Ocitl jsem se na zemi.  Opřel jsem se o ruce a těžce se zvedl. Zvedl jsem, ze země i mou knihu.  Do kulhal jsem ke kašně a posadil se na ní.  Zahleděl jsem se na koleno,  z kterého tekla krev, ale vůbec jsem bolest necítil.

Cítil jsem, jen svůj žal ve svém srdci.  Cítil jsem prázdnotu ve svém srdci.  Tu bolest ve svém srdci stále cítím.  Nevím, co mám dělat. 

Jsem unavený věčným pláčem. Opět jsem začal brečet, tentokrát jsem byl sám. Většinou jsem sem chodit, abych byl sám a mohl znovu psát deník Berušky. Moje oblíbená superhrdinka.  Skutečná superhrdinka, která vždycky zachrání svět.

Společně s černým kocourem.  Jsou to nerozluční parťáci.

Otevřel jsem svou knihu a vytáhl tužku. Z kapsy jsem si vytáhl menší baterku a mobil. Rozsvítil jsem ho na jedné z kreseb, tužku jsem přiložil k papíru a začal psát. 

Dneska byl park tichý, ale mně to nevadilo.  Měl jsem rád klid.  Asi jsem byl rád sám. Ani nevím, jaké to je mít kamarády.  Neměl jsem žádné kamarády, ale já žádné nepotřeboval, teda myslel jsem si to.  Byl jsem prostě sám sebou.

Možná, že kdybych měl kamarády, tak bych se cítil líp, ale jsem celkem stydlivý kluk a navíc gay.

Nikdo nechce mít nic společného z gayem, ani moji rodiče.  'Jsem divný?' zeptal jsem se sám sebe a zahleděl se na čisté nebe bez žádných mráčku.

Tiše jsem vzdychl a utřel si slzy, které se mi hromadily v očích.