*Kate*

Když jsem obrostla a možná i prorostla ledem, zamlžil se mi zrak a já upadla do blaženého bezvědomí. Věděla jsem, co se stalo. Trefilo mě Lokiho kouzlo. Jenom jsem doufala, že to ostatním aspoň dalo šanci na útěk, že to celé dopadlo dobře. Ale neměla jsem to jak zjistit. 

Když jsem procitla, překvapilo mě, co vidím. Kolem mě se nekonečně táhla bílá. Ani barva ani světlo, nikde žádný horizont ani předměty. Prostě bílo. Rozhlédla jsem se, překvapena náhlou volností pohybu. Žádný led. Byla jsem snad mrtvá?

„Nejsi mrtvá, aspoň zatím," ozval se ženský hlas aniž by odněkud skutečně vycházel. Vznášel se prostorem všude kolem mě. 

„Ale zemřu," pochopila jsem z jejího sdělení. Měla jsem nepříjemný pocit, že nemluví o nijak vzdálené budoucnosti. 

„To záleží," opáčil hlas.

„Na čem?" chtěla jsem znát odpovědi, ale žena byla více než nesdílná. Z jejího tónu jsem cítila hravost, jako by ji bavilo, že ona ví a já ne.

„To záleží."

„To už jste říkala," odfrkla jsem si podrážděně a založila si ruce na prsou, jako takový malý štít.

„Přesto je to pravda." Uslyšela jsem v jejím hlase úsměv, ale to se mi taky mohlo jenom zdát.

„Kde jste?" chtěla jsem vědět, znervózňovalo mě, že ji nevidím. 

„Přímo vedle tebe, pod stromem," řekla mi a já cítila, jak se mi zrychluje dech. Když jsem se totiž podívala na obě možná vedle, nikde nebyla. Pořád jenom samé bílo. Hned jak jsem si to uvědomilo, ozval se upřímný smích.

„Vy víte, co si myslím, co?" zeptala jsem se odevzdaně, přestože jsem s takovým narušením soukromí silně nesouhlasila. Další smích. Zamračila jsem se. 

„Ano, vím o tobě úplně všechno," řekla zvesela, možná až příliš upřímně.

„Zas bych to nepřeháněla, teprve jsme se poznaly. Nevíte o mně vůbec nic," odbyla jsem ji, ale ona se nenechala. Napadlo mě, jestli tohle není náhodou nějaká forma pekla ušitá mé hříšné osobě na míru. Když si představím, že bych takhle měla strávit věčnost, asi bych radši volila pekelné plameny. 

„To říkáš teď," povzdechla si, jako bych byla malé dítě a pronesla úplnou hloupost. 

Ignorovala jsem, že mi nevyvrátila mé myšlenky na peklo, tím jsem se rozhodně teď nemohla zabývat. Drblo by mi. Takže jsem se raději upnula k realitě, jestli se tomu tak dá říkat. Trhlinou toho označení byl fakt, že mi někdo četl myšlenky. Takové schopnosti nebyly reálné, nikdo neumí číst myšlenky.

„Já ano a nejsem ani zdaleka sama," vyvrátila mi to jemným hlasem, který zněl tak upřímně, že jsem skoro uvěřila. 

„Proč vás nevidím?" změnila jsem radši téma a znepokojeně jsem se rozhlédla.

„Bojíš se, co bys viděla. Tak sis raději zvolila nevidět," vysvětlila mi trpělivě. „Odmítáš se rozhlédnout, protože se obáváš toho, že jsi v posmrtném světě."

„A je to oprávněná obava?" Ošila jsem se, tenhle bílý svět mě začínal děsit, čemuž ona s radostí napomáhala. Opravdu jsem měla strach, že jsem někde v mytologickém podsvětí.

„Ano, ovšem zatím můžeš být klidná, nic není rozhodnuto," snažila se mě uklidnit, ale pokud mi opravdu viděla do hlavy, věděla, že to nemá úplně cenu. Začínala jsem totiž vyšilovat. 

„Zavři oči," poručila mi a já neviděla důvod neposlechnout. „Ty neumřeš." Její slova zapůsobila okamžitě jako pohlazení na duši. Aniž bych do ní vkládala jakoukoli důvěru, dokonale mě tím uklidnila. Kouzla, napadlo mě. 

Ale pak jsem otevřela oči. Zlaté světlo mě na okamžik oslepilo, ale pak si mé oči přivykly a já konečně uviděla krajinu, kterou jsem tak dlouho odmítala spatřit. Zářivé slunce se blížilo k obzoru, zatímco já stála na jednom ze strmých kopců. Kolem dokola se na všechny strany střídala údolíčka a další oblá návrší. Jen v dálce jsem zahlédla vysoké hory s běloskvoucími špičkami. 

