*Steve*

Když přiletěly posily, mezi návštěvníky se strhla panika. Někteří s bojem příliš nepočítali, jiní vypadali, že toho ani nejsou schopni. Na druhou stranu tady byli i tací, kteří za zuřivého pokřiku tasili své ostré zbraně a šli nám odhodlaně vstříc. Jakákoli možnost dohody, ve kterou jsem doufal, však s prvním úderem do protivníka padla. Snad to Fury promyslel.

Ovšem jakmile se strhl boj mezi pozemšťany a mimozemšťany, všechny mé pochybnosti rázem zmizely, jelikož se na mě vrhala jedna smrtonosná bytost za druhou. První se po mně ohnal jeden z těch Světlých elfů, ale jediným hodem štítu jsem se ho zbavil. Nebyl mrtvý, ale rozhodně v bezvědomí přečká celou potyčku. Jeho následovník, podivný fialový lidský ještěr už tak jednoduchý nebyl. Překvapil mě zezadu a skočil mi přímo po krku. Naštěstí jsem ho stihl včas odrazit, ale rozhodně mě tak těsný zákrok ujistil v tom, že nemusím litovat každého, koho srazím k zemi. A že se jich během chvíle nabídlo, všichni však končili ve sladkém nevědomí. 

Občas jsem se minul s některým z přátel nebo agentem, všichni naprosto pohlceni bojem. Zrovna jsem kryl záda Clintovi, když na mě křikl. „Kde je Thor?"

„S Lillith!" hekl jsem uprostřed rozmachu, poslal jsem štít mezi hlouček blížících se podivností, co teoreticky mohly být keře nebo taky ryby, nedalo se to říct úplně jednoznačně. 

„Musí schovat ten kámen!" zvolal, aby překřičel řev jakési zrůdy, která neměla to štěstí a potkala smrtící sílu. Za kvílivého jekotu se bortila k zemi a vypouštěla ze sebe zelený proud tekutiny. 

Ušklíbl jsem se. Škaredá smrt ošklivé bytosti. Už se na mě ovšem řítil další problém, tentokrát skutečně něco. Nikdy se mi ani nesnilo, že budu stát proti někomu s koňským zadkem. Ale říkám vám rovnou, že s kentaurem to nemělo moc společného, jelikož koňský zadek velmi plynule pokračoval v jakousi slepičí část. Upřímně děsivost sama. Navíc to mělo už od pohledu vražedně ostrý zobák. Nejdřív mě napadlo obludce se vyhnout, ale když za vámi běží metráková slepice s pohonem koně, nemáte zrovna na výběr. 

Jakmile se přiblížil, odrazil jsem se, ve vzduchu jsem se otočil tak, abych sjel rovnou za jeho krk. Jakmile jsem mu přistál na hřbetě, obtočil jsem mu pažemi hrdlo a držel jsem. Nevypadal, že mu mu to však nějak vadilo, jeho krk byl totiž samý sval, jemuž má síla nemohla zrovna konkurovat. 

„Clinte!" zaryčel jsem, když mě dobře mířený klovanec minul jen o číslo. A než jsem se stihl nadechnout, mohutná síla se pomalu kácela k zemi. Z těla jí trčel konec šípu.

Překvapeně jsem se k němu otočil, ale on už se věnoval dalším. Vzal rovnou dva šípy a zároveň je vystřelil, načež zlikvidoval dvouhlavého hada s naprostou přesností. Jak to ten člověk dělá?!

Oba jsme se přesunuli do jižnější části ulice, kde se pod světly lamp mlátil největší chumel. Natashe ze zápěstí sem tam vystřelil jakýsi záblesk světla a její protivníci padali jako mouchy. Ovšem na její záda se hrnula rozezlená elfka. Něco nadávala neznámým jazykem a v ruce svírala dýku. „Za tebou!" křikl jsem, abych Nat upozornil, ale ona se zrovna potýkala s elfím mužem, který se jí urputně bránil. A tak jsem vyhodil štít jejím směrem a doufal, že jsem správně odhadl sílu, abych ji na místě nezabil. Nemám rád, když stojím proti ženám. 

„Zvládla bych to," zavrčela na mě, když složila běloskvoucího muže, ale jenom jsem se na ni usmál. Oba používáme stejnou větu, když myslíme děkuji. 

„Já vím," řekl jsem a odkráčel pobít pár dalších mimozemšťanů. Na zemi jich už ležely hromady, někteří mrtví, jiní v bezvědomí, jiní někde mezi tím, ale jako by se ze stínu stále nořili noví protivníci, už jsem začínal být unavený. Moc jsme toho nenaspali. 

„Stařík stále na nohou," zvolal se slyšitelným úšklebkem Tony, když za mohutného rachotu svého obleku přistával hned vedle mě. 

Okamžitě jsem se narovnal ze svého skleslého postoje a pohrdavě na něj pohlédl. „Samozřejmě," opáčil jsem jen. Na delší větě by asi bylo poznat, jak mě náhlá akce zadýchala. 

