Text, na nějž je třeba navázat:
Něžný vánek nedokázal počechrat ve vlasech, natož rozehnat mlhu, jež ukrývala vše živé i neživé,stejně jako výhled na první jarní květy v rozpuku. Jediné, co byl člověk schopen vnímat, jelikož k tomu nepotřeboval zrak, bylo štěbetání drobných opeřenců, kteří od brzkých hodin bez ustání sháněli potravu pro svá čerstvé vylíhnutá ptáčata.

Kdyby tady nějaký člověk byl, ovšem. I přes zjevnou ukázku probouzející se přírody se během podobné mlhy troufl ven opravdu málokdo. Bílé chuchvalce se převalovaly nad pestrými okvětními lístky a vlévaly se mezi kmeny starobylých stromů, které lemovaly zdánlivě klidnou louku na břehu jezera. Právě nad ním byla mlha nejhustší, připomínala bílou tmu nebo, a to víc, nevinně se tvářící lavinu našedlého sněhu. Kdyby se do těch míst někdo dostal, její cáry by mu neprostupně zahalily okolí už ve vzdálenosti jednoho kroku.

Zdejší lidé o podobné mlze nikdy neslyšeli, natož aby ji zažili. Proto jim nahnala nemalý strach a donutila je zabouchnout dveře svých příbytků, navzdory pučícímu jaru a veselému zpěvu ptáků, ostře kontrastujícímu vůči počasí. Příroda se zdála živá a plná radosti, leč přikrytá mlžným závojem.

A tak se stalo, že jediným člověkem toulajícím se okolím byla mladá bylinkářka. Rusé kudrnaté vlasy si svázala do ledabylého culíku a nosila obyčejné hnědé šaty, plášť a šál. Pas jí obepínal tlustý provázek plnící funkci pásku, na kterém se houpaly různé sáčky a amulety. Ženina tvář působila velmi mladě, měla jemné rysy, malý nos, úzké rty a v očích nezkrotnou jiskru, která slibovala naprostou upřímnost, drzost a vlastní, netradiční názory.

Důvodem jejího pobytu mimo pohodlí domova byl, jak jinak, sběr bylinek. Zastávala názor, že člověk by se měl vždy postavit svému strachu, byť se zdál sebevětší, a řídila se jednoduchou větou: „Co můžeš udělat dnes, nedokládej na zítřek." Proto se donutila toho dne otevřít dveře domu a pustit se do hledání na jaře kvetoucích bylin, odhodlaná zapudit neopodstatněné obavy a strach tichým zpěvem a broukáním. Přesto nepřestávala být ostražitá.

„Čerta starýho, takle si brzo zničim páteř," zamumlala nezřetelně, když se po ohnutí pro bylinu musela protáhnout a zakřupalo jí v zádech. A vlhké počasí jejím kostem dávalo jen další důvod ke stížnostem. Povzdechla si a chystala se sebrat další z poměrně vzácných květů, když se najednou ozval měkký zvuk, tak nepatřičný uprostřed zpěvu ptáků, že ji donutil se rychle, ostražitě rozhlédnout.

„Kdo je tam?" zavolala a ze všech sil se snažila znít silně a sebevědomě, ačkoli se jí krk sevřel, v hlavě cítila narůstající paniku a v uších jí hučela krev. „Ukaž se!" Žádná odezva. Odkud se to mohlo ozvat? Donutila se zklidnit zrychlený dech a položila si ruku na místo, kde věděla, že jí tluče srdce, jako by se ho snažila dotekem zpomalit. Moc velkou změnu neviděla. Zatěkala očima ze strany na stranu. Zleva nebo zprava?

Pomalu si dřepla a levou rukou hmatala ve vlhké trávě, rozšířené zorničky nespouštěje z okolí. Prsty zavadila o drsný, odlupující se povrch. Okamžitě kolem větve sevřela dlaň, až jí zbělaly klouby. Rozvážně se narovnala, sledujíc všeprostupující mlhu, zatímco v pravé ruce drtila stonek jedné ze sebraných květin. Po tváří jí stekla kapka potu a za ní druhá, třetí. Téměř se nedovažovala mrkat. Po zádech se jí rozlil šimravý, mravenčivý a nepříjemný pocit. Jako by ji někdo sledoval. Prudce se otočila a zamávala kolem sebe větví. Ani za sebou nic neviděla. Jen úzkou lesní pěšinku, po které přišla.

Teď! Ten zvuk se ozval znovu. Byl tichý a lehce čvachtavý, přecházel ale spíš do měkkého dusání. Znovu už neutichl, v pomalých, pravidelných intervalech se ozýval zas a zas. Bylinkářka pohazovala hlavou ze strany na stranu, jako zvíře lapené v kleci, a zrychleným dechem téměř překryla nenápadný zvuk, který však do zpěvu ptáků zaručeně nepatřil. Nakonec se otočila čelem doleva, takže po pravici nyní měla lesní pěšinu, za zády mohutné stromy a po levici za kusem louky hladinu jezera. Bušící srdce cítila až v krku, takže musela několikrát polknout, aniž jí to nějak výrazně pomohlo.

Mlha se lehce pohnula a mezi kmeny před ní se pomalu vynořil nezřetelný stín. Upustila téměř rozdrcenou bylinku, popadla větev oběma rukama a v chabé obraně ji namířila před sebe. Zadržela dech a s napětím čekala, odhodlaná nenechat se zabít, zatímco mlžný stín získával stále přesnější rysy. Do prvotního dusotu se ozval ještě další zvuk, hlasitější, ostřejší a známější.

Bylinkářka prudce vydechla, jednou rukou pustila větev a ta druhá jí klesla. Nevěřícně zamrkala a donutila se k úmyslnému zpomalení dechu. Zhluboka nabrala vzduch do plic, pak ho pomalu vyfoukla. Úlevou se jí téměř roztřásla kolena, vlastně cítila, že se celá chvěje prožitým strachem a napětím. Upustila větev a nejistě se usmála.

„Ahoj, kamaráde," zašeptala třesoucím se hlasem. „Ztratil ses, co?" Slova měla za úkol uklidnit spíše ji samotnou, než nečekané zjevení před ní. Statný, nevelký kůň zastříhal ušima v odpověď a znovu zafrkal. Nevypadal, že by potřeboval nějak konejšit.

„Panečku, chlape, tys mě vyděsil," pokračovala tiše bylinkářka. „Na mou věru, ta mlha fakt dělá svý. Ale co ty? Kde ses tu vzal?" Udělala několik opatrných kroků ke zvířeti s milýma, teplýma očima a usmála se. Vraník natáhl krk, zvědavě jí očichal ruku a odfrkl si. Ucítila, jak si tlamou pohrává s jejími prsty, a ze rtů jí unikl útržek smíchu, který zněl, pravda, trochu bláznivě. Ale co by kdo čekal po tom, co právě zažila?

„No jo, už je dobře," utěšovala samu sebe a pohladila zvíře po vlhkém čumáku. Jen s malým překvapením zaznamenala, že i srst na čele má lehce zvlhlou. „Kdes přišel k tak mokrý hřívě, hm?" poznamenala, když prsty zajela do pramenů, ze kterých ještě kapala voda. Kůň si přešlápl, což vydalo onen tichý, čvachtavodusavý zvuk, a potřásl hlavou. Bylinkářčin úsměv se jen rozšířil.

***

Mlhy bývaly na jaře obvyklé. Přicházely pravidelně a lidé si tu na ně zvykli, takže během jejich trvání se život ve vesnici nijak nezkomplikoval a v klidu plynul dál. Jenže tahle mlha byla jiná. Jako by všechno, co přikryla, udusila, snad kromě ptáků, kteří se už ozývali celé dny, a svírala pevným stiskem. Vecpala se všude, i kdyby je řídká a slabá. Nedalo se jí zbavit. Přicházela a docházela vždy s párdenními rozestupy a nikdo se nedovažoval vyjít ven, dokud halila kraj.

