*Kate*

„Steve?" hekla jsem už hlasitěji a rozmrkávala mlhu, ze které jsem se nořila. Byl to opravdu on, nebo to je jenom další scéna zvráceného ráje? Je možné, že by tohle bylo pokračování? Třeba se za moment změní v draka a ukousne mi hlavu.

Steve něco křičel přes rameno, ale v jeho očích nebylo nic než něha. Díval se na mě tak, jako by mu má pochybná bdělost přinesla nevídanou úlevu. Křičel na lidí, které jsem neviděla, že jsem se probudila. Spala jsem tedy?

„Kate? Kate, slyšíš mě?" ptal se úzkostlivě a tvář mi uchopil do svých velkých dlaní, až jsem se v nich úplně schovala. Koukala jsem na něj neschopná promluvit. Jak poznám, že je to skutečné? Nechtěla jsem si dělat falešné naděje, ráj mě naučil velmi rychle nedůvěřovat tomu, co vidím nebo slyším.

„Co je?" Muž, který se přiřítil do místnosti byl Clint, poznala jsem ho po hlase, stál však tak, že mi výhled na něj zaclonil Steve. 

„Probudila se, ale asi nevnímá," postěžoval si ztrápeně Steve a naléhavě mi jezdil palci po tvářích. Nikdy jsem ho neviděla takto rozrušeného. Popravdě jsem se na to nemohla dívat, takže ať už to byla jenom iluze nebo ne, rozhodla jsem se prolomit své mlčení.

„Vnímám," zaskřehotala jsem. Tenhle můj hlas zněl jinak než před chvílí a já si uvědomila, že jsem Stevovo jméno po probuzení volala jenom v duchu. 

Oba se na mě překvapeně podívali. Pokusila jsem se posadit, abych na ně viděla, abych viděla na svět kolem sebe a mohla se o jeho bytí či nebytí informovaně rozhodnout, ale moc to nešlo. V každé části těla mě bodala ostrá bolest a mé snažení rychle skončilo. Steve mě však bez vyzvání jemně chytil a posunul mě na posteli výš, abych se mohla aspoň opřít o polštáře. A najednou jsem s přehledem viděla celou místnost i oba přítomné.

Vzhlédla jsem ke Stevovi, že něco řeknu, ale on se zrovna rozhodl, že potřebuji objetí. Zabalil mě do sebe s úctyhodnou opatrností a pevně mě stiskl. Když mi za krk stekla horká slza, pousmála jsem se. Nikdy jsem ho plakat neviděla a on mě nyní svíral tak pevně, že ani dnešek neměl být výjimkou. Rozhodl se mě držet tak dlouho, dokud ho to zase nepřejde. 

„Jsem v pohodě," ujistila jsem ho a prsty mu na zádech kreslila srdíčko. Jenom zesílil stisk a já polkla zaúpění. U srdce mě bodalo tak, jako by mi mělo puknout.

„Málem jsi umřela," vzdychl unaveně. Když se odtahoval, vtiskl mi jemnou pusu na krk. 

„To ty taky," opáčila jsem se vzpomínkou na jeho eskapádu s vodním hadem na Asgardu. Pochopil, na co jsem narážela, ale nijak se se mnou nehádal. Clint během našeho objímání vyšel z místnosti a já byla ráda za tu trochu soukromí.

„Mysleli jsme, že ti drak sežere duši," přiznal po chvíli váhání. „A když jsi neodpovídala, lekl jsem se, že z tebe zůstala jenom tělesná schránka."

„A já zase myslela, že jste jenom další halucinace," povzdechla jsem si a povolila sevření, které se z příjemné kratochvíle rychle zvrtlo v bolestivou záležitost. Navíc jsem na chodbě zaslechla nezaměnitelný hlas. 

„Už? Kdy?!" povykoval Tony cestou tak nahlas, že o sobě dával vědět přes půl základny. Když se jeho uřícený obličej objevil ve dveřích, povzbudivě jsem se pousmála. Zastavil hned na prahu nevěřícně na mě vteřinu hleděl, než se mi vrhl kolem krku. 

Tony už však nebyl tak opatrný jako Steve. „Auu," zavyla jsem, když mě zmáčknul. Pomalu jsem začínala uvažovat, jestli jim mám říct, že asi zažívám infarkt. Minimálně jsem si takhle infarkt představovala - bodavá bolest na srdci, bolest končetin. „Jsem rozlámaná."