„Kde to jsme?" zeptala jsem se okouzleně a nohou projela lehkou zelenou trávu, která se ve větru vlnila, kam až jsem dohlédla, jako nekonečné zelené moře.

„Nikde," řekla žena a upřela na mě zlaté oči. Dosud jsem si myslela, že já sama mám oči zlaté, ale vedle těch jejich vypadaly prachobyčejně a nudně. V duhovkách se jí přelévalo zlato a odráželo paprsky slunce, třpytily se něžností a leskly se silou. Ani na vteřinu jsem neváhala a udělila jí titul nejkrásnější ženy vesmíru. Vlasy barvy zralého obilí se jí táhly až pod pas, sem tam propletené elegantními copánky. Navíc její štíhlou postavu antického ideálu obepínala bílá tóga. Vypadala jednoduše jako bohyně. 

Její krása byla tak očividná a dech beroucí, že mi ani nevadilo, že mi vidí do hlavy. Byl to prostě fakt naprosto nezávislý na mém subjektivním názoru. Mile se usmála. Ještě krásnější. 

Rozhodla jsem se k ní přiblížit, abych furt nestála jako špalek tři metry daleko. 

„Kdo jste?" zeptala jsem se, když mi došlo, že je to otázka, která by mi toho mohla hodně osvětlit, přesto jsem se na ni ještě nezeptala. 

„Já jsem ty," řekla prostě a ani jedna z nás nečekala, že se rozesměju tak nahlas. Spíš než pobavení, to byla dávka absurdity, kterou jsem nezvládla zpracovat. Naštěstí mě nepohltila úplně, takže jsem zvládla pokračovat v tomto nesmyslném rozhovoru.

„Jakože jsme jedna a ta samá osoba?" Utřela jsem si slzu, která se mi zamotala do řas. Taková šílenost, jak bych mohla být touto bohyní?

„Ne, já jsem ty. Ale ty nejsi já," vysvětlila mi a kladla důraz na každé slovo, naklonila hlavu na stranu a čekala, jak to vezmu.

Zvážněla jsem. Tohle nebylo normální ani na předsmrtnou nebo posmrtnou halucinaci, která do teď byla do jisté míry pravděpodobná. Celou tuto teorii zhatilo tohle její bizarní tvrzení, které bych nebyla schopna pobrat, natož abych ji podvědomě vymyslela. 

„Tohle," řekla a ukázala na své tělo, „jsi ty sama, pokud se rozhodneš zde zůstat."

„Jakože bych nechala všechny za sebou a zůstala tady? Prostě bych si obarvila vlasy a proháněla se po loukách ve vlající tóze?" ujišťovala jsem se a ironií zakrývala fakt, že jsem nad tím vteřinu uvažovala. Nebylo to tady špatné, zlaté světlo vyvolávalo neutichající euforii a zvláštní poklid mě přesvědčoval, že bych se zde měla nádherně. Ale jak bych mohla opustit svou rodinu?

„Rozhodnutí je pouze na tobě, ale jelikož se sem dostaneš jenom jedinkrát, zvaž svou odpověď dobře. Pokud se vrátíš do života a poté zemřeš, tvá duše se rozplyne." Upírala na mě svůj zrak a stále se usmívala, její oči však prozrazovaly nedočkavost. 

Váhala jsem. Na jednu stranu jsem nechtěla přijít o možnost dostat se do ráje, na stranu druhou jsem nemohla opustit Steva, Tonyho, Pepper a vlastně všechny své přátele, aniž bych se ujistila, že jsou v pořádku, že to zvládli z Asgardu domů.

„Když se rozhodnu vrátit se k životu, přežiju to? Jsem přece otrávená jedem," zeptala jsem se a proklínala se za své váhání. Jsem opravdu schopná zapomenout na všechny přátele a rodinu?

„To ještě není rozhodnuto." Zatvářila se podrážděně, že svou odpověď takto oddaluji. „Ale tady jsi zdravá, nikdy nezemřeš ani nezestárneš, nikdy tě nic nebude bolet," lákala mě a jakmile si v mé hlavě přečetla, že mi to zní téměř neodolatelně, zářivě se usmála.

*Tony*

Jakmile řídící místnost naplnila oslepující záře, zadržel jsem dech. Doufal jsem celým svým bytím, že jsou všichni v pořádku. V naprostém tichu kolektivního očekávání jsem cítil, jak mi srdce vynechává úder.

