Byla zima. Studený vítr tiše prostupoval lidmi a bral jim všechno jejich teplo, zanechal jen chlad. Anna Saidová si přitáhla kabát blíže k tělu a snažila se alespoň trochu ochránit svou bledou pokožku před ledovými polibky, kterými ji vítr zasypával. Její tvář byla jako vždy nečitelná. Při pohledu na tělo nevydala ani hlásku. Lidé umírali. A její práce byla objevit pravdu a potrestat jejich vrahy.

„To je dost, že jsi tu, Saidová," ozval se agent Kříž, jeden z jejího týmu a ona jen nasadila svůj typický úsměv.

„Měla jsem ještě nějakou práci," odvětila a obrátila se na agentku Lauru Novotnou, „Kdo je oběť?" Otázaná jen pokrčila rameny.

„Neměla u sebe žádné doklady a nikdo ze svědků ji nepoznal. Ale víme, že byla zabita dvěma přesnými kulkami do hrudi."

„Našli jste vražednou zbraň?" Rozhlédla se kolem, aby si všimla i těch nejmenších detailů. Právě díky své všímavosti a prozíravosti ji u policie přijali jako konzultantku. Někdo by řekl, že umí číst myšlenky, ale ona byla jen všímavá.

„Zatím ne, ale technici to tu stále prohledávají."

Anna zpozorněla. Zadívala se na tělo a snažila se vstřebat každičký detail. Bylo jasné, že měli co do činění se studentkou. Její oblečení působilo neformálním a na agentčin vkus trochu moc bláznivým dojmem. Tričko, tedy jestli se tak tomu cáru látky vůbec dalo říkat, jí končilo tak, že odhalovalo kus její holé kůže na zádech, jež byla teď mrtvolně bledá. Kalhoty byly klasické mezi lidmi tak oblíbené džíny modré barvy. Její výraz byl vyděšený a trochu překvapený. Takže útočníka nečekala, pomyslela si Anna, možná ho znala, to by vysvětlovalo, proč se nijak nebránila.

Odstoupila trochu od skupinky a všimla si nepatrným otisků pneumatik. Vypadalo to, že řidič toho auta, ať už to byl kdokoli, někam hodně spěchal. Mohl to být jejich vrah.

Podívala se na les rozkládající se přímo před ní. Až na tělo mrtvé dívky vypadal poklidně, skoro až pohádkově. Přesto z něj však cítila i podivnou skrytou temnou atmosféru, slibující problémy. Ta dívka musela mít nějaký opravdu velký problém nebo opravdu nepatrný pud sebezáchovy, když si vyšla sama na tak tajemné místo. Také tu byla možnost, že tu byla z někým. A toho někoho museli neprodleně najít. Pro tuto chvíli to byla jejich jediná stopa.

Po chvíli se vrátila zpět k oběti. Teď její pohled však upoutalo něco zcela jiného. V trávě napravo od dívky byl nějaký malý přístroj. Skoro se v té vysoké trávě ztratil. Poznala v něm mobil, s několika šrámy na displeji, ale zdálo se, že funguje. Pomalu jej zvedla a zapnula displej.

„Něco jsem našla, lidi!" zavolala na ostatní, zatímco si prohlížela fotku před sebou. Byla na ní oběť s oslnivým úsměvem na tváři a očima plnýma radostí. Vedle ní stál kluk, jenž se pomalu měnil v muže, s krátkými hnědými vlasy a upřímným úsměvem. Stáli na tom samém místě, kde teď leželo tělo.

„Vypadá to, že tu nebyla sama," konstatoval agent Van, který se spolu s ostatními mezitím shromáždil kolem Anny.

„Musíme zjistit jeho identitu, s největší pravděpodobností je to náš vrah," vyřkl agent Kříž větu, na kterou v tu chvíli každý z nich myslel.

„Vím, kdo to je," řekla Laura potichu. Všechny pohledy se teď obrátily na ni, „je to jeden z těch lidí natáčejících videa na youtube, má dcera se na to dívá." Na chvíli se odmlčela, možná, aby dodala situaci na dramatičnosti, „Myslím, že si říká Kovy."