*Bucky*

Venku byla tma jako v pytli a chodbu osvětlovalo pouze silné bílé světlo. Před čtvrt hodinou mě při posilování vyrušil neznámý agent s tím, že se bude konat nějaká důležitá schůze. Dobře, neposiloval jsem, dával jsem si v jídelně už čtvrtý muffin. Dneska prostě není dobrý den, chtěl jsem to zajíst.

Odkázali mě do místnosti v nejvyšším patře budovy, která je ze dvou stran prosklená s úžasným výhledem, tedy pokud někoho nenapadne scházet se tam v noci. Většinou se tam konají takovéto porady nebo podobné nudné záležitosti.

Došoural jsem se až ke dveřím s číslem 96P, narovnal se, vypnul hruď a se zdviženou hlavou vešel. K mému údivu tam nikdo nebyl, stál jsem ve dveřích do liduprázdné místnosti a přemýšlel, kde mohla nastat chyba. V potemnělé místnosti stálo pouze několik velkých pultů s chladnými počítači a na středu stál velký kulatý stůl, jako by se snad očekával příjezd krále Artuše. Na stole blikala nějaká červená kontrolka, zdi byly obložené černým plastem a zem pokrytá černým kobercem, působilo to trochu... temně.

Chtěl jsem odejít a zjistit, kdo si ze mě dělá dobrý den, když jsem uslyšel zvuk. Lehký a nevýrazný, možná vydechnutí. Ale moje tělo se ihned napnulo schopné jít okamžitě bojovat. Tiše jsem našlapoval k jednomu z tmavých stolů, kde jsem zvuk odhadoval. Z vodorovné desky se spouštěla další, takže jsem pod stůl neviděl. Někdo tam ale musel být! Bleskově jsem desku přeskočil a nepřítele chytil za tričko. Napřáhl jsem se, že mu předvedu kouzlo mé železné pěsti, ale když jsem uviděl ten obličej, zmateně jsem napřaženou paži spustil.

Byl to ten chlap z vesmíru, co strávil poslední čtyři dny na ošetřovně. Star-Lord.

„Promiňte, lidi, bolela mě noha," řekl omluvně tak nahlas, že mi málem pukly ušní bubínky.

„Všechno nejlepšíííííííííííííííííí!!!!!!" jekot se ozval ze všech stran, lidé vyskákali z míst, která tam předtím ani nebyla a celý obří prostor vyplnily zdvihnuté paže přátel a lidí, které jsem snad někdy zahlédl. Docela jsem se lekl a hodně doufal, že to nikdo nenatáčel, protože jsem vyděšeně odskočil a vrazil do stolu, až se monitor převrhl. Nemluvě o Star-Lordovi, kterého jsem nemotorně šťouchl zpátky na zem.

„Všechno nejlepší, Bucky!" zakřičela Kate a před obličej mi zvedla děsivý dort, teda myslím, že to byl dort, do kdysi 3D marcipánového obličej bůhvíkoho byla zapíchnuta miliarda svíček. Dobře nebyla jich miliarda, ale sto. Ten den mi bylo sto.

*Kate*

Když jsem se před půlrokem dozvěděla, že má v létě Bucky stovku, rozhodla jsem se dát mu nějaký úžasný dárek. Ze Steva jsem týdny dolovala nějaké detaily o Buckym, ale znáte ho, po naší rozmluvě jsem toho věděla víc o strategii Ruska během války, než o zálibách jeho nejlepšího přítele.

Taky jsem mu objednala super dort, který naštěstí došel včas, i když se na to celé tak trochu zapomnělo, když přišel Loki a vypukla ta bitva před naším bytem. Taky jsem na to neměla moc myšlenky, když jsem neviděla. Všechno jsme ale stihli, jediný problém byl, že místo jeho 3D obličeje velikosti dva na dva metry nám přišel dort dvacet na dvacet centimetrů. Řekla jsem si: no, co teď už, a napíchala do něj všech sto připravených barevných svíček. Hlavně do vlasů, takže během chvilky vypadal, jakoby měl klaunskou afro paruku, bohužel tam jsem jich narvala jenom dvaapadesát.