A pak záře zmizela a strhl se chaos. Všichni se okamžitě hrnuli k vesmírným cestovatelům, šlapali jsme si vzájemně na nohy, naráželi do sebe těly. Každý chtěl zjistit, co se stalo. Když jsem se dostal do jádra chumlu lidských těl, musel jsem se násilím proloktit, abych se dostal skrz. 

„Uhni, proboha!" zakřičel jsem na poslední osobu, která mi bránila dostat se k cíli. Nervy jsem měl napnuté, takže mi každá nepříjemnost připadala jako zákeřný naschvál. Když jsem se konečně ke ztracené trojici dostal, spadl mi kámen ze srdce. Všichni tři tam stáli, sice špinaví, nešťastní a vyřízení, ale živí a dýchající. Ale pak se Kate otočila čelem ke mně a já si uvědomil, že to není Kate. Byla to žena o poznání vyšší a s tmavšími vlasy, než má moje dcera. 

Kate s nimi však byla taky, jenom ji pokrývala vrstva ledu, takže stála naprosto nehybně. Její obličej pokrýval led hladký a průhledný, ale ze zad jí trčely vodorovné krápníky, takže vypadala jako dikobraz. Na tváři jsem jí zahlédl pobavení. Netušil jsem, proč se tak sluní. Připadalo jí snad vtipné, že ji pokryl led od hlavy až k patě?

„Steve!" vykřikla za mými zády Natasha, která se tu objevila vesměs odnikud. Když se prodrala davem, vrhla se mu kolem krku, aniž by se nějak upejpala před tolika lidmi. Ten ji objetí pevně oplatil a úlevně se pousmál. 

„Co se stalo?!"křikl jsem směrem k němu, abych překřičel hučící agenty. Prsty jsem přejel po ledu jenom centimetr od její tváře. Prsty jsem ale rychle ucukl, jako by mě led popálil. Rozhodně měl k tomu pozemskému ledu daleko. Navíc vypadal, že nemá v úmysl rozpustit se.

„Loki se stal," vydechl unaveně.

„Thor to nějak vyřeší, říkal, že dokáže sehnat protilátku," povzbudila nás Natasha a taky si na led sáhla, načež ucukla prsty. Všichni zaměstnanci SHIELDu, jako by se nahrnuli do této místnosti za neodkladnými povinnostmi. Ale bylo jasné, že jenom sledují drama. 

„A co ten led? Z toho se taky dostane?" chtěl vědět Steve, v obličeji i hlase napětí a únava.

„Ano, je to obyčejný Jötunheimský led. Nevydrží v něm sice dlouho, ale pokud si Thor pospíší, přežije," osvětlila nám situaci černovlasá žena, která s nimi přicestovala. Teď se na ni stočily pohledy všech přítomných, ona ale nijak nedala znát, že by jí to bylo nepříjemné. Stála hrdě s bradou vztyčenou. 

„A co můžeme dělat my?" chtěl jsem vědět. Nelíbila se mi představa dalšího čekání. Už tak jsem byl vycukaný z předešlých dvou dní. 

„Můžeme ji začít pomalu rozmrazovat, dám vám na to prostředky," rozhodla po chvíli váhání asgardská bojovnice. 

„Jenom pomalu?" Nelíbilo se mi, že by v ledu měla strávit jenom o vteřinu déle než bylo nutné.

Ona na mě však upřela svůj pronikavý pohled. „Led ji sice zabíjí, ale jed by ji zabil rychleji. Jakmile rozmrzne, musí se jí okamžitě dostat protilátky na jed Gullveigského štíra. Jinak nemá šanci." To znamenalo, že se vše musí načasovat tak, aby se Thor stihl vrátit, ale aby se pak příliš dlouho neotálelo. 

„Konec divadla, všichni ke své práci," zahřměl prostorem známý hlas, a přestože vyloženě nekřičel, přehlušil s přehledem veškerý probíhající hovor přihlížejících. Fury. Nikdo se neodvážil neuposlechnout rozkazu, takže se celá hala bleskově vylidnila. 

Zůstala jenom Natasha a já a samozřejmě unesená trojice a bojovnice. 

„Zaneseme ji na ošetřovnu," rozhodl Fury a zmizel v chodbách. 

Čekal jsem, že se k ledové sošce mé dcery přihrne banda agentů, ale Steve ji jedním rychlým pohybem podebral a vyhoupl na rameno jako by nesl kládu. Všiml jsem si, že si dává veliký pozor, aby se ledu nedotkl holou rukou, vždy ho opíral o látku nebo jakési kovové pláty, co měl na ramenou. 

Byl jsem za jeho iniciativu rád. Rozlítaní agenti by s ní mohli narazit do rohu a urazit ji ruku nebo tak něco. Ani jsem na to nechtěl myslet!

Stevovi jsem ale věřil.