Nejdřív jim tak zlověstná nepřipadala. To až po tom, co zmizela vesnická bylinkářka, svérázná mladá žena. Několik lidí říkalo, že ji viděli jít během prvního přikrytí mlhou sbírat jarní léčivky. Ať už se vydala kamkoli a měla jakýkoli záměr, faktem zůstávalo, že se nevrátila. V přestávkách mezi přikrytími ji hledali, propátrali celý les, ale marně. Jako by se po ní slehla zem. Jako by ji mlha pohltila.

Přestože místní se ze strachu zavřeli v domech, nehodlali svou ves opustit, ani kdyby se tu bílé cáry usadily natrvalo. Ač se nyní krčili za pevnými zdmi, dokázali by své obavy přemoci a pro známé místo se s neobvyklým přírodním úkazem poprat. Vypadalo to dokonce, že je k tomu okolnosti donutí – mlha, jež padla před pár dny, se stále nezvedala, a ani se nezdálo, že by se v nejbližší době chystala k činu. Obyvatelé vesnice si začínali pohrávat s myšlenkou na pokus o normální fungování, jejich plány ale přerušil náhlý příjezd potulného zpěváka.

Trubadúr jel na mírné ryzce a člověk by na první pohled jeho povolání neuhádl – počasí totiž donutilo mladého muže sundat nápadný klobouk s pérem a přes ramena a hlavu si natáhnout obyčejnou pláštěnku. Stejně tak loutnu pečlivě zabalil a uschoval, aby jí vlhko neublížilo.

„Být vámi, zůstal bych tu," poradil mu hostinský, když trubadúr zaklepal na jeho dveře. „V tý mlze byste se moh rychle ztratit. Ale nevím, jestli si tu něco vyděláte. Lidi se bojí a vycházejí co nejmíň, i kdyby to mělo být jen pár kroků." Zpěvák se široce usmál a pokýval hlavou.

„Děkuji, dobrý muži," odpověděl. „Ale myslím, že pojedu dál. Tahle mlha... je podivná. Nechci v ní zůstávat o moc déle, než musím. Stejně jako vy."

„Samozřejmě," přisvědčil hostinský. „Tak se stavte, až pojedete zpátky."

„To udělám, příteli," odpověděl vesele trubadúr, ledabyle zasalutoval, opět nasedl a pobídl ryzku do rychlého klusu. „Zatím sbohem!" Hostinský mávl na rozloučenou rukou a zavřel těžké dveře. Nechtěl venku postávat zbytečně dlouho. Proto si ani on, ani nikdo jiný nevšiml, že jak se jezdec na klisně vzdaloval, zpod pláštěnky mu vyklouzl klobouk a pomalu se snesl na zem. Dráhu jeho pádu sledoval pouze jediný pár očí – tmavohnědý, nevinný a vyděšený. Přesto malý chlapec pootevřel dveře, vyklouzl do mlhy a ozdobu hlavy opatrně sebral. Možná ho k tomu dohnal jakýsi pocit povinnosti, možná prostě nuda. Rozhlédl se, nejistý si tím, co by měl dělat dál, pak se však vzchopil a rychlým během vyrazil za trubadúrem.

Dohnal ho až po nějaké chvíli, kdy se bard navíc zastavil, protože si všiml chybějícího klobouku. Se zaklením nad ztrátou nepostradatelné části oděvu i nad prapodivným počasím obrátil ryzku a chystal se vrátit, když se z mlhy před ním vynořil malý chlapec a natahoval k němu ruku s pokrývkou hlavy.

