Shlížel z hradeb na školní pozemky před ním, které díky Měsíci v úplňku viděl jako za dne. Přemýšlel, proč se mu ještě nezatočila hlava, proč mu dnes není špatně, když se tak statečně naklání přes zábradlí a je tady vysoká šance toho, že nakonec doopravdy spadne.

Avery se zhluboka nadechl. Možná to je dnes ten den. Ten den, který ukončí všechno to utrpení, které zažíval. Pomalu se rozhlédl kolem sebe – žádný Potter tu nebyl. Nebyl tu nikdo, kdo by ho mohl od toho zastavit. Měl naprostou volnost. Stačilo by jenom si stoupnout na zábradlí a spadnout. A bylo by to. Odpověděl by tím kdyžtak i na Jamesovu otázku, jestli by je něco zachránilo, jestli tady na to mají taková bezpečnostní kouzla. Avery o tom pochyboval – či snad doufal v to, aby to pravda nebyla? To ani on sám nevěděl.

Zaklonil hlavu a podíval se na jasný Měsíc před ním, který jako by ho volal, aby to zkusil. Třeba poletí, to ale on nemůže vědět, dokud to nezkusí.

Nezabralo to ani moc přemlouvání vlastní mysli, a už stál na zábradlí. Hlava se mu zamotala jenom maličko, ale už byl rozhodnutý. Natahoval jednu nohu, když v tom si toho všimnul – na školních pozemcích někdo byl. A rozhodně to nebyl jenom jeden člověk. Trochu se zamračil a vrátil nohu zpátky.

„Člověk se tady už nemůže ani v klidu zabít," zamumlal si pro sebe, ale přesto se posadil a sledoval, kam postavy jdou. Nedokázal určit, jestli jsou tři či čtyři, ale vypadaly, jako by něco nesly. Došly až k vrbě mlátičce, která na ně ani nezaútočila (což Averyho možná překvapilo více než to, že jsou tři lidi venku takhle pozdě a hlavně o úplňku) a zmizela pod rouškou tmy.

Nálada na sebevraždu Averyho přešla. Téměř okamžitě se mu zamotala hlava a myslel si, že se pozvrací, proto rychle seskočil zpátky do sovince a zhluboka se nadechl, zatímco se opíral o rám dveří. Chtělo se mu brečet, ale už se k tomu ten večer nedostal.

V ten moment se totiž pozemky ozvalo hlasité vytí a v Averym by se krve nedořezal. Rychle se nahnul přes okraj a podíval se směrem k vrbě mlátičce. Odněkud zpod ní vyběhla obrovská, i když dost uboze vypadající bestie, která se na chvíli zastavila a ještě jednou hlasitě zavyla. Hned v jejím závěsu vyběhl nějaký tmavý flek (podle zvuků pak Avery pochopil, že se jedná o nějakého velmi hyperaktivního psa) a jelen s čímsi malým na parožích, co mu běhalo sem a tam. Vypadalo to, jako by se jelen se psem snažili vlkodlaka zahnat do lesa, což jim sice dalo dost práce, ale nakonec se přeci jenom ztratili z Averyho dohledu v tmavém lese.

Avery se klepal. Jestli se něčeho bál byť jen o malinko více než výšek, byly to vlkodlaci. Rychle chytil láhev do rukou a vydal se co nejrychleji z věže pryč. I když byl trochu bez dechu v moment, kdy konečně stál před kabinetem profesora Křiklana, nezastavil se ani na vteřinu a začal hlasitě bušit na dveře.

„Promerlina, co se děje, pane Avery?" zeptal se rozespale Křiklan, když mu konečně otevřel. Avery rychle rukou ukazoval směrem nahoru a snažil se ze sebe dostat smysluplnou větu, ovšem jediné, co Křiklana zajímalo, byla jiná věc: „To je alkohol?"

„To je teď úplně jedno! Venku je vlkodlak, viděl jsem je vycházet z hradu! Na hradě je vlkodlak a nikdo o tom neví, protože jinak by se to kurva řešilo!" zařval Avery, ale v tu chvíli ho začal Křiklan pštít.

„Pozor na jazyk, pane Avery. Zítra to pořeším s profesorem Brumbálem, ale dnes už je pozdě. A tohle mi dejte. Budeme dělat, že se tohle nikdy nestalo, když teď okamžitě půjdete na svou kolej, ano? Kdybyste někoho potkal, řekněte mu, že jste byl za mnou. Přeji Vám dobrou noc, pane Avery," a než se stihnul Avery byť jen nadechnout, Křiklan mu zavřel před nosem. Avery by mu velmi rád ještě kopnul do dveří, ale nechtěl dostat trest. Ne teď, když věděl, co za příšery se jim schovává na hradě.

