*Kate*

Když jsem ho uviděla, jak v poklidu klesá ke dnu, jak se jeho vědomí vytrácí a oči se mu pomalu zavírají, měla jsem pocit, že mi srdce vynechalo jeden úder. Chtěla jsem na něj zavolat, chtěla jsem se nadechnout. 

Doplavala jsem k němu a proklínala neskutečný tlak vody na mé ušní bubínky, už dávno přece musely prasknout! Taková bolest! Popadla jsem jeho vláčné tělo a táhla ho nahoru. Trvalo to dýl, než se mi líbilo, šupiny sice pracovaly naplno, ale pořád jsem byla ve vodě a on byl těžká váha i při vědomí a bez brnění.

Kyslík mi docházel už před půl minutou, teď moje plíce pálily a nutily mě vdechnout vodu, což už Steve pravděpodobně udělal. Nezastavovala jsem se na hladině, rovnou jsem se Stevem vyletěla do vzduchu a přistála v písku opodál. Jeho oči se zachvěly a on se v křeči otočil na břicho, aby mohl vyzvrátit veškerou vdechnutou vodu. Byla jsem ráda, že to zvládl sám, protože jsem netušila, co bych s ním jinak udělala. Vytáhnout za nohy a třást, dokud by voda sama nevytekla? Plácat po zádech?

Klepala jsem se tak moc, že jsem se sotva udržela v sedě. Položila jsem mu ruku na záda a sledovala, jak vykašlává další a další vodu. Bylo jí překvapivě hodně. Když to ze sebe dostal, zůstal ještě chvilku na břiše a jenom zhluboka dýchal. Z očí se mi spustily slzy a byla jich hromada. Byl v pořádku. Rozesmála jsem se - úlevně, ztrápeně, unaveně. Hystericky. 

Když se ke mně obrátil, vrhla jsem se mu do náruče bez ohledu na jeho pochybnou stabilitu. Pevně mě objal a pohladil má chvějící se záda. Dovolila jsem si dvakrát vzlyknout do špinavého brnění. Tak moc jsem se o něj bála. Tímto si Loki vysloužil mou věčnou nenávist. 

„Jsem v pořádku," uklidňoval mě ochraptělým šeptem, zdál se být tak klidný. Proč je tak smířený?! Možná se ještě nevzpamatoval, napadlo mě. 

„Bála jsem se, že umřeš," hekla jsem a ještě víc se na něj nalepila. Věděla jsem, že vydržet pod vodou těch pár minut je možné, zvlášť v jeho případě, ale ten pocit, že by tam pod tím hadem umřel...

„Přežil jsem v ledu sedmdesát let, tohle byla brnkačka," zasmál se, ale trochu se zakuckal, když se další voda drala z plic.

Byla jsem ráda, že vtipkuje, i když mě tím prohlášením vůbec nepřesvědčil. Jeho přežití tehdy bylo zázrakem, kolik takových zázraků má ještě v rukávu?

„Nenávidím ho," šeptla jsem mu do ramene, když jsem konečně našla svůj hlas.

„Já vím, já taky," potvrdil mi a rukou přejel moje mokré vlasy slepené pískem. Musím vypadat hrozně.

Brána zapraštěla a já rychle rozmrkala slzy. Že by další boj? V sevření dvou vojáků k nám klopýtala Zoey. No, k nám úplně ne. Prosvištěli kolem jako namydlení, přičemž mi jeden z vojáků stihl kopnout písek do očí. Zanadávala jsem. 

Připoutali ji ke zlatému kruhu v zemi, takže měla menší prostor k manévrování. A pak vyrazili pro Steva. Věděla jsem, že to musí přijít. Kdybych tomu chtěla zabránit, museli bychom rovnou utéct, ale nevěděla jsem kam, kudy a hlavně jak. Sama bych to možná zvládla, ale byli jsme tu tři. 

Rychle jsem Steva líbla na rty a postavila se, abych jim nedala příležitost kopnout po mně další vlnu písku. Bez větších námitek jsem sledovala, jak Steva odvedli k dalšímu kruhu opodál a připoutali. 

Teď je na řadě můj boj. Jsem si jistá, že nějaké zvíře, co tak hrozného by mi mohl dát?

♦  ♦  ♦

„Nerozumím," zahlásila jsem k místu, kde na nás shlížel Loki. Tolik opatření, mí blízcí připoutáni k zemi a... a oni přede mě postaví psa. Představujete si velkou agresivní dogu s rysy pitbula? Tak jí přidělejte vyděšeně sklopená ouška, rozkošný čumáček, krátkou srst barvy karamelu vyhlížející jemně jako hedvábí s výškou tak třicet centimetrů ne-li méně. Byla to čivava a dělala psí očka. Teda očko. Měla totiž jenom jedno velké černé oko, velké skoro jako její hlava. Ale viděla jsem i divnější věci.

Bezradně jsem se podívala na Steva, který jen pokrčil rameny. Otočila jsem se i na Lokiho, ale ten se zdál být nadšený víc než jindy.

Pejsek rozkošně kvíknul a donutil mě zahledět se do jeho talířovitého oka. Bylo dokonale černé, ale jakoby se v něm přelívala temná tekutina. Takové nestálé, moc akční na to, že to mělo být jenom oko.

„Co na něho tak zíráš, zase tě přešly silácké řeči?" zeptala se mě naštvaně Zoey a já se na ni překvapeně podívala. Co tím jako myslí? A proč něco takového vůbec říká?

„No tak, Kate, zabila jsi už přeci hromady nevinných, tohle pro tebe nemůže být problém," popíchnul mě Steve a já se na něj ublíženě podívala. Moc dobře věděl, že jsem to dělala, abych sama přežila. Nikdy jsme o tom nemluvili, bylo to tabu.