Teď jsem své dílo držela těsně u Buckyho obličeje a pobaveně sledovala jeho překvapenou reakci.

„Ehhh," vydechl, neschopný slova ze změny situace, doufala jsem v tuto reakci, miluju lidi vyvedené z míry.

„Nemusíš nic říkat," zavrtěla jsem hlavou, abych ho uklidnila. „Stačí jenom sfouknout všechny svíčky."

„Vždyť nehoří," protestoval chabě, jako by ho už nemohlo nic rozhodit, paradoxně na tváři stále překvapení.

„To mi ušlo. Ustup!" zavelela jsem a zvedla významně ukazováček, když tak udělal, namířila jsem všechny prsty na svíčky a během vteřiny mi z nich vyšlehl plamen. Mám tam připevněné nástavce pouze pro tuto akci. Do akce to radši nenosím, od jisté nehody.

Adrian zařval, byl hned vedle Steva a plameny se k němu nebezpečně přiblížily. Fakt, že se schoval za Stevovo rameno, mu na mužnosti příliš nepřidal. Protočila jsem oči. Svíčky hořely.

„Když je všechny sfoukneš, dám ti dárek," zašvihala jsem na něj tajemně obočím. Bucky se s obavami podíval na Steva, který na něj povzbudivě kývl a založil si zvědavě ruce na hrudi, na tváři se mu rýsoval úsměv a já z toho byla jednoduše nadšená.

„Všechny?!" vyjekl nevěřícně oslavenec, ale nenechal se přemlouvat, což jsem velmi oceňovala.

„Jop, všechny," řekla jsem těsně před tím, než natáhl tolik vzduchu, kolik zvládl, a foukl na dort, chvilku to vypadalo, že to fakt zvládne, což jsem nečekala. V místnosti zavládlo ticho plné očekávání. Už byl za polovinou. Posledních deset svíček! Tři?! Jedna! A konec. Jediná svíčka, provokativně plápolala v pološeru místnosti. Bylo ticho, všichni sledovali pouze svíčku. Bucky se natáhl a prsty ji zhasnul.

„Jeeeeeeeeeeeeeeeeej!" ozval se sborový jásot a všechno se zase rozjelo. Natasha s Clintem společně strhli šupinové sítě, co dělaly plyšové pohovky neviditelné, stejně jako stolky s jídlem a bar. Ani se neptejte, kolik ty síťky SHIELD stály, řekla jsem, že se jedná o vybavení do akce, hah. Ale co, vždyť tohle bude pořádná akce!

„Byl to sice trochu podvod..." začala jsem směrem k Buckymu, ale nenechal mě domluvit a s vítězně založenými pažemi mi snad přečetl myšlenky.

„Asi jako ty tvoje síťky," ušklíbl se a letmo se na ně podíval. S pusou dokořán jsem na něj zírala. Měl snad najednou schopnosti, o kterých se zapomněl zmínit? Sejmul ho radioaktivní meteorit? Nebo mě snad špehuje?! Mou nevědomost nakonec vyřešila červená nitka vznášející se ve vzduchu, řekla mu to Wanda! Potvora jedna, nenechá člověka ani trochu se pobavit! Ale nic jsem na to neřekla a dělala, že nevím, jak na to přišel, třeba z toho bude mít radost, koneckonců, dnešek je jeho den. Och, mám z tebe radost, Kate, jsi tak nesobecká, nadchla jsem se v duchu, ale už v ten moment věděla, že do deseti minut je stará Kate zase zpátky.

„Ehmm. Takže mám pro tebe, i přes ten naprosto nepodstatný nedostatek, dárek," moje váhavá mluva se se slovem dárek zase zvrtla v nadšení a jiskra hyperaktivity se mi vrátila. Odběhla jsem k velkému kulatému stolu, kde se teď kupily dárky, na které svítila tlumená barevná světla. 

„Všechno nejlepšííí," zatrylkovala jsem radostně, když jsem zase doklusala zpět, a podala mu krabici. Nebyla nijak velká snad jen jako mikrovlnka, ale její váha mě samotnou nadchla, že to nebude nudný měkký dárek.