„Děkuji, mladý muži," usmál se přívětivě trubadúr a klobouk převzal. „Teď se ale vrať zpátky. V tomhle počasí by ses nikde neměl toulat. Ještě jednou díky," zasalutoval a když se po kývnutí ze strany chlapce ujistil, že se malý dobrodruh vrací domů, pobídl koně vpřed.

Možná jsem tam měl zůstat, napadlo ho při pohledu do okolní mlhy. Problém je, že bych jim to neměl čím splatit. A navíc, další ves je jen kousek odsud, musím být opatrný, to je všechno. Povzdechl si a potřásl hlavou. Toužil po posteli, teplém jídle a útulném úkrytu, věděl ale, že by se vracet neměl.

Nu což, pokrčil rameny, ještě jeden den přežiju.

Ani hoch neotálel a hned se vydal zpět do bezpečí domova. Jak šel cestou v tichu rušeném jen občasným zpěvem ptáků, a ustrašeně se rozhlížel kolem, připadalo mu, jako by se na něj mlha tlačila ze všech stran. Proto když se z lesa vyloupl nezřetelný stín a ozvalo se tiché frknutí, srdce se mu na chvilku zastavilo a jemu na rtech zmrzl vyděšený křik. Šokovaně stál uprostřed cesty a zíral na koně s mokrou hřívou, který se vynořil z lesa, pohodil hlavou a natáhl krk, aby ho očichal.

„Ztratil ses?" pípl chlapec a pomalu ho pohladil. Napadlo ho, že by bylo úžasné vrátit se s ním do vesnice. Jeho rodina koně neměla a on vždy toužil se svézt. A tenhle nevypadal ani moc divoce. Třeba by se nechal přesvědčit. Přistoupil ke zvířeti blíž, tiše mluvil a několikrát ho pohladil, než opatrně, jako by v očekávání útoku, sevřel mokré prameny hřívy. Když se nic nestalo, jemně zatáhl směrem k vesnici.

„Půjdeme, ne? U nás se ti bude líbit," sliboval nadšeně. Kůň však zadupal, odfrkl si a prudce pohodil hlavou, takže se z nepevného sevření dětských prstů snadno vyprostil. Chlapec polekaně uskočil, ale neutekl. Nečekané setkání zahnalo myšlenky na tísnivou mlhu, teď bylo jeho cílem dovést koně do vesnice.

Zvíře se obrátilo, jako by ztratilo zájem, a zamířilo zpět mezi stromy, tam, odkud se předtím vynořilo. Aniž by nad tím nějak výrazně přemýšlel, vyrazil hoch za ním. Dohnal ho a opět se jej pokusil odvést pomocí tahání za hřívu, a ačkoli už se kůň nebránil, nezměnil směr a dál mířil pryč.

Možná by pomohlo, kdybych si na něj sedl, napadlo chlapce. Už dlouho to chtěl zkusit, ale nikdo ho nikdy nevzal. Přesto se svého snu nevzdal a pečlivě pozoroval každý povel, pohyb, změnu hlasu i postoje, takže si věřil, že by dokázala zvíře přinutit jít tam, kam chce on. Každý kůň přece musí rozumět určitým příkazům, i divoký. Nejdřív mu ale bude muset vylézt na hřbet.

Zatahal zvíře za hřívu a to ho, světe div se, skutečně uposlechlo. Zastavilo a zvědavě na něj pootočilo hlavu. Překvapeně zamrkal, jako by se probouzel ze sna, ale vzápětí už se rozhlížel, kde by našel místo k nasednutí. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než vyškrábat se na blízko povalený kmen a pokusit se vyšplhat mírnému koni na hřbet. Ne že by se mu to povedlo hned napoprvé, ale poměrně brzy už nejistě seděl na vlhké srsti a nervózně shlížel na svět z jezdecké perspektivy. Zatím ho to nijak neoslovilo.

