**Tony**

Video skončilo a obrazovka potemněla, stejně jako nálada všech přítomných. S pohledem do blba jsem se svalil na židli a přehrával si video stále dokola, jakkoli bolestivé to bylo. Steve to přežil, což byla úleva pro nás všechny. Ale když přišla na řadu Kate a její potvora, když ji začali říkat ty hrozné věci, když ji ten štír bodl, když se po písku rozstříkla krev, srdce mi chvilkami vynechávalo strachem.

„To byl Gullveigský štír," pronesl tiše Thor a stále koukal na obrazovku, „jeho jed je smrtelný."

Když to dořekl, všechny pohledy se na něj vytřeštěně natočily. No to snad nemyslí vážně?! Cítil jsem se na prahu totálního zhroucení. Nespal jsem ani nejedl tolik, kolik bych měl, teď se to teprve začalo pořádně projevovat.

„Existuje protilátka?" zeptala se Natasha, ochotná okamžitě jednat. 

„Ano, na Álfheimu žije elf, který má umí pomoci od každého jedu," oznámil všem zadumaně onu veledůležitou skutečnost.

„Tak na co čekáme?" chtěl jsem vědět.

„Bez Heimdalla se nikam nedostaneme," bezradně pokrčil rameny, jakoby se omlouval, že s tím vůbec začal.

Vstal jsem a pomalinku k němu došel. „Takže tím chceš říct, že Kate umře?" zeptal jsem se téměř výhružně. 

„Ano, pokud se z Asgardu do zítřejšího večera nedostane."

♦  ♦  ♦

„Dobrý den, jsem doktorka Lara McRooter," představila se doktorka hloučku lidí. Všichni jsme si posedali na židle rozestavěné do kruhu a zahleděli se do neurčita. Myslím, že tam nikdo nebyl rád. Známe se už hodně dlouho, ale vždy jsme se bavili o práci, sem tam kapka minulosti, ale rozebírat pocity? To nikdy. Nyní jsme k tomu byli přinuceni, protože jsme byli bezradní a po Thorově prohlášení jsme se všichni nepěkně dohádali. 

„Všichni se už sice znáte, ale přesto každý řekne své jméno, potom vztah ke každému ze tří a jeden oblíbený zážitek s nimi," řekla a vybídla Natashu vedle mě.

„Jmenuju se Natasha. Se Stevem jsme blízcí přátelé, známe se už roky. Několikrát mi zachránil život. Můj oblíbený zážitek? No asi když jsme spolu utíkali SHIELDU, když mě začal považovat za přítele. S Kate jsme kamarádky, známe se už tři roky s přestávkami, poznala jsem ji u Tonyho doma. Uviděla jsem ji, když zrovna padala vzduchem s robotickou kočkou, to mi docela utkvělo v paměti." Cukl jí koutek, když si na ten moment vzpomněla. 

Podíval jsem se po ostatních, kteří se tvářili vesměs stejně rozněžněle. Zamračil jsem se, nevěřil jsem, do čeho jsem se to nechal uvrtat. 

„Ty dva nejde nemít rád," zakončila to s nepřítomným pohledem, ztracena v nějaké vzdálené vzpomínce, takže její slova neměla až takovou vážnost, jakou asi zamýšlela.

Další jsem byl na řadě já.

„Jsem Tony, Kate je moje dcera, poznali jsme se před třemi lety, když mi zavolali z Miamské stanice, že zadrželi moji dceru a mám si pro ni přijet. Když jsme se uviděli, oba jsme byli trochu rozpačití. Přece jen, jeden den máte dítě jedno, druhý zase dvě. Ještě jsme ani nevyjeli a ona se porvala s policajtem, když chtěl znásilnit její kamarádku."

„O tom jste se nikdy nezmínili," poznamenal tiše Clinton.

„A kdy jsme to měli udělat? Když ji unesla matka? Když jsme bojovali s ošupinovanými lidmi? Když jsme slavili vítězství? Když jsme se všichni rozprchli a viděli se jen na poradách SHIELDu?! Když se tu objevil Loki a unesl ty tři?!" Konec už jsem trochu křičel, všichni na mě vyjeveně koukali a Clinton sjel na židli níž, abych si ho už dál nevšímal. Zmáčkl jsem si kořen nosu a zhluboka se nadechl. Nechtěl jsem tak vyjet, to jen ten dotaz. Kdy jsme se o tom jako měli zmínit? Nebyla vhodná doba na vytahování starých strkanic.

„A co vy a Steven?" zeptala se vytrvalá McRooterová. Nejradši bych vzal ten její bloček a vyhodil ho z okna. Ah, počkejte, ono tu vlastně žádné není.

