11. Listopadu 2038, 8:14

"Hankie, vstávej." Něžně jsem zatřásla s ramenem poručíka Andersona, abych ho probudila.

S širokým úsměvem na tváři jsem před Hanka položila ranní kávu a míchaná vejce; jediné jídlo, které jsem v jeho domě našla. Těch pár pomíjivých hodin strávených v Connorově přítomnosti mě neuvěřitelně nabilo energií a chutí do života. Bylo mi tak skvěle, že se mi koutky samovolně tlačily vzhůru a já s nimi odmítala soupeřit.

"Měla by ses ke mně přestěhovat. Na tohle bych si dokázal zvyknout," zamumlal rozespale Hank a téměř okamžitě do sebe obrátil celý šálek plný horké tmavé tekutiny.

"To měl být návrh?" uculila jsem se a přisedla si naproti němu se svým vlastním hrnkem kávy.

"Vivian?" Obrátil na mě zrak a na tváři se mu usadil podezíravý pohled. "Seš v pohodě? Kdybych tě neznal, řekl bych, že sis šňupla rudýho ledu."

"Je mi skvěle, Hankie. Dneska přepíšeme dějiny, hm?"

"Rád bych sdílel tvůj optimismus, ale radši budu předem smířenej s tím nejhorším. Pak můžu bejt jenom mile překvapenej."

Nebyl právě nejvhodnější čas, abych se mu svěřovala se svými nejniternějšími pocity. Ty musely počkat na vhodnou dobu, takže jsem zvolila neutrální odpověď: "Máš pravdu, budeme slavit až večer. Teď ale musím jít, budou na mě čekat. Vy dva na sebe buďte opatrní, jasné?"

"Vždycky jsme," odvětil Hank a pustil se do svých vajíček. "Ty hlavně nedělej žádné hlouposti, děvče."

"Nikdy nedělám," oplatila jsem mu stejnou mincí a s úsměvem dopila svůj šálek.

Jakmile jsem se zvedla od stolu a chystala se odejít, narazila jsem ve dveřích do chodby na Connora, který mě sledoval s nejistým úsměvem na rtech. Vypadalo to, že na mě čekal, abychom se mohli rozloučit mimo Hankův pohled; alespoň na těch dalších pár hodin, které nás měly dělit od protestu.

"Uvidíme se brzy, Connore. Nic už potom nebude stejné," zamumlala jsem a pevné ho objala. 

Nepřipouštěla jsem si neúspěch, nepřipouštěla jsem si, že by se něco mohlo zvrtnout. Byla jsem stoprocentně přesvědčená o pravdivosti svých slov. Konečně jsem před sebou totiž viděla světlo, které by mohlo rozzářit mou budoucnost a neexistovalo nic, co by mi mohlo tu vidinu zničit. Možná jsem byla extrémně naivní, ale pro tentokrát jsem si to dovolila. Jediné, co mi hrozilo, byl bolestivý pád do reality, a ten jsem byla ochotná risknout.

"Ani teď už to není stejné, Vivian," odpověděl tiše a na chvíli si opřel svoje čelo o to mé.

Zavřela jsem oči a ještě na chvíli si dovolila oprostit se od reality, než jsem mu přesunula ruce na krk a něžně ho políbila. Aniž bych si to uvědomila, pomalu jsem se připojila k menšině těch, kteří androidy úplně přestali vnímat jako stroje. Spousta lidí už sice pomalu akceptovala že myslí a cítí, ale stále to pro ně byly jenom stroje. Já už ale v Connorovi zkrátka nedokázala vidět shluk elektroniky a obvodů. Nezbyly ve mně sebemenší pochybnosti o tom, na čí straně bych měla stát. Teď už ne.

Další slova už by byla naprosto zbytečná, proto jsem se nakonec s hlubokým výdechem odtáhla od jeho rtů a rozloučila se s ním pouhým úsměvem. Ve dveřích jsem se na něj naposledy otočila, než jsem vyšla do dalšího pošmourného Detroitského dne.

Po cestě na domluvené místo ze mě poměrně rychle vyprchala uměle nabytá neporazitelnost. Byl čas ve svém životě znovu přivítat tu trochu reality, která nebyla prosvětlená, ale stejně šedá jako nebe dnešního rána.

U Allison ve sklepě mezitím vrcholily přípravy a ve všech tvářích byla jasně patrná nervozita i strach. Nebyla jsem žádný motivační řečník, abych je zvládla nabudit a podpořit. Všichni to dělali z hloubky svého přesvědčení, a to muselo stačit. Pokud nebude, pravděpodobně budeme v háji.

K mému překvapení během dne dorazilo ještě víc lidí, než jsem očekávala. Bylo jich dokonce tolik, že jsme museli opustit naši základnu pod domem a pokračovat venku na denním světle. Měla jsem obavy, že nám náš pochod někdo přeruší dřív, než vůbec začne, ale bála jsem se zbytečně. Většina milice hlídala likvidační tábory pro androidy a všichni se soustředili převážně na hlavní ulice. Prostorná zahrada za domem mé kamarádky se tak ukázala být dobrým místem na přípravu.

Neonově modrá se stala našimi válečnými barvami. Nezvolili jsme si ji jen tak náhodou – měla připomínat androidy, jejich pásky na rukou a diody, podle kterých je měl člověk okamžitě rozlišit od žijící bytosti. Každý z nás byl postupně označen na čele nebo na tvářích viditelně nakresleným symbol revoluce – obráceným trojúhelníkem, který byl na horním okraji přerušen čarou vedoucí do jeho středu, kde tvořila další menší trojúhelník. Řada z nás se navíc ozdobila pomyslnou diodou na spánku.

