Ava tiše zírala do tmavozelených nebes své nové postele. Ač bylo po půlnoci, vše, co se toho dne událo a co mělo následovat, jí jednoduše nedalo spát. Bylo toho tolik!

Ranní probuzení bylo překvapivě příjemné – na okno Malfoy Manor zobáčkem zaťukala sova, jež jí přinesla balíček. Našla v něm dopis podepsaný tátou, mámou i všemi sestrami, v němž jí přáli co nejvíc štěstí v nové škole, a krabičku svých zamilovaných makronek. Díky tomu měla energii i vůli na to, aby přežila následnou snídani s Dracem, jeho matkou, prarodiči, tetou a strýcem. Při té příležitosti ji napadlo, že je vlastně s podivem, že není rozmazlený ještě víc. S tím, jak ho všichni obletovali... Tedy, všichni kromě Rodolphuse Lestrange, který byl příliš zaměstnán tím, že na ni nepokrytě civěl a uváděl ji do pořádných rozpaků. Ale raději ten než jeho manželka. Bellatrix ji toho rána naštěstí z vysoka ignorovala, příliš zaujatá malým drakem.

Své nadšení z cesty Bradavickým expresem nedala najevo jen stěží. Parní lokomotiva dotvářela atmosféru nádraží King's Cross a samotná cesta britským venkovem byla pohádková. Její nadšení nedokázal zkazit ani jakýsi Zmijozel, který si rýpal do Draca. Ten hňup se tak dