10. Listopadu 2038, 21:54

"Víc lidí už neseženeme, Viv. Nařídili zákaz vycházení a sdružování. Všude v ulicích jsou těžkooděnci, co pátrají po androidech. Už se mezi nimi nedá proplést," sdělila mi jedna z mých nejbližších přítelkyň hned potom, co dorazila zpět do do naší provizorní základy v jejím sklepě.

Alison Bauerová byla jen o pár let starší, než já. Znaly jsme se již několik let, jelikož ke mně kdysi docházela na terapie. Byla to krásná zrzka s hlubokým pohledem, která ovšem doplatila na svou dobromyslnost. Byla na ulici napadena agresorem, který jí pod záminkou žádosti o pomoc vylákal na odlehlé místo, což jí na duši zanechalo nevyléčitelné šrámy.

Poslední tři dny jsme společně trávily verbováním lidí do aktivistického hnutí za práva androidů. Samozřejmě nešlo o legální organizaci, ale to nikoho ze členů nezajímalo. Chtěli jsme prostě jenom docílit spravedlnosti.

"To nevadí, Ally," zavrtěla jsem hlavou, "stejně už bychom jich o moc víc neoslovily. Většina odjela z města. Musíme si vystačit s těmi, co máme."

"Transparenty máme hotové, slogany taky. Teď už potřebujeme jenom vědět, kdy vyjít. Musí to být brzy. Ty androidí vyhlazovací tábory mě děsí. Musíme se to pokusit zarazit co nejdřív."

Ally zněla velice ustaraně a měla k tomu dobrý důvod. Patřila totiž k menšině lidí, kteří si k androidům vybudovali jedinečný vztah. A to tak silný, že s jedním z nich dokonce žila v domácnosti. A když říkám žila, tak opravdu myslím žila. Byl to její nejlepší přítel a partner v jednom.

Znala jsem několik takto smíšených párů, jelikož se většina z nich zapojila do mých studií o deviaci. Na první pohled byste je nepoznali od normální dvojice nebýt modré diody na spánku jednoho z nich. Ve skutečnosti se odvažuji tvrdit, že jejich vztahy bývaly pevnější a harmoničtější, než kterékoliv jiné.

Ne všichni byli ovšem natolik chápaví a otevření jako já. Rovnocenný partnerský vztah s androidem byl mezi běžnými občany stále považován za něco nenormálního a úchylného. Ani speciální roboti vytvoření pro tělesné potěšení vám neměli zajišťovat lásku, jenom sex. Žádný smíšený pár se tak nemohl dovolit prezentovat na veřejnosti jako oficiální dvojice, pokud nechtěl snášet posměch a urážky.

"Bradley?" otočila jsem se na Allyina partnera, "máš pořád spojení s Markusem?"

"Mám," přikývl android, "mají v plánu seskupit všechny síly a zítra odpoledne vyrazit do ulic. Už není na co čekat."

"Dobře. Vyřiď mu, že budeme připravení a vyrazíme s nimi."

Bradley si přiložil dva prsty ke spánku a na okamžik se odmlčel, když se přes interní komunikátor, který vláda nebyla schopná vypnout, spojil s vedoucím revoluce. Nakonec spustil ruku zpět ke svému pasu a odpověděl: "Máme si dávat pozor a zbytečně neriskovat, ale děkuje."

"Perfektní," povzbudivě jsem se usmála a přelétla očima všechny, kteří byli momentálně přítomní v místnosti. "Zítra se tu sejdeme před polednem. Vyřiďte to všem ostatním, kteří se plánovali zapojit. Nezapomeňte: Děláme to pro dobrou věc."

Podzemní místností se rozezněl potlesk. Lidé i androidi se vzájemně plácali po ramenech a děkovali si za projevenou pomoc. Dojímalo mě to. Byla bych tak moc vděčná, kdyby tohle dokázal celý svět. Kdyby dokázal držet pospolu – bez válek a nenávisti. Lidstvo takové ale nikdy nebylo a nikdy ani nebude. Byla to jen naivní představa pár snílků, jež v hlubinách sklepa zosnovali naprosto šílený plán, který měl jen pramalé šance něco změnit.

"Neměla bys teď chodit po venku, Viv." Zastavila mě Alison ještě předtím, než jsem se vůbec stihla rozejít pryč. Moc dobře věděla, že mě tu neudrží nic na světě. Nedokázala jsem jenom sedět a čekat na vhodný čas, když na mě doma nikdo nečekal.

"Musím najít Hanka, Ally. Nemám se s ním jak spojit a potřebuji aby věděl, co se děje."