Steve. Narovnal jsem se na židli, při vzpomínce na Rogerse. „No, známe se už dýl."

„A jaký k němu máte vztah?" chtěla vědět a najednou všichni vypadali až příliš zvědavě. Přiznávám, že jsem na něj poslední rok zahlížel a dá se říct, že jsem ho neustále monitoroval. Když vstal, když si sednul, když vešel. Věděl jsem kde je a kde je Kate. Nepřipouštěl jsem si, že spolu rok bydleli a dělali bůhvíco. Navíc se každý den mohlo Kate něco stát a mohl by za to on. Vím, že tento pocit není úplně fér, ale zbavit se ho nemůžu. Ovšem když byla Kate se mnou, taky to nedopadlo dobře.

„Jsem rád, že je tam s ní," řekl jsem jen, aby si o mně nemysleli, že jsem zralý na důkladnější terapii, což by byl automatický závěr každého, kdo by slyšel můj myšlenkový pochod.

♦  ♦  ♦ 

„Smrt je součástí života, přichází každý den, zvlášť v tomto oboru práce. Je jen na nás, co budeme riskovat tím, že budeme mlčet," uzavřela naše společné posezení doktorka a vstala. Bylo to nenápadné gesto ve stylu „tak už vypadněte".

Všichni zadumaně vyšli z místnosti a táhli se jako z pohřbu. On to vlastně pohřeb byl, rozloučili jsme se s těmi, co se ztratili bez šance návratu. Zachmuřil jsem se, vědomí, že už neuvidím Kate... no dobře i Rogers mi bude chybět, sice jsem je neviděl spolu rád, ale byla šťastná a to bylo hlavní. Není to sice z mojí hlavy, ale něco na tom je. 

Ta její poslední věta mi vrtala hlavou. Riskujeme, když mlčíme. Já nemlčím, co tedy riskuji? Mám ke každému zajít a říct jim, co si o nich myslím, nebo co? Pepper ví, že ji miluju, tím slovem nešetřím. Parker taky ví, že ho miluju. Už je mu patnáct a po prázdninách půjde na střední. Ty děti tak rostou, ani u jednoho jsem nebyl na všechny ty věci jako první slova, první mami a tati, první čtení, první kreslení, první krůčky a všechny ty věci. Nikdy jsem to neshledával lákavým nebo dokonce nezbytným, ale teď lituju, že jsem se nezajímal víc. Na chvilku jsem zastavil těsně za rohem, abych si utřídil myšlenky a nechal všechny projít.

„Bruci?" zaslechl jsem zpoza rohu Natashin hlas. Myslel jsem, že jsem poslední, ale asi se taky zastavili.

„Ano?" zeptal se překvapeně a zastavil. Stáli ode mě maximálně dva metry vzdušnou čarou, takže jsme vlastně byli všichni tři na jednom rohu.

„Chtěla jsem se omluvit, že jsem se ti vyhýbala. Vím, že zas za to nemohl," řekla a já si živě představil, jak klopí pohled k zemi. S Kate jsme na jedné mimořádně nudné schůzi probíraly, jak se chovají jednotlivé agentky. Kate opakovaně upozorňovala za kajícné klopení očí. Ne, že bych se v řeči těla sám nevyznal, ale byla to milá vzpomínka. 

„Ne to já se omlouvám, měl jsem se ovládnout," řekl skromně. No tak, Bruci, nebraň se pořád tolik! Napomínal jsem ho v duchu a na tváři si držel napjatý výraz. 

„Asi bych ti měla něco říct," řekla nezvykle nejistě, teď jsem si připadal trochu provinile, že je poslouchám, ale nebudu si nic nalhávat, poslech cizích konverzací je mým denním poselstvím. 

„To ta poslední věta, co?" pousmál se nesměle a ona mlčela, možná kývla nebo něco. Chci to vědět!

Dlouho bylo ticho, takové skoro hrobové, až jsem se lekl, že mě slyšeli dýchat. Natahoval jsem uši, aby mi neuniklo ani spadnutí vlasu na podlahu.

A to byl asi důvod, proč jsem se tak lekl, když se ozvalo hlasité plasknutí něčeho o zem. A pak se ozvalo tiché mlasknutí. Chvilku mi trvalo, než jsem si to spojil s činností.

Vykulil jsem oči, údivem doširoka otevřel pusu a zvadl ruce. Začal jsem se nenápadně plížit pryč a na tvář mi nenápadně naskočil neškodný úsměv.

Kdyby jen věděli, kdo byl svědkem jejich vyznání!