„Promiň, promiň, promiň," zabreptal rychle a pustil mě. Ale rozhodně se mnou ještě neskončil. Dlaní mi ohmatal obličej a upravil vlasy, což bylo hrozně milé, přesto svým způsobem komické gesto. Ruku, kterou jsem si instinktivně zakrývala ránu, mi odtáhl, aby se na zranění sám podíval. Nic neříkal, jenom očima přejížděl každé bebíčko, které jsem za poslední dny utržila. Tmavé žíly už nebyly tak temné jako před mým zaledováním, ale pořád tam byly a vypadaly děsivě. Mé světlé triko navíc zhoršovalo celou estetiku mé bodné rány v boku, protože do sebe nasálo hromadu krve, hnisu a obecně bordela, takže to muselo vypadat, že nezvratitelně umírám. 

Co mě ale překvapilo byla hluboká prohlubeň u mého srdce. V triku zela kulatá díra a tkáň pod ní byla nepřirozeně prohnutá. Neviděla jsem však žádnou vstupní ránu. „Co se mi stalo?" chtěla jsem vědět a s nakrčeným obočím důlek ohmatávala. Okraje byly měkké a poddajné a důlek závratně hluboký. A před mýma očima se smrskával. Normálně se vyplňoval, až má hruď byla opět netknutá a bez důlků. Nikdy jsem nic takového neviděla. 

„To je práce světlého elfa Valiho, zabodl ti do srdce dračí zub a zbavil tě tak jedu Gullveigského štíra," oznámil mi Thor, který se zjevil ve dveřích a zjevně byl svědkem toho zázraku. V ruce svíral jakousi bichli s koženými deskami a tvářil se obzvláště vesele.

Chvilku jsem na něj zírala, načež jsem propukla v bolestivý a hysterický smích. „A já už věřila, že nejste halucinace. Tak co? Kdo s vás mě sežere? Tady se asi na draky měnit nebudete, co? Tak co budete?" Zvědavě jsem nadzvedla obočí a semkla rty. Odmítala jsem se litovat, že jsem zase uvěřila halucinaci. 

Všichni přítomní se současně propracovali skrze tři stavy mysli. Nejdřív nikde nechápal, co se to děje. Druhá fáze v nich vzbudila podezření, kdy vytušili, že je něco špatně. A třetí fáze v nich vzbudila soucit. Tvářili se, jako by mi někdo umřel, a s dlaněmi zvednutými, jako bych byla divoká koza a oni si mě šli pohladit, se mě snažili položit z mého zuřivého sedu. 

„Nejsme halucinace," zašeptal Tony, když jsem se s ním přetahovala. „Je ti dobře?"

„Nikdy mi nebylo líp," přikývla jsem vzrušeně, protože se mi do žil vlil adrenalin. Cítila jsem přicházet boj. Své rozdrcené naděje jsem pohřbila hluboko ve svém vědomí a nechala je tam. Nebyl na ně čas. 

„Kate, už nejsi v tom ráji," naléhal Steve a s obavami mi stiskl zápěstí, ale vytrhla jsem se. Už se nenechám uchlácholit. 

„Chcete vědět, jak jsem to poznala?" hekla jsem, když mě otec i přítel nekompromisně přimáčkli na lůžko a snažili se mě na něm udržet. „Podle elfa Valiho." Propukla jsem v tak upřímný smích, že se na sebe nejistě podívali. „Znáte to. Vaaali. Eeeeeva. Vaaaliiii!" imitovala jsem pohádku svého dětství a už nebojovala. Jenom jsem zavřela oči a odevzdaně jsem se tomu smála. Taková bizarnost. 

„Doteď byla v pořádku, ne?" zeptal se Tony, jako bych tam vůbec nebyla. Clint přikývl a celý nesvůj si založil ruce na hrudi.

„V knize píšou, že jakmile se duše dostane z ráje, ve kterém podstoupila mnoho zkoušek, její duše očekává zkoušku další a brání se skutečnosti. Někteří uvěří, jiní..." Větu nedokončil a radši knihu prudce zaklapl. Rozpačitě se zahleděl kamsi do neurčita a mlčel. 