Ve všech tvářích se s přibližujícím se konfliktem začalo objevovat nehynoucí odhodlání, když se navzájem zdobily symboly a slogany. Všichni do jednoho věděli, že bojují za správnou věc a byli rozhodnutí dotáhnout to do konce. Nakonec vůbec nepotřebovali žádnou motivační řeč, stačila jim vlastní odvaha. 

Odpoledne jsme společně vyrazili do ulic.

Zůstali jsme stát nedaleko barikád, které během dnešního dne androidi postavili. Zatím se situace nevyvíjela příliš dobře a já doufala, že na tom dokážeme něco změnit. Sešlo se nás hodně. Odhadovala jsem to na dobré tři stovky lidí a androidů, kteří byli ochotní pochodovat bok po boku, aby ukázali, že mezi nimi nejsou rozdíly.

"To je docela působivý, děvče," ozvalo se za mnou.

Vytřeštila jsem oči a otočila se na Hanka, který byl dnes až překvapivě upravený. Delší šedé vlasy měl stažené do culíku a i jemu na tváři zářil symbol revoluce. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, takže jsem ho v návalu radosti zbrkle objala.

"Bože, Hanku, myslela jsem, že jsi někde úplně jinde. Měli jste s Connorem pomoct Markusovi."

"Cyberlife už ví, že Connor není tak úplně na jejich straně, takže jsme museli trochu změnit plány. Ten bláznivej android navíc dost urputně trval na tom, že na tebe musíme dohlídnout. Co jsi to tomu nebohýmu klukovi udělala, hm?"

"On je tady taky?" vyhrkla jsem možná až příliš rychle, což donutilo poručíka povytáhnout obočí. Nakonec ale s úsměvem pobaveně zavrtěl hlavou a ustoupil o krok stranou.

Connor stál přímo za ním. Jenom nevypadal tak úplně jako on. Měl na sobě roztrhané světlé džíny, černou koženkovou bundu a na spánku mu chyběla tak moc typická modrá dioda. Jeho vlasy navíc nebyly tak upravené jako vždy. Místo pečlivého účesu měl na hlavě neuspořádaný rozcuch. Byl úplně jiný, ale letmý úsměv hrající na jeho tváři mě nenechával ani v nejmenším na pochybách.

"Skoro bych tě nepoznala," uculila jsem se a pár hravými kroky přešla přímo před něj. Ruce jsem si spojila za zády a zhoupla se na špičkách. Přiznám se, že jsem si připadala trochu jako blázen, ale svým způsobem mi to vůbec nevadilo.

"Vypadáš teď jako android daleko víc, než já," odpověděl mi s lišáckým úsměvem.

Překvapovalo mě, jak moc byl uvolněný. Vlastně mě překvapovalo i to, jak moc bezstarostně jsem se najednou cítila já. Bylo to jako mávnutí kouzelnou hůlkou. Prakticky se mi nedařilo setřást úsměv z tváře, i když jsme stáli na prahu povstání, které bylo co by kamenem dohodil.

"A o to tu přesně jde. Smíváme přece rozdíly," mrkla jsem na něj a mimoděk si prohrábla vlasy.

Vůbec mě nenapadlo, jak strašně okatě dávám najevo svoje pocity, dokud se neozvalo významné odkašlání. Otočila jsem hlavu na jeho původce a střetla se očima s Hankovým tázavým pohledem. Pootevřela jsem ústa a chystala se podat nějaké vysvětlení, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nebylo k tomu potřeba nic dodávat, takže jsem jenom s úsměvem pokrčila rameny.

"Takže jakej je plán? Napochodujeme tam a budeme doufat, že nás nepostřílej?" nadhodil Hank, aniž by se jakkoliv vyjádřil k předchozímu tématu.

"Vlastně jo. Upřímně doufám, že armáda nebude chtít střílet do civilistů," přikývla jsem a natáhla k němu ruku dlaní vzhůru. "Všichni společně."

"Jestli to nevyjde, budou z nás cedníky, děvče," upozornil mě Hank, ale okamžitě se připojil k mému boku.

"Nějak umřít musíme nebo ne?" Pokusila jsem se zavtipkovat a po očku zachytila Hankův povzbudivý úsměv. Byli jsme v tom spolu a já se díky tomu cítila mnohem silnější. Pevně jsem se ho chytila levou rukou a tu pravou natáhla směrem ke Connorovi.

"Statisticky jsou naše šance-" spustil android svou analytickou litanii, ale Hank ji přerušil jednou dobře mířenou ranou rukou do zátylku.

"Koho zajímaj ty tvý procenta, synku. Buď všechno nebo nic."

Connor si hlasitě povzdechl, ale nakonec se mu na tváři objevil upřímný úsměv, když se zadíval na mě a na Hanka.

"Jsme jedna rodina, chlapče. A barva krve na tom nic nezmění," dodal ještě Anderson s úsměvem a ve mně se okamžitě vzedmula vlna hrdosti. Hank díky Connorovi ušel za pár dní takový kus cesty, jaký se mi s ním nepodařilo ujít za poslední tři roky. Nic víc jsem si ani nemohla přát.

"Rodina." Connor to slovo několikrát převalil na jazyku jako by ho nebyl schopný správně rozklíčovat. Nakonec mě ale místo odpovědi chytil za nabízenou ruku a já nám okamžitě pevně propletla prsty.

A tak jsme vyrazili. Ruku v ruce. Stejně jako zbytek davu za námi. Nikdo z nás nevěděl, jak to dopadne, ale všichni jsme si byli jistí, že chceme bojovat za ty, které máme rádi. Ať už je tvořily buňky nebo elektronické obvody.