Bílý vlk opatrně odlepil celé své tělo od země a pomalu se začal plížit k dřevěné stavbě. Uši měl nastražené pro případ nouze, avšak stěží slyšel i něco jiného, než jen silný tlukot svého srdce, které se napětím ne a ne uklidnit. Zlehka zavětřil, ale valná většina pachů byla zakryta silnou železitou vůní krve. Opatrně vklouzl do dřevěné stavby. V místnosti bylo šero a jen sem tam, skrze dírky v plechové střeše, prosvítala trocha slunečního svitu, díky které bylo, spolu s pruhem světla droucím se skrz mezeru pootevřených dveří, v místnosti celkem dobře vidět. Všude se táhl pach krve a smrti. Řezák se, stále lehce skrčený, rozhlédl. Paprsky slunce dopadaly na objekty, jako byl například zašpiněný a zkrvavený stůl, a odhalovaly celou scenérii. Nad stolem visel stažený zajíc z jehož těla pomalu kapaly poslední zbytky krve. Kousek od něj byla natažená sametová kožešinka, připravená na zpracování a kousky nakrájeného masa dalšího zvířete. Nebylo pochyb. Bydlel zde lovec. Úplně vzadu v místnosti, byl postavený jednoduchý krb, nebo spíš lépe řečeno udírna, s dalším masem. Kdyby tohle jen mohl přinést smečce, říkal si v duchu Řezák a chvíli jen ztrnule hleděl na mrtvého býložravce. Opatrně se vydal ke stolu. Všechny smysly stále nastražené. Když už byl kousek od stolu, a začínal přemýšlet nad tím, jak dostat kořist dolů, ozval se přes celou místnost tichý, avšak stále ostrý pronikavý zvuk. Řezák rychle zastavil a ohlédl se. Dveře, kterými ještě před chvílí vešel, byly úplně zavřené. Z druhé strany se ještě ozvalo cvaknutí něčeho, co pravděpodobně bylo součástí dveří. Řezák lehce couvl, ale po tom, co se s lehkým zastuděním dotkl polštářkem zadní tlapky něčeho kovového, se zase s rychlým uskočením vrátil na předchozí místo. Zhluboka se nadechl. Mráz mu přejížděl po zádech a chlupy na zátylku se ježily.  Musím se uklidnit....  Jsem přeci jeden z velitelů. Co by na mě řekl alfa. Rychle se oklepal a opatrně se vydal k zabouchnutým dveřím. Celou místnost, po jejich zavření, pohltila ještě větší tma než předtím. Přišel k nim, opatrně očichal u země jejich práh a následně drápy o dřevo dveří zaškrabal. Pokusil se je i tlapama pootevřít, kdyby náhodou byly jen přivřené, ale nic. Řezák se ještě jednou rozhlédl po tmavém prostoru za ním, ale nikde žádná volná úniková cesta nebyla.

Zatímco velitel hlídkařů zoufale trčel uvězněn v místnosti, ve které se každou chvíli mohl objevit lovec se zbraní v ruce, probíhal u ostatních lov jak by měl. Všichni se již se svými drobnými úlovky pomalu, ale jistě vraceli zpět ke smečce. Ti, co zrovna nelovili, buď leželi a odpočívali, nebo, jako například omega, dělali něco prospěšného. Midnight již vynesla všechno listí, s pozůstatky drobných hlodavců, ven a s pomocí tiché léčitelky Kapky dovnitř nanesla čerstvý mech, na kterém se všichni budou moct klidně vyspat. Na nebi se již začínaly tvořit červánky a když celá obloha vypadala, jako kdyby ji spaloval nemilosrdný žár ohně, vyběhla na povrch dobrá otázka. ,,Kde je vlastně Řezák? Neměl by se pomalu vracet, když už jsme všichni zpět?" otázal se světle hnědý velitel lovců. ,,Možná ještě loví" odpověděl zkušený lovec Hunter. ,,Neměli bysme se po něm jít podívat?" navrhla starostlivě Karina. Mezitím k vlkům, kteří hrdě stáli nad menší hromadou jejich úlovků, přiklusala beta. ,,Asi bysme měli Karin. Možná si ještě myslí, že stále lovíme. Věřím, že by byl schopný jít po stopě zvěře  klidně i celou noc, jen aby pomohl smečce." odpověděla lehce pobaveně Buttergold, čímž celou situaci příjemně zlehčila. Vlci, kteří se před chvílí zúčastnili lovu, rychle posbírali novou sílu a vydali se zpět mimo nový tábor smečky, aby našli svého přítele. Při hledání se rozhodli rozdělit se, stejně jako při lovu, aby pokryli větší plochu lesa. Po setmění, se všichni vrátí zpět do tábora. Ať už s Řezákem, nebo bez něj, tak zněl rozkaz. Ve stejných dvojicích, vlci kráčeli lesem, volajíc svého přítele. Bez odezvy.

Dvě mladé hlídkařky, Aris a Karina, procházely rychle lesem. Rozhlížely se ze strany na stranu a všechny smysly měly ve střehu. ,,Co se mu jen mohlo stát" zamumlala starostlivě světle šedá vlčice. ,,Třeba... Se jen zapomněl. Třeba je úplně v pořádku a jen se nám vysměje, že se tak obáváme" odpověděla s náznakem pokusu o humor Aris, aby uvolnila napnutou situaci, která se jako mlžný opar tvořila v myslích snad všech hledajících. Mezi stromy, za mladými hlídkařkami, zazněly kroky. Jiné, než bylo jemné křupání větviček a chrastění suché vegetace pod tlapkama dvou samic. Obě rychle zastavily a, zatímco se kroky hlasitě přibližovaly, se otočily aby stanuly tváří v tvář cizímu tvorovi. Před nimi stálo zhruba stejně vysoké stvoření, avšak méně mohutné než vlk, s tváři více podobnou lišce a srstí zbarvenou do zemních tónů, jako je šedá, hnědá a béžová. Kojot. ,,Hledáte snad někoho?" otázal se s až moc velkým zájmem. Už už chtěla rezavá vlčice odpověď, ať si hledí svého, když tu najednou z jeho úst vynikla dvě prostá, avšak znepokojující slova. ,,Bílého vlka?"
Karina lehce stáhla ocas mezi nohy a uši pro jistotu otočila do stran, kdyby jich náhodou bylo více a chtěli zaútočit. ,,Jak to-" chtěla vyslovit Aris otázku, avšak mladý kojot ji přerušil. ,,Vím?" zeptal se a s lehkým zasmátím i dobrovolně odpověděl: ,,My víme o každém vašem kroku. Každého ze smečky"

*Ba-dum-tss* Další kapitola! Můj původní plán byl před vypařením se na tři týdny pryč vydat tři kapitoly, každý týden od začátku prázdnin jednu, ale...  Nějak to nevyšlo. Moc se omlouvám! Ale mákla jsem a sepsala vám alespoň jednu.

Nu, snad se líbí :3
Mimochodem, jak myslíte že dopadne Řezák, nebo váš názor na kojota? :D

~Maky~