,,Dobrá. Musíme jít," zamumlala Elisa a věnovala pohled těm, které jsme porazili, „Vy můžete jít domů. Zkuste štěstí příští rok. Třeba to pro vás dopadne lépe."

Otočila se k nám. A pousmála se. „Vám gratuluju. Půjdeme teď do hlavního města. Zkoušel někdy někdo z vás teleportaci?" zeptala se stále s tím svým úsměvem.

Asi jsem ještě nepotkala milejšího chladnokrevného vraha. Mohlo ale jít pouze o přetvářku. Mocnější lidé bývali pěkně namyšlení a prolhání. Přetvářka byla jejich druhé jméno. Těžko říct, jak na tom byla žena u mě.

Zaslechla jsem pár kroků vedle sebe a následné zabouchnutí dveří. Ti, co nebyli vybráni, očividně neztráceli čas a odešli. Nedivila bych se, kdyby to přišli zkusit příští rok. Také bych to zkusila.

Nevěnovala jsem odcházejícím jediný pohled. Už mě zajímal pouze příchod do hlavního města. A následně ta hra o život, pokud se to tedy tak dalo nazvat.

Zamyslela jsem se nad pojmem teleportace. Rozhodně jsem věděla, co to znamená. Ale nevzpomněla jsem si, že bych někdy takto cestovala. Vlastně jsem ani nemohla.

,,Nezkoušela jsem teleportaci,'' řekla jsem klidným a milým hlasem.

,,Taky ne... Vy... Se umíte teleportovat?" zaslechla jsem otázku od Raymonda.

,,Ano... Každý nejsilnější člověk v kraji se dokáže teleportovat. Je to schopnost, kterou dostaneme, když se z nás ten nejsilnější člověk stane,'' odpověděla nám Elisa, „Máme jí pak do konce života a dostaneme jí kvůli situacem, jako je tato."

,,Proč jí nemůžou dostat všichni?" zeptal se Raymond. Já mlčela, ačkoliv mě přesně tato otázka také zajímala.

,,Je to trochu složitější... Člověk musí mít nějakou moc, aby jí vůbec mohl dostat a existuje na to složitý rituál. Kdyby se měl provádět se všemi, kteří minimálně nějakou moc mají, bylo by to dost složitý a nedělalo by se, kromě tohohle rituálu, nic jiného. Jestli máte ještě nějaké otázky, povím vám je tam. Jinak přijdeme pozdě," řekla a položila své ruce na naše ramena.

Ten pocit byl příjemný. Měla příjemně teplé dlaně a do určité chvíle se mi tento dotek líbil. Poté se mi ale udělalo zle a zatočila se mi hlava. Poznala jsem hodně rychle, že teleportace probíhá. A nebylo to nic příjemného.

Měla jsem každou chvíli pocit, že vypustím obsah svého žaludku. Naštěstí se tak nestalo a já udržela snídani tam, kde byla. Nerada bych se v hlavním městě hned vyzvracela na podlahu.

Rozhlédla jsem se kolem sebe hned, jak jsem si uvědomila, že se naše lokace bleskurychle změnila a ucítila jsem, že se mě už nikdo nedotýká. V tu chvíli taky skončila moje chvilková nevolnost.

Nacházela jsem se ve velké místnosti plné skleněných stolů s židlemi a podlahou, posetou bílými dlaždičkami. Nějaká jídelna nebo společenská místnost pro celebrity?

Po mé levé straně se nacházel koberec vedoucí na délku přes jednu celou stranu místnosti kolem dveří a následně do vzdálenější části, kam jsem neviděla tak moc dobře. Zahlédla jsem skupinku křesel, pravděpodobně kožených. A několik lidí na nich.

Po pravé straně se přes celou místnost táhla zeď téměř celá ze skla. Byl skrz ní úžasný výhled na hlavní město a z dálky jsem viděla obrovské věže prezidentova sídla. A všude kolem něj různé budovy postavené v největším luxusu.

Koutkem oka jsem zavadila i po stropě, jehož podklad byl překvapivě černý. Neřekla bych, že by to mohlo v téhle kombinaci vypadat tak dobře. Viselo z něj několik skleněných lustrů, rozvětvených do všech stran. Přesně takové jsem kdysi viděla někde v divadle. Zvláštní. Ale pěkné.

Zvědavost mi nedala a zahleděla jsem se za sebe. Zahlédla jsem pultík s barovými židlemi a za ním vchod do nějaké místnosti. Nejspíš kuchyně. Něco mi říkalo, že se tu nebude podávat jen jídlo.

Otočila jsem hlavu zpátky ke koženým křeslům a vydala se k nim. Brzy jsem zjistila, že šlo spíš o gauče. Tedy takové zmenšeniny pouze pro dva lidi a že byly naskládané v kroužku po více kusech. Napočítala jsem jich deset. A došlo mi to. To bylo místo pro splátce.

Došla jsem tam a zjistila, že byla všechny gauče obsazené. Teda až na jedno. Na naše křeslo. To jsme vážně přišli poslední?

„Třetí kraj! Skvěle! Tak můžeme začít," zamumlal někdo kousek ode mě.

Málem jsem dostala infarkt. Dokud mi nedošlo, že šlo pouze o splátce vedle mě. O kluka, nejspíš z druhého kraje.

Pořádně jsem se uvelebila ve svém křesle a zaposlouchala se do řečí ostatních. Mělo přijít seznámení. A bylo jen na mě, jako využiju v budoucnu toho, co mi řeknou. Koho bych si mohla vzít za případného spojence a koho ne. A koho se případně hodně rychle zbavit...

- 745 slov

Příští kapitola by měla být o dost delší. Ale uvidím.