„Och, díky," vydechl překvapeně, nevím, co čekal, do teď se tak netvářil. Bucky byl vždycky podivín, někdy se mi podobal víc, než jsem byla ochotna přiznat, jindy se uzavřel a moc jsme toho nenamluvili.

Přijal nabízenou krabici a poodešel s ní k volnému stolíku a začal rozvazovat mašli. Vypadal, že se toho překvapení trochu bojí a tak jsem švihla rukou a malinká jehlice protrhla pásku, kterou strnule držel ve vzduchu.

Balík se rozletěl, jakoby vybuchla bomba a na jeho dně sedělo štěně. S očekáváním jsem na ty dva hleděla a pomalu došla ke Stevovi, který se tvářil podobně, jako já. Je tu riziko, že se mu nebude líbit, takové dárky jsou vždycky risk, ale jsem ochotná ho podstoupit. Steve mi nakonec sdělil, vlastně seděl zaražený v židli a já stála výhružně vedle něj, že jednou, když byli spolu na nějaké akci, ten den, kdy Bucky spadl z vlaku, povídali si, jaký život by chtěli žít. A v tom Buckyho snu právě figuroval přítel husky.

Opatrně vzal štěně do rukou a prohlédl si ho, jeho srst byla heboučká, vzory perfektně symetrické, oči modré jako letní nebe, přesto tolik připomínající zimu.

Šokovaně se na nás otočil, myslím Bucky, a odmítavě vrtěl hlavou. Toho jsem se bála. Se Stevem jsme si vyměnili pohled.

„Nemůžu si ho nechat, už třikrát mi zničili byt, zabili by ho," protestoval. To je pravda, jednou to byl SHIELD, když ho naháněli, než si promluvil se Stevem, byl pro ně nepřítelem, pak to byla Hydra a potřetí mu ho někdo prostě z hecu vypálil, bylo to hrozné.

„Ale můžeš, víš, když mi Steve řekl, že sis kdysi přál huskyho, chtěla jsem ti prostě jednoho koupit," začala jsem s mým připraveným přesvědčovacím projevem. Bucky nechápavě zvedl obočí.

„Ale pak mi došlo, že by to vůbec nebylo bezpečné. Ani pro psa, ani pro tebe, protože by to byla tvá slabina."

„Nechápu," přiznal a štěně si přitiskl k hrudi, vypadali spolu tak rozkošně. Když ho držel Steve, málem jsem se roztekla. No představte si to.

„Tohle není pes," řekla jsem s úsměvem, podle výrazu těch dvou, hádám, že asi příliš nadšený. Někdy mi to prostě ujede a tvářím se trochu ďábelsky.

„Aha, tak to jsem tedy duhová žirafa," uchechtl se nevěřícně a štěně si potěžkal. Vážilo trošku víc, než normální štěně, kvůli kovům pod srstí a náhražkou svaloviny, ale nebylo to nic výrazného.

„Meow je taky robot, stejně jako tenhle fufík," přišla jsem k nim a podrbala štěně za ušima, ten do mě zatlačil hlavičkou a chtěl mě kousnout. Bylo to rozkošné.

„Ale vždyť je tak opravdový," vydechl nevěřícně a začal ho hladit po hlavě. No to já vím, blaženě jsem se usmála.

„Je opravdový, má opravdovou srst, chová se jako každý pes, vyhodnocuje situace, jako každý živočich, dokáže milovat a umí zlobit, jediný rozdíl mezi živým psem a tímto je, že neumře a pokud to bude nutné, můžeš ho přimět řídit se přesnými rozkazy, jinak je to ale stejné, dokonce roste," říkala jsem mu nadšeně, přičemž na mě celou dobu šokovaně zíral, jak ho to celé překvapilo.

„Takže si ho můžu nechat," zamumlal si pro sebe a na tvář se mu rozlil úsměv.

Spokojeně jsem se vrátila za Stevem a objala ho jednou rukou kolem pasu.

„Díky," kývl na nás a začal si se psem povídat.

„Teď už to bude všechno dobrý," zamumlala jsem si pro sebe, prostoupena úlevou, že to nejtěžší máme za sebou.