, že se docela maličko pousmál. 

Pokračování zítra :-)