Kůň potřásl hlavou, odfrkl si a vykročil. Hoch vyjekl, v panice hmátl po hřívě a sevřel ji mezi prsty. Zvíře, jako by jeho náhlý strach ani nezaznamenalo, opět zamířilo svým původním směrem. Chlapec se pokusil uklidnit a zatáhl pravou rukou, aby se otočilo k vesnici. Nijak nereagovalo.

„Tak hele," začal roztřeseně. „Teď na tobě sedím, takže mě musíš poslouchat." Kůň si pouze odfrkl. Hoch se rozhlédl kolem, uvědomil si tíživou mlhu a stísněně polkl. Musí se vrátit. Zatáhnutím za hřívu se pokusil zastavit, jenže když mu to nevyšlo, v zoufalství se nahnul do strany, aby z koňského hřbetu sklouzl.

Cítil, jak se mu sevřel krk a ruce zaťaté v pěst roztřásly. Vytřeštil oči a v panice sebou zazmítal. Jenže to něco nepovolilo. Prostě nedokázal z koně slézt ani spadnout. Jeho srst lepila, nemohl se od ní vzdálit ani na milimetr, a prsty zapletené v hřívě uvázly. Srdce mu prudce bušilo a jeho dech se zrychlil, přičemž pomalu začínal polykat i slzy, které se mu, aniž si uvědomil, spustily z vykulených očí. Panika ho téměř ochromila, kvůli čemuž úplně ztuhl a kůň pod ním to bezchybně vycítil. Okamžitě přešel v rychlý klus, jeho kopyta s měkkým dusotem dopadala do jarní trávy a on plecemi rozrážel drobné větvičky.

Zrovna ve chvíli, kdy se hoch konečně zmohl na vyděšený jekot, skončil les na kraji louky u jezera obklopeného mlhou, a kůň plynule zrychlil z živého klusu do krkolomného cvalu. Hnal se volným prostorem, krk natažený, nozdry rozšířené. Přesto nebyl téměř slyšet, když doslova letěl loukou. Jediný zvuk vydával ječící chlapce, stále přilepený k jeho hřbetu.

Během několika vteřin však utichl i ten, těsně po tom, co se kůň na břehu jezera odrazil silnýma nohama a skočil šipku přímo do temné vody. Ozvalo se mohutné šplouchnutí, po němž svět zmrtvěl. Sem tam přerušilo panující ticho ptačí zatrylkování, ale jinak se zdálo, jako by mlha pohltila každičký zvuk.

***

Jíst. Zabral všema čtyřma nohama a odrazil se od písčitého dna. Hlad. Pomalu se vynořil nad hladinou, doplaval do menší hloubky a s uvolněnou hlavou se vydal ke břehu. Plouživým krokem se probrodil mělkou vodou na okraji a konečně stanul v orosené trávě, kterou už zase začínala halit mlha.

Jíst. Minul stébla poničená svými kopyty i odhozený květ s rozdrceným stonkem. Nezajímalo ho to. Hlad. Nezáleželo na ničem jiném, než na jeho potřebě nasytit se. Naposledy měl maso, teplé maso před několika dny, a to ještě ani ne moc. Dnes se musí najíst.

Minimální počet slov: 1000
Roční období: jaro
Místo: kvetoucí louka/zahrada/balkón s květinami (v mém případě ta louka)
Počasí: mlhavo

Ne, neumřela jsem. Tahle část mi akorát trvala dýl, protože jsou to 2000 slov. Dobrý je, že nápad jsem měla vymyšlený poměrně snadno a rychle, takže zbývalo to jen napsat a pak hodit do elektropodoby. Přepisovala jsem to téměř celý dneska večer a... no, díky, ale ne, už nikdy víc tolik stránek najedou.

A kdo poznal, o jakou mytickou bytost jde, tomu srdečně blahopřeju. Já bych to nejspíš nepoznala :D
(PS: je to keltská kelpie)

Au revoir