Všem to ale bylo jasné. Mysleli si, že jsem se zbláznila. Já si však byla jistá, že je to jenom další z těch zkoušek, jak říkala chytrá kniha. Říkala sice, že se budu bránit realitě, až se do ní vrátím, ale tohle nemohla být ona. Na druhou stranu, nikdo na mě vyloženě neútočil a všichni se tvářili velmi reálně rozpačitě. Minimálně jsem měla čas si to ověřit. 

„Čti dál," pobídla jsem ho tiše a překvapila tak úplně všechny. Můžu si o realitě myslet, co jen chci, ale řeči, co někdy vede Thor a jeho národ, bych si ani ve snu nevymyslela. Bude nová informace stačit jako důkaz reality?

Jejich upřené pohledy mi nebyl příjemné, tak jsem zatahala Steva za ruku a objala jeho předloktí namísto plyšáka. Neprotestoval a druhou ruku mi vnořil do vlasů. Tony pochopil, že už je nehodlám všechny pozabíjet, takže mě pustil a vzdálil se. 

„Gullveigský ráj se mnohým jeví jako peklo, ale i zde panuje spravedlnost. Není zla bez přítomnosti dobra, stejně jako nemůže být tmy bez světla," četl Thor a já si uvědomila, že se cítím omámeně. To Steve. Cítila jsem z něj můj melounový šampón, můj ultra drahý šampón pro zdravé vlasy s leskem. Nenápadně, aby si o mně ostatní nemysleli bůhvíco, jsem znovu vdechla tu vůni. Probojovala jsem se přes meloun až k jeho kůži a to byla vůně, kterou jsem si moc dobře pamatovala. Není to nic jako v romantických románech, kdy hrdinky ze svých favoritů cítí santalové dřevo nebo ovoce. Tohle byl prostě Steve a k ničemu se to nedalo ani vzdáleně přirovnat. 

„Zlo se snaží zlákat duši na krásu, zdraví či nesmrtelnost. Nabídne zoufalému člověku to, po čem skrytě touží. Odmítne-li však umírající duše tuto nabídku, je vystavena ještě většímu pokušení. Vlastní život na úkor druhých, nevinných," pokračoval pomalým kolébavým hlasem a já poprvé pochopila kouzlo jeho řeči. 

Všichni nehnutě stáli a ve zbožné tichosti poslouchali. Nejspíš by tomu příběhu neuvěřili, kdybych toho nebyla důkazem. 

„Pokud duše překoná i tuto nástrahu, je dobrem vržena zpět do říše živých. Neobstojí-li, rozpadne se do věčné agónie." Když skončil, uvědomila jsem se, jakého magora jsem tady před chvílí předvedla. Bylo mi jasné, že tohle byla má realita, aniž bych tušila, co mě skutečně přesvědčilo. Byla jsem zpátky mezi živými. 

„Byla jsi opravdu v tom... ráji?" zeptal se neochotně Tony a nezvykle vážně mi pohlédl do očí. 

Neochotně jsem přikývla. Pokud jsem po něčem netoužila, bylo to vrátit se tam, byť jen takto slovně. Avšak jim jsem se přece svěřit mohla. „Ano," vydechla jsem. „Probudila jsem se v nádherné krajině a potkala krásnou ženu. Naslibovala mi všechny ty úžasné věci, ale když jsem odmítla, proměnila se v černého draka a trochu mi sežehla vlasy. Mimo jiné." Ohmatala jsem si účes, ale kromě nepěkných chuchvalců a bordelu byly netknuté. 

„Honil tě v té krásné krajině?" nechápal Steve, jako by mu to fantazie nedovolovala. 

„To zas ne. Vehnal mě do temného bludiště. Vzpomínáš, jak jsme koukali na Ohnivý pohár?" zeptala jsem se, protože jsem si tím opravdu jistá nebyla. Půlku filmu se mračil a snažil se mi vysvětlit, proč je to úplný nesmysl. Achjo, Steve a kouzla. 

Váhavě přikývl a já se rozhodl mu to věřit.

„Tak něco takového. Temné, zamlžené bludiště, vysoké keře, bouřkové mraky a tak."

Clint nakrčil obočí, ale Thor mu to hned vysvětlil. „Jed čerpá ze vzpomínek, hledá vhodný prostor připomínající bludiště. Můžou to být kanály, města, budovy, cokoli."