*

Za celou noc Avery nezamhouřil oči. Na první hodinu se vydal bez snídaně, bez spánku a naprosto mimo, proto nebylo divu, že ho po chvíli profesorka McGonnagallová poslala k madame Pomfreyové. Avery se jí snažil namluvit, že o nic nejde, ale ona je zkrátka neoblomná. Madame Pomfreyová ho téměř okamžitě poslala si lehnout na jednu z mnoha postelí a šla pro lektvar na spaní, který by mohl Averymu zařídit aspoň pár hodin klidného spánku. A aby byl Avery upřímný, celkem by to i ocenil.

Kromě něj byla zaplněná jenom jedna postel, celá zahalená v závěsu. Avery se trochu zamračil a podíval se zpátky k sesterně, kde ošetřovatelka pořád hledala lektvar. Rychle se zvedl, přešel k posteli a jemně zaťukal na noční stoleček od vedlejší postele. „Klidně roztáhni."

Avery nečekal na druhé vyzvání a prudce odhrnul závěs. Trochu odskočil, když viděl Rema obvázaného od hlavy až k patě, jak se na něj usmívá zpátky s horkou čokoládou v ruce. „Jsi v pořádku? Co se ti stalo?"

„Ale prosím tě, to vůbec neřeš. Ty ale vypadáš, že každou chvíli umřeš, měl by sis jít lehnout," uchechtl se Remus, v jeho hlase se ale přeci jenom objevil trošek starostlivosti. Avery se ale nenechal odbýt tak snadno, proto se k Removi nahnul a šeptem se ho zeptal s tou největší naléhavostí v hlase, kterou u sebe kdy slyšel: „Udělal ti to ten vlkodlak? Napadnul tě?"

„O čem to mluvíš?" zeptal se nechápavě Remus, ale než stihnul Avery odpovědět, vyrušilo je hlasité odkašlání.

„Pan Lupin potřebuje odpočívat stejně jako Vy, pane Avery. Okamžitě se vraťte do postele." Netrvalo dlouho a Avery ležel v posteli, lektvar už do sebe dávno kopnul (a málem ho zase vyzvracel zpátky, protože takovou chuť doopravdy nečekal) a oči se mu pomalu zavíraly. Vzbudil se až o pár hodin později do zvuku hlasitého smíchu, který vycházel od Removy postele, která už měla roztažené závěsy. Avery si tiše povzdechnul a otočil se na druhou stranu, aby se na ně nemusel koukat. Poberti si ani nevšimli, že se probudil – a vypovídala o tom i následující konverzace.

„Proč je tady vůbec Avery?" zeptal se z ničeho nic Remus. Na chvíli mezi nimi zavládlo naprosté ticho, až si Avery začal myslet, že snad začali mluvit znakovou řečí, ale nakonec se James přeci jenom ozval: „No, on nevypadal úplně dobře během přeměňování... Vypadal, jak když tejden nespal a byl dost mimo."

„Ptal se mě, jestli mi tohle všechno udělal ten vlkodlak." Averymu neušlo, jaký důraz Remus použil a trochu se zamračil. V tu chvíli se ale ozval Sirius: „Ty myslíš, že...?"

Větu nechal jen tak viset ve vzduchu a Avery se už nedozvěděl, co vlastně si Remus myslí, protože už se nic dalšího na tohle téma neřešilo. Peter převyprávěl Removi vše, co se dělo během dne co tam nebyl a o chvíli později se všichni vydali pryč – dokonce i Remus, u kterého sice madam Pomfreyová protestovala a říkala mu, že by měl zůstat ještě chvíli, ale on si stál tvrdě za svým. Netrvalo dlouho a dveře se za nimi zavřely, než si však stihnul Avery oddychnout, znovu se otevřely a dovnitř vběhnul James. „Jenom jsem tu nechal hůlku, počkejte!"

Avery se otočil a sledoval Jamese, jak si běží pro svoji hůlku, která doopravdy ležela na Remově posteli, ale nakonec se ještě zastavil u Averyho postele, doběhl až k němu a zašeptal: „Dneska večer v sovinci. Budu tam na tebe čekat. A flašku tentokrát donesu já."

Nečekal na Averyho odpověď, protože věděl, že by se jí stejně nedočkal. Otočil se na patě a než by stihnul říct Avery famfrpál, byl pryč.

tuhle kapitolu jsem si užilx psát, nebudu lhát