V předchozí kapitole

Rozhodla jsem se tedy jít zpět domů, a zkusit to nějak překousnout po svém, abych ten den měla nějak zábavný i za své pomoci. Kdybych však tuhle předem věděla, co ještě cestou domů zažiju, hned bych všeho lelkování po venku nechala a byla u toho co se stalo při mém odchodu domů. Jedno Vám mohu už předem říct, bylo to víc zajímavější než hledění k nebi a přemýšlením nad tím, jaké by to bylo na povrchu Marsu. To co jsem totiž zažila mi navždy změnilo život a náhled na toto místo, a celkově na různé pochody lidstva vůči druhým.

...............

..................

S poklidem jsem si to kráčela ulicí, kterou jsem už roky znala v domnění, že má cesta domů bude probíhat stejně jako, když jsem sem vlastně šla, jenomže se cosi změnilo. V jedné z postranních uliček jsem zaslechla hlasy, zastavila jsem se tedy, a opatrně jsem nahlédla za roh, abych zjistila kdo to vlastně mluví a o čem se baví, v pozadí jsem pak mohla vidět dva statně vypadající muže, jak se dohadují o tom, co provedou s tím koho měli v držení. 

Najednou to ve mě hrklo, jelikož jsem si myslela, že to mluví o člověku, že tam drží nějaké dítě, ženu či bezdomovce, naneštěstí to nebyl nikdo z lidské řady, měli totiž na mysli jakéhosi androida, kterého našli nejspíš při své procházce tímto místem. V jednu chvíli se mi ulevilo, když nešlo o lidský život, při nejhorším, kdyby je někdo chytil z policistů, tak by jim dal pokutu za ničení majetku společnosti CyberLife, čemuž by se vyhnuli horšímu trestu, kdyby došlo na člověka.

Na druhou stranu se uvnitř mě cosi hnulo, když jsem spatřila jak ten android vypadá, byl už tak značně potlučený, nejspíš z předchozí potyčky s lidmi, cosi na ně mluvil, ale oni to ignorovali, oba dva se na sebe vzájemně podívali a pak se podívali se smíchem na tváři na toho androida, který se jim to snažil rozmlouvat. Pak došlo na souboj, začali ho mlátit a kopat do něj, on se jim snažil bránit ze všech svých zbylých sil. Jedny emoce střídali druhé, a to nejspíš jak na straně těch útočníků, tak i na straně toho androida i včetně mě samotné.

Vzpomněla jsem si totiž na jednu scénu z mládí, která mi připomíná to jak lidé dokáží být vůči druhým příšerní, když jde o vzhled nebo chování, které je prostě jiné než to jejich. Začnou si Vás dobírat a pak Vás i napadat a to jak slovně tak občas i fyzicky. Když se nezačnete bránit, nebo si s tím neporadíte jinak, tak Vás to časem pronásleduje a nenechává Vás to spát. Má maličkost si s tím sice už neláme hlavu roky, ale to co nyní viděla, ji asi spát nedá, aspoň ne pro tento den.

Opatrně jsem nakročila kupředu, bohužel jsem to dělat nejspíš neměla, protože zem pode mnou najednou zašustila a oni muži se otočily mým směrem.

"A heleme se, kohopak to sem zvědavost přivádí. Že by další jako je on?" oba dva si mě sjížděli pohledy, jeden horší než druhý, nejspíš mysleli i na nějaké ty oplzlosti, na to jsem však chuť ani zdaleka neměla, to bych radši zašla do klubu Eden, abych tam něco takového ukojila, a jim bych doporučovala při nejlepším totéž, tedy za předpokladu, že by měli chuť na androidí ženy, oproti lidským. Evidentně na to neměli chuť, protože pohledy si udržovali stejné, takže byli čistě jen na lidi a ne na nic jiného. Inu každého jeho věc, do toho se jim míchat nebudu. Teď jsem se dostala do problému i já sama. Křičet o pomoc by bylo zbytečné, tak jsem se snažila udržet v nějakém bojechtivém stavu, spíš tedy obranném, bez toho aniž bych musela pak nějak fyzicky zasahovat. Spíš jsem to chtěla uhrát na slovíčkaření, takže jsem začala zlehka. 

"Nerada ruším Vaší sešlost pánové, ale mýlíte se, rozhodně nejsem jako on, jsem víc jako vy, a to v plné míře, ani píď mého těla nenese náznak toho, že bych snad kdy byla android jako tamten za Vámi."

"Ohhh, tak to rádi slyšíme, my totiž androidy ze srdce nenávidíme, berou nám naší práci a taky možnosti jít za lepším životem. Jsou to ohavné stroje, co akorát přinesou zkázu pro náš druh."

"Bohužel, s tím nemohu souhlasit, ale ani nesouhlasit, nerada se do takovýchto debat pouštím. Uznávám je to netradiční přístup pro společnost, ale nemyslím si, že by byla jakkoliv špatná či dobrá. V tomhle se prostě nevyznám, sotva vím co sama od svého života mám očekávat, natož pak myslet na takové věci jako je rozdíl mezi člověkem a androidem a nebo to, jestli je to správné ho mít nebo není." ten co prozatím nemluvil se podíval za sebe a pak na svého kolegu a jen pokynul hlavou.