„Ještěže jsem nevyfasovala ty kanály, to by bylo zlé," oddechla jsem si a poposedla, abych si ulevila od bolesti.

„A co bylo pak?" zeptal se Steve a povzbudivě mi stiskl rameno.

„No," zaváhala jsem. Jak mu to podat? Nechtěla jsem ho úplně vyděsit, na druhou stranu nemělo cenu nic přikrášlovat. „Pak mě ten drak honil všude možně, než jsem si uvědomila, že můžu trochu formovat mé okolí. Tak jsem na draka naskočila, pak začaly pršet slzy, načež se drak umyl z černé barvy a byl zlatý a hodný. Potom jsme spolu lítali, až jsme našli tu poslední zkoušku. Jiný drak chtěl zabít ty nevinné, takže jsem si řekla, že to by nešlo. Tak jsem před ně skočila, hrozná bolest, umírám. A najednou se vzbudím tady a vy na mě střílíte jakési info o světlém elfovi Valim."

Jakmile jsem skončila, místnost pohltilo ticho. Thor přikyvoval a prstem jezdil po řádcích své knihy, nejspíš si spojoval má slova s legendou. Tony vypadal, že váhá, jestli už je správný čas na to, aby to otočil ve vtip, protože tohle byl prvotřídní materiál. Na stranu druhou tu byl Steve, který byl tak šokován, že se nezmohl na slovo. A Clint. Clint mlčel a nenechal na sobě nic znát. 

Thorův prst přestal šustit po pergamenu, což přitáhlo mou pozornost. Mračil se a zdálo se, že se dočetl dalších nepříjemností. 

„Co?" chtěla jsem okamžitě vědět a posadila se. Chtěla jsem přehodit nohy přes hranu postele, abych k němu mohla dojít a vzít si od něj knihu, ale mé nohy se ani nehly. Horní polovina těla byla v pořádku, přestože urputně bolela, ale o dolní jsem ani nevěděla. Za celou dobu jsem si toho nevšimla. 

„To," potvrdil mi Thor. „Vali říkal, že pokud jsi v nohách ztratila cit už před vstupem do ráje a zamrznutím, už se nepostavíš."

Srdce mi vynechalo překvapením a tělem mi proběhl nával horka. Cítila jsem na sobě soucitné pohledy všech přítomných. Tony zuřil, ale nedokázala jsem vnímat slova. Bušilo mi v uších. Nepostavím se. Nikdy. 

„Šupiny tě ale určitě unesou, to nějak vymyslíme," šeptl Tony a chytil mě za ruku. 

Pohlédla jsem mu do tváře a několik vteřin jenom tiše dýchala. A pak nastal jede z těch vzácných momentů, kdy jsem se ovládla a naprosto vytěsnila poslední informaci. Odmítla jsem ji. Nechala jsem ji na pak, až na mě nebude koukat tolik lidí. 

„Takže ten Vali fakt existuje? Co je to vůbec za osobu? Nějaký velechytrý starší z kmene Světlo do vašich domovů, nebo co?" začala jsem rázem zvesela a naprosto tím otřásla pohřební atmosférou v místnosti. 

„Vali, je jeden z nejnebezpečnějších bytostí vesmíru," uvedl vše na pravou míru Thor a tlustou knihu si přidržel na prsou jako středoškolský profesor. Tak to je všechno v pořádku, když je jen nejnebezpečnější ve vesmíru, je dobře že si ho přivedl na naši bezbrannou planetku, určitě nám neublíží. Ovšem nahlas jsem nic neřekla, na jazyk už se mi totiž hnala další otázka.

„Kde je kámen a žezlo?" Nervózně jsem se rozhlédla, jestli někde neuvidím dva mocné předměty, které jsem držela, když jsem zmrzla. Jejich nepřítomnosti jsem si všimla okamžitě po probuzení, ale teprve teď, právě ve spojení se slovy „nejnebezpečnější ve vesmíru", mě napadlo, jestli jsou dobře schované a chráněné. 

„Žezlo je skryto na Asgardu, ale kámen času se nenašel." Thor se ošil a pevněji stiskl svou knížku. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsou všichni už od mého probuzení podivně vystresovaní. 

„Někdo ho ukradl?" zalapala jsem po dechu. 

„Ano."