„Bojíš se? Tvá arogance a vtípky jsou pouze maskou tvé zbabělosti!" plivla po mně nenávistně zase Zoey a já o krok couvla. Co se to tady děje? Proč jsou na mě takoví? Zmateně jsem si prohrábla vlasy, abych se uklidnila.

„Nesahej si do těch vlasů, je to hrozný zlozvyk, leze mi to na nervy," přikázal mi Steve.

„Proč to říkáte?" zeptala jsem se tiše, naprosto ohromena jejich slovy.

„Protože by sis už konečně mohla uvědomit, že se chováš jako rozmazlený fracek. Tvoje neustálé kecy mi už lezly tak na nervy, že jsem byl nadšený, když jsi mi řekla, že strávíš léto u Tonyho," celou dobu se mi u toho díval do očí, tvářil se tak rozohněně.

„Líp bych to neřekla," podívala se na něj Zoey s úsměvem, který jí oplatil. Otočila jsem se k nim zády, abych se nerozbrečela a zhluboka dýchala.

„Zase chceš utéct z boje?" zeptal se Steve jakoby mimochodem, ale moc dobře jsem věděla, že narážel na bitvu v New Yorku. Nechala jsem je napospas vylepšeným šupináčům, protože to jinak nešlo. V myšlenkách jsem se to snažila všechno srovnat, jejich slova byla tak opravdová a opodstatněná.

A pak přišla bolest. Bokem mi projela ostrá čepel. Rozervala brnění, prorazila šupiny a projela kůží. Ani jsem nestihla vykřiknout, síla mě odhodila daleko do písku. Vyděšeně jsem hekla a chytla si krvácející bok. Odkud to přišlo?

Ohlédla jsem se na útočníka a údivem mi sjela brada. Kousek za psem z písku čouhal pahýl ve tvaru i velikosti kmene kokosové palmy, jen místo svěžích listů se na vrcholu lesknul zahnutý bodec celý od krve. Ale nikde nic jiného nebylo, jenom ten prťavý pes. Ovšem odpověď byla nejspíš blíž než jsem myslela. Pod nohami se mi roztřásla zem a z písku se pomalu vzpínala jedna obrovitá končetina za druhou. Zrnka lítala do všech stran a hlasy diváků cosi skandovaly. 

Jakmile přede mnou stanul tvor v celé své výšce a mohutnosti, polkla jsem. Mega štír. A na jeho hlavě seděla napevno přidělaná čivava jako roh jednorožce. V ten moment mi to došlo, moje naivita a zranitelnost. Celé to obrátili proti mně, byl to lov. A já se nechala chytit. 

Nebyl čas dál si ho prohlížet, štír po mně znovu švihl ocasem, ovšem byla jsem už připravená a uskočila z jeho dosahu, sice mě málem řízl do tváře, ale to byla drobnost, šel po mně znovu. Už jsem se zmiňovala, že nesnáším pavouky velikosti auta. O štírech, kteří převyšují autobusy, se snad ani vyjadřovat nemusím.

Švihl potřetí a mně začínala celá situace plně docházet, nemůžu uskakovat donekonečna. Střihl klepetem kousek od mého krku. Vyděšeně jsem vykvíkla, protože jsem to prostě nečekala a spadla na zadek. Rozběhl se ke mně a svýma hubenýma nožkama mával ve vzduchu jako motýl. Zvedl se mi kufr. Nesnáším takto povolené končetiny!

Následující souboj probíhal vesměs stejně. Klepeto, úskok, ocas, pád, klepeto, pohyb stranou, ocas, kotoul. Pro obecenstvo to musela být super podívaná, ale Loki se mému uhýbání netěšil.

Pokud chci přežít, měla bych vymyslet, jak toho štíra zabít, napadlo mě. Ale jak mám proboha zabít toto monstrum? Je rychlý, silný, a celý opancéřovaný. Vstřelím do něj uspávací šipky? Probiju ho elektřinou, naklepu mu, že se nepostaví? Asi těžko... i když ta elektřina. Je to risk, pokud jí použiju tolik, abych ho usmažila, veškeré spoje v šupinách mi shoří a nebudu se pak moct bránit, kdyby to náhodou přežil. Ovšem, nic jiného se nenabízelo.

A jestli jsem ze svého pozorování něco zjistila, tak to, že ocasem si nedosáhne jedině na břicho. S ohromným přívalem bolesti jsem skočila do písku pod jeho obří tělo. Všiml si toho a začal couvat, aby na mě zase viděl, ale nenechala jsem ho a zasekla mu kovové drápy do měkkého břicha. A najednou jsem si uvědomila onu příležitost, kdy si nebudu muset odrovnat šupiny. Prudce jsem rukou trhla a břicho mu rozpárala.

Kdybych věděla, co bude následovat, asi bych zvolila variantu elektřina. Všechny zrůdně velké vnitřnosti vypadly přímo na mě a litry krve mě slily od hlavy až k patě. Myslela jsem, že se pozvracím. Měla jsem to úplně všude. A pak začal štír padat k zemi. Vyběhla jsem náhodným směrem, abych nestála přímo pod ním, ale narazila jsem do jedné z jeho zmítajících se noh. Pecka, to musím uznat, ovšem můj útěk se nakonec zdařila a já -obalená krví, vnitřnostmi a pískem-, jsem se mohla v klidu svalit k zemi.

Lehla jsem si na záda a zahleděla se na oblohu. Nádhernou, čistou a přívětivou.

Začala jsem se smát.