Po pár týdnech konečně přišel čas, kdy měla přijet Amber. Konečně! Pokoj jsem měla uklizený jen co to šlo, kdyby náhodou šli k nám. Doufala jsem, že k nám půjde alespoň Amber abych ji mohla ukázat ten flek co se mi vytvořil na hrudi. Nyní ovšem nebyl ve velikosti toho hrnku, ale o velikosti fotbalového míče. Měla jsem ho přes celou pravou stranu hrudníku a zasahoval i kousek na rameno. Už to nebylo tak lehké, protože jsem mula začít nosit šátky a s neustálím Willovým vyptáváním to taky nebylo nejlehčí. Pořád přicházeli výmluvy, že jsem se tam popálila, že jsem se poranila, že je mi zima a sakra co mám jako dále vymýšlet? Jako ano jsem sice kreativní asi osůbka bez sebevědomí, ale výmluvy mi nikdy nešli. Další problém byl, že pokaždé co jsem byla u zrcadla jsem viděla znovu ty dvě postavy. Ale nebyly vždy jen dvě. Někdy tam přibyla jedna podobná dospělému muži. Ale pokaždé co jsem je tam viděla tak byly blíž a blíž. Děsilo mě to až tak, že jsem si zrcadlo musela zakrýt dekou abych nemusela znovu vidět ty postavy.

Jinak spolužáci od toho incidentu se mě rozhodli nechat napokoji a dělat, že tam nejsem což mi dokonale vyhovovalo. A pokud mě oslovili tak to většinou, když mě chtěl nějaký učitel. A zde nastával často problém, protože Will od té doby začínal být až moc majetnický semnou. Pomalu mě nikam nechtěl pouštět, když jsem byla doma, když mi říkal spolužák, že mám přijít za učitelkou okamžitě byl u mě a táhnul mě pryč se slovy, proč se s ním bavíš, když jsem si psala s Amber a byl u mě, žárli, že se mu nevěnuji, když jsem se zase bavila s Billem, Mabel a Dipperem tak mě o samotě vynadal, že jim věnuji až moc času a takhle to je nyní čím dál horší. Od té doby, co mám flek, takže to musí Willa ovlivňovat. Všichni si mysleli, že je to tím, že o mě má Will strach, a proto se to děje, ale Bill ne. S ním jediným jsem se o tom bavila a překvapilo mě, že si nebyl jistý, čím to je. Napadlo mě, jestli to nemůže pak být tím, že Will je z jiné dimenze než Bill, tedy než ho dostali z Reverse Falls. S tím Bill souhlasil a potvrdil, že tam mají jiné podmínky než v Gravity Falls, ale Willovi jsme to neřekli i když by věděl co by to bylo. A ptáte se na důvod? Jeho reakce. Nemohli jsme vědět podle jeho chování, jak by zareagoval. Bylo zde možné prý, že by mě dokázal napadnout. Sice jsem tomu nechtěla věřit, ale strach z toho, že by mi ublížil či něco hnusného řekl byl větší než starost o mě.

„Co to čteš?" uslyšela jsem vedle sebe Willův hlas a jak mě obejmul. Já jsem málem nadskočila a koukla na něho. Měl neutrální výraz a koukal na knihu. „Wille! Lekla jsem se tě" zasměji se nejistě. Na to se na mě koukl a skenoval mě. „A proč? Tajíš mi snad něco? Podvádíš mě?!" vyjel po mě a já ztuhla. „C-Co? Proč bych to dělala? V životě bych si to k tobě nedovolila" bránila jsem se a začala jsem se lehce třást. „Ts... A proč mi nevěnuješ teď čas a čteš si?" zavrčel. „Tak tu semnou buď a čti si semnou" mile se usměji, ale uvnitř se klepu strachu abych pravdu řekla. „Nechci, aby sis četla!" vytrhl mi knihu z ruky, která skončila na zemi. Chytl mě za ruce a povalil na postel kde mě držel. „Chci, aby ses dívala na mě a povídala si semnou" a já už strach dala napovrch. Začala jsem se klepat a moje oči byly plné strachu. „D-Dobře, omlouvám se" řekla jsem rychle aby neřekl. Jen na mě koukal, a nakonec mi pustil ruce a lehl vedle mě. Obejmul mě kolem pasu a přitíhl k sobě. „T-Tak jak jsi se dnes prospal?" řeknu nejistě, protože mě nic jiného nenapadlo. „Šlo to... co ty?" odpověděl a koukal mi rovnou do očí. „Taky dobře. Dneska se mi kupodivu nic nezdálo. Co na dnešek plánuješ?" a opatrně položila ruku na jeho husté modré vlasy a začala ho po nich hladit. „Chci být celý den s tebou a věnovat se ti" usmál se na mě. „Emh... to tak nějak nepůjde" zamumlala jsem „Za hodinu musím na autobus a pojedu se vidět s mojí nejlepší kamarádkou" a byla jsem ráda, že mám věci nachystané předem, ale to jsem asi neměla říkat vůbec. Will na mě hodil takový pohled, že jsem myslela, že se mě pokusí zabít. Naskočila mi husina a zúžili se mi zorničky. Chytl mi ruku, kterou jsem ho hladila po vlasech a silou stiskl. „Co jsi to řekl?!" zavrčel a koukal na mě jako na svou kořist. „Wille uklidni se! Je to jen kamarádka. Uvidíme se poprvé v životě a dlužím ji svůj život" bránila jsem se s rozklepaným hlasem. „Ty" a začal mi drtit ruku a cítila jsem, jak se jeho nehty do mě zarývají. „Nemáš právo chodit nikam! Máš být správně semnou a s nikým jiným!" a na to jsem cítila, jak mi po ruce stéká krev a já, jak vyjekla bolesti. „Wille to bolí, prosím puť mě" začala jsem se trochu bránit. „Jsi jak malé dítě" a nevrle mě pustil. Já se okamžitě od něho odtáhla a po tvářích mi tekli slzy. Sice ta ruka tolik nebolela, ale spíše pocit, že mu nemohu věřit. Chvilku mě sledoval než pak vstal se slovy „Dělej si dneska co chceš" a zmizel.