„Kde je vůbec Kate?" zeptal se, když ji nikde okolo mě nenašel. „Myslel jsem, že bude někde," zamyslel se, jak to podat, načež velmi váhavě doplnil, „poblíž."

Zamračil jsem se. „Vlastně jsem ji neviděl, co zmizela v uličce," vydechl jsem a vrhl pohled k boční slepé ulici, která stále mizela ve tmě. Chtěl jsem se tam rozběhnout, ale Tony mě předběhl a tryskem tam vletěl, byl tam asi minutu, než zamračeně vyšel ven a věnoval mi krátký pohled. Pochopil jsem, není tam.

„Třeba se do boje zapojila jinde," navrhl Tony, když ke mně došel. Nejspíš tím uklidňoval sebe, ale sám jsem v to doufal. Navíc to bylo pravděpodobné, viděl jsem jednotlivé potyčky i tak daleko ulicí, že jsem ani nerozeznával, která z postav patří k nám. Navíc se určitě bojovalo i v bočních ulicích. S myšlenkou, jak se někde mydlí s mimozemšťany a snaží se zapamatovat si jejich patvary, aby nám je potom mohla vyprávět, jsem se znovu pustil do nepřátel. 

Třínohý drak, další slepičí kůň, párek elfů, nějaká želva, co byla nejspíš z poloviny člověk, něco podobného jsem viděl ráno v televizi, Želví nindžové, myslím. Odevšad přicházeli další, a co bylo horší, přicházeli se podívat i rámusem probuzení lidé. Nechápu, co je na tom přitahovalo, proč vylezli ze svých domů, odkud nás mohli sledovat pohodlněji? Bylo jich zatím jenom velmi málo, ale čím déle vše trvalo, tím spíš se časem přidají další diváci. Někteří samozřejmě rychle zmizeli v útrobách svých domů, jakmile si situaci uvědomili, jiní však zůstávali fascinovaně zírat. 

Když jsem zrovna dorazil jednoho tvora, co měl blíž k medvědovi než lidem, stanul jsem zrovna vedle jednoho takového zvědavce.

„Vy jste Kapitán Amerika?" zeptala se mě světlovlasá dívka, která nemohla být starší než Kate, a fascinovaně na mě zírala. 

Chvíli jsem zápasil s  nutkáním odseknout s ironií, kterou by se po ní určitě ohnala Kate, ale včas jsem se zarazil. Nešlo mi takové pohrdání ani přes jazyk. Trochu mě vytáčelo, že si vybrala zrovna tento moment, aby se mnou prohodila pár slov, když kolem pobíhala její instantní smrt. Navíc dotazovat se někoho, kdo se ohání světoznámým štítem, jestli je Kapitán Amerika...

„Co děláte tady venku?! Není tu bezpečno!" vystartoval jsem po ní, naprosto bezohledně jsem ji popadl za tenkou paži a dovlekl ji k nejbližším dveřím, ovšem bylo zamčeno. Neváhal jsem ani vteřinu a vyviklané skleněné dveře vykopl. Dívka zalapala po dechu a chytila mě za mou dlaň, kterou jsem svíral její tenkou ruku. Byla až neuvěřitelně hubená, k tomu navíc měla určitě něco kolem metru osmdesát. Připadalo mi, že držím drobného ptáčka. Stačí trochu víc stisknout a zlomila by se. 

Za zády mi zapraskalo rozbité sklo, někdo byl blízko. Bezohledně jsem strčil dívku do útrob domu, ta ovšem zakopla o práh a přistála ve skle z vysypaných dveří. Muselo to bolet, ale neměl jsem šanci to řešit, někdo po nás střelil modrou plazmatickou kouli. Štítem jsem ji vykryl a několika rychlými pohyby se dostal až k nepříjemně vypadajícímu tvoru, Chitauri. Štítem jsem mu zvrátil hlavu dozadu a doufal, že se z té země už nevyhrabe. Přiběhl jsem k dívce, která seděla ve střepech a brečela. Tohle jsem nechtěl, možná jsem ji strčil až moc hrubě.

S lítostivým povzdechnutím jsem se k ní sehnul a vzal ji do náruče, protože než by se zvedla, mohlo by mi klidně odbít sto. Nebránila se, zakrvácenou ruku mi položila na bílou hvězdu, jejíž bílá barva tím vzala za své. Odnesl jsem ji hned k prvnímu bytu, na kterém příhodně visel papír, který hlásal, že je byt za podezřele nízký nájem ihned k nastěhování. Krása. Dveře samozřejmě nebyly otevřené, tak jsem jim trochu pomohl. Holka překvapeně vypískla, čemuž jsem se nechtě usmál. Snažil jsem se to sice skrýt, ale znáte ženský, vždycky vidí přesně to, co nechcete.