"Jestli tě chytí a zavřou, tak si mě nepřej jasné? Potřebujeme tě. Jsi náš mozek," uculila se a ustoupila mi z cesty.

"Budu tady jako na koni, zlato." Oplatila jsem ji starost přátelským mrknutím a rychlým krokem opustila její dům.

Venku jsem si nasadila na hlavu kapuci a stáhla se do těch nejtmavších koutů města, abych na sebe nepoutala přílišnou pozornost. Přece jen byl zákaz vycházení a ochránci zákona by ze mě zřejmě neměli radost, kdyby mě našli, jak se tu procházím.

Netušila jsem, kde bych měla policejního poručíka v tuhle denní dobu hledat, ale jelikož byly v momentální situaci všechny bary zavřené, zamířila jsem v první řadě přímo k jeho domu.

Štěstí mi zřejmě přálo, jelikož jsem na své cestě potkala jen tři hlídky, kterým se mi podařilo bez větších problémů vyhnout. A k tomu všemu jsem ještě před Hankovým domem narazila na známou tvář. Tolik štěstí najednou bylo vlastně až trochu moc podezřelé.

"Connore?" oslovila jsem opatrně androida stojícího na zápraží čelem k silnici.

Nebyla jsem si jistá, jestli to byl on, nicméně modrá dioda mi byla nápovědou. Jaký jiný android by stál v noci před domem poručíka Andersona. Když jsem přišla blíž, všimla jsem si navíc jeho typické uniformy se zářivým pruhem na pravé paži.

Robotovi se světlo na spánku rozzářilo červeně, než na mě otočil hlavu a odpověděl mi: "Vivan!"

"Bože, jsi v pořádku," úlevně jsem si vydechla a rozešla se k němu blíž.

Nijak na můj pokus o přiblížení nezareagoval. Zůstával stát na stejném místě a ani na okamžik ze mě nespouštěl pohled. Najednou na něm bylo něco podivně znepokojivého, co mě donutilo zastavit a držet se v uctivé vzdálenosti. Nikdy jsem nepodceňovala svůj šestý smysl, jelikož mě často dostal z pořádně bryndy.

"Děje se něco?" zeptala jsem se opatrně a nejistě si skousla spodní ret. Zároveň jsem si založila ruce na hrudníku v ochranném gestu.

"Hledám poručíka Andersona, neviděla jsi ho? Potřebuji s ním mluvit, je to velice důležité."

"No, tak to jsme dva. A vzhledem k tomu, že tu stojíš na schodech, hádám, že doma není."

Android chápavě přikývl a konečně sešel ty tři schody z verandy, aby mi stanul tváří v tvář. Dioda na tváři mu neustále problikávala a střídala barvy jako na diskotéce, což ho nutilo mrkat častěji, než bylo obvyklé.

"Jsi rozrušený," poznamenala jsem, aby řeč náhodou nestála. Vůbec jsem totiž netušila, jak bych se měla chovat a co měla tahle jeho odtažitost znamenat.

Když se zdálo, že se chystá odpovědět a vysypat ze sebe nějaké užitečné informace, vyrušila nás ostrá světla přijíždějícího auta. Zvedla jsem si k očím předloktí, abych ochránila svůj zrak před oslnivou září a čekala, až nás vozidlo mine.

Vůz nicméně zastavil u krajnice před Hankovým domem a vypnul reflektory. Přimhouřila jsem oči, abych zaostřila na osobu, která z něj vystoupila a chvíli mi trvalo, než jsem v něm poznala toho, kvůli kterému jsem sem původně přišla.

"Hanku. To jsem ráda, že jsi tu. Netušila jsem, kde bych tě měla jinde hledat," vydechla jsem úlevně a udělala dva kroky blíž, než jsem se znovu zarazila.

I Hank se totiž zachoval velice podivně. Zůstal stát na místě a hleděl na androida jako na boží zjevení. Dokonce si přiložil ruku k pasu a nahmatal svou služební zbraň. To se během těch pár dní všichni dočista zcvokli? Co se to s nimi kruci dělo?

Jeho překvapení jsem ale měla pochopit velice brzy. Na místě spolujezdce se totiž otevřely dveře a z auta vystoupila další postava. Modrá dioda se zaleskla a problikla, když se na mě android zadíval. Poznala jsem v něm dalšího robota modelu RK800.

Útroby se mi sevřely, když jsem si uvědomila, že stojím mezi dvěma verzemi Connora a vůbec netuším, který z nich je ten pravý. Co bych teď měla udělat?