"Inu u tamtoho jsme nejspíš už skončily, ale co si takhle promluvit někde v soukromí mezi šesti očima. Jistě pak najdeme společné téma a nebo odpovědi?"

"Inu ne děkuji, nabídka to vypadá zajímavá, ale ne, musím odmítnout, nemám chuť se bavit s někým koho sotva znám."

"Někde se přeci musí začít, jistě neznáme se dlouho, ale i tak se někde musí začít, jak by jste jinak chtěla poznat nové lidi, než tak, že si s nimi půjdete někam pohovořit?"

"Pravda, ale něco mi říká, že by to byl zrovna špatný nápad." odpovím odmítavě, čímž je nejspíš urazím. Android se mezitím snaží postavit na vlastní nohy a zase nějak oponovat oněm útočníkům. Vezme si na svou obranu kus palety a snaží se jí máchnout proti oněm mužům, jeden z nich pak zapálí lahvičku, ve které asi bylo něco evidentně silného, jelikož to vzplálo a pak to letělo jeho směrem. Android se v tu ránu sesunul na zem a začal křičet, pak se svalil na zem a začal se kroutit na místě, naštěstí pod sebou měl vodu, takže se brzo uhasil, ale jeho oblečení bylo částečně ohořelé, tak jako jeho syntetická kůže na nohou. Ruce měl jen mírně ožehlé a na obličej to ještě nestačilo dojít, takže vypadal, vlastně to bylo jedno jak vypadal. Rychle jsem se oklepala a pak jsem se opět podívala na ty dva muže, co se ke mě blížily.

"Když se tedy s námi nechcete bavit, tak co si takhle užít jinak?"

"Ehhh ne děkuji, ani tohle mě neláká. Navíc ten tón v hlase se mi už z principu nelíbí, takže si to nechte pro někoho jiného." odbudu je kousavěji než jsem plánovala. Oba muže to nejspíš urazilo, takže si pak nedali říct, odstrčily mě stranou a pak mě přišpendlily na místě o stěnu budovy, a snažily se ze mě dostat dolu věci, svíjela jsem se na místě a snažila jsem se jim nějak bránit, ruce jsem měla ale nepoužitelné, tak jsem musela zkusit využít ještě volných nohou. Víc jsem sebou začala škubat na místě, a pak jsem jednoho z nich kopnula do kolene, čímž zavrčel bolestí a povolil stisk. Skončila jsem díky tomu na zemi, nesměla jsem ale otálet, druhý už to zkoušel taky. Chytil mě za lem bundy a trhnul se mnou blíž k sobě, když jsem se snažila utéct.

"Nikam nepůjdeš!" ohradí se a jen mi jednu dá za vyučenou, byla to však jen facka a ne pěst. I tak to bolelo, spíš štípalo, ale co už.

"Nechte mě laskavě být!" zaječím na celé kolo, aby mě bylo slyšet i na ulici mezi ostatní lidi, evidentně marně. Pak se však stalo cosi prapodivného. Ten android se musel nějak pomátnout, v jednu chvíli vypadal, že má před vypnutím, ale pak se rázem objevil za oním chlapíkem a vzal si ho pod ruce, prostě ho jen vzal a sjel si ho pohledem, pak ho odhodil směrem k popelnicím opodál, kde se uložil ke spánku vlivem úderu do hlavy. 

Druhý z útočníků si připravil nůž, ale ani tak neměl ponětí kam to povede, i on totiž skončil kdesi stranou mimo hru. Android sice získal na oplátku pár škrábanců a bodných ran, ale vypadal víc při smyslech než ti dva vedle. Než jsem mu stačila poděkovat za mou záchranu a optat se ho, proč to vlastně udělal, už byl rázem zase na zemi v kaluži, vypadalo to, že ho to dost unavilo, takže se odporoučel do nouzového režimu. 

No nechat jsem ho tam nechtěla, nevím proč jsem měla takové nutkání ho brát sebou, ale chtěla jsem mu nějak poděkovat, tak jsem se ho rozhodla přemístit k sobě domů. Dalo mi to sice zabrat, naložit ho na něco, na čem bych ho odnesla, ale pak jsme se společně po jisté delší době objevily u mě doma. Já jsem si konečně mohla dát něco k pití a k jídlu, a jeho jsem nechala odpočívat na podlaze v obýváku, jelikož jsem už neměl sílu ho dostat na postel v ložnici nebo na pohovku tedy v obývacím pokoji. Přišlo mi totiž, že snad váží tunu nebo co, přeci jenom to byl stroj a ne člověk, co by vážil méně na poměr jeho výšky a proporcí zbytku těla.

~Doufám, že na mě ti dva zapomenou co nejrychleji to bude možné, protože jestli se ještě někdy setkáme, tak mi to dají jistě sežrat se vším všudy, už to asi nebude stejné, měla bych se na to radši připravit, jen nevím ještě jak.~ pomyslím si v duchu, pak se jen posadím na gauč a sleduji pohledem onoho androida.

~Ani nevím co mu vlastně řeknu, až se probudí, tedy kdoví jestli se probudí, ale pokud ano, tak co pak? Ještě jsem z žádným androidem takhle nemluvila, nevím ani jak se pořádně bavit s lidmi kolem sebe, natož s těmito stroji. Co si asi pomyslí?~