„Přijde vám to vtipné?!" vyjela na mě, když jsem s ní překračoval práh, a praštila mě pěstičkou do hrudi. Ale jakoby do mě vrazilo morče, prostě nic moc. Položil jsem ji na pohovku s tím, že půjdu rychle zpátky bojovat, ale když jsem se na ni podíval s odstupem, zranění sklem bylo najednou mnohem horší, než jsem si myslel. Celá její stehna byla od krve, a protože měla pyžamové kraťasy, mohl jsem dobře vidět i kus skla trčící z její nohy.

„Nebolí vás to?" zeptal jsem se opatrně a kleknul si vedle, teď už zakrváceného, gauče. Nechápavě se na mě zamračila, ale když následovala můj pohled, nakonec doputovala ke své noze. Šokem si zakryla ústa, vypadala, že bude zvracet, ale nakonec se jenom vyděšeně rozbrečela.

„Není to tak zlé," uklidňoval jsem ji a stiskl jí rameno, nemohl jsem ji tady jen tak nechat, mohla by vykrvácet, nebo upadnout do šoku, venku jsme v převaze, tak snad to beze mě chvíli zvládnou. 

Doběhl jsem do koupelny pro ručníky, ve skříňce pod umyvadlem jsem našel lékárničku a z kuchyně jsem přinesl nějaké prášky na bolest. Moc nepomůžou, byly to takové slabčáky, ale nic silnějšího jsem zrovna nenašel, tak jsem jí dal aspoň dvojitou dávku.

„Vytáhnete to sklo?" zeptala se mě s těžkým vzlykem, s očima plnými strachu. Podíval jsem se jí do modrých duhovek, tak nejistých a plachých, že jsem nevěděl, jestli jí mám říkat, co udělám, aby se ještě víc nevyděsila.

„Ano, krve není zas tak moc a navíc je tmavá, je z žíly," nebyl jsem si jistý, jestli bych tam to sklo neměl nechat, než přijede doktor, ale potřebuju ji odsud ještě dostat, aspoň do parku, kam by pro ni mohla přijet naše polní záchranka. Tu jsem radši zavolal do sluchátka rovnou, řekl jsem jim, ať přijedou na cestu u parku, že tam se nebojuje. Chvilku dělali kůžičky, že zatím nemají povolení jezdit do bojové zóny a takové ty kecy, ale když jsem se znovu představil, což nikdy nedělám rád, a připomněl naléhavost situace, nakonec svolili ke třem sanitkám.

„Bude to bolet, ale není to nic hrozného," uklidňoval jsem ji, když jsem lehce chytal kraj tlustého střepu. Nebyl dost hluboko, aby prořízl tepnu, ovšem tak akorát, aby nepěkně krvácela. Ještě jsem sklo ani pořádně nechytil a už jí to bolelo.

„Počkat, počkat, počkat!" chytila pevně moje předloktí a naléhavě na mě koukla. Bylo mi jí líto, byla to moje chyba a moje zodpovědnost.

„Co?" vydechl jsem a pustil sklíčko.

„Bojím se," vzlykla a moji ruku už dost výrazně drtila. V tom neštěstí jsem hrál velkou roli, ale kdyby nevyšla z domu, nic z toho by se nestalo. Tak vina padala na nás oba. 

„Já vím, myslete na něco příjemného," poradil jsem jí s úsměvem, ale mě samotného zrovna nic nenapadalo. Nevím o Kate, nevím, kde je kámen, nevím, kdy tohle celé skončí.

„Nevím na co." V jejích očích se lesklo očekávání.

„Třeba na vašeho přítele, nebo rodinu," navrhl jsem naprosto náhodně. 

Můj úsměv neopětovala, jen se na mě zaraženě koukala. „Nemám ani jedno," zašeptala a v očích se jí objevily další slzy.

„Tak myslete na nějakou krásnou budoucnost," zamluvil jsem rychle svůj omyl. 

Přikývla, opřela se a zaklonila hlavu, bylo to nejspíš znamení, že můžu tahat. Rukou jsem jí chytil obě ruce, aby mi do toho nějak nevhodně nezasáhla, a druhou sklo opatrně vytáhl. Nebylo to příjemné, to ani zdaleka. Kvílela u toho ještě víc a kousala se dortu tak zuřivě, až se na něm objevila krůpěj krve.

„Je mi to líto," zašeptal jsem, když jsem jí to pevně obvazoval, což asi taky nebyl zrovna odvaz. 

„Už je to v pohodě," utřel jsem jí tvář, ulepenou od slz, vypadala najednou jako indián, protože jsem měl celé ruce od krve, ale to ona nevěděla. Vděčně se na mě usmála a nechala se zvednout, sanitka bude na smluveném místě každou chvilkou, nemocnice není daleko, tak jsem s ní proběhl okrajem bitevního pole a rychlým krokem prošel okolo bojujících přátel.

„Děkuju," usmála se na mě v polovině cesty a než jsem vůbec stihl odpovědět, chytila mě za krk a povytáhla se tak výš, aby mě mohla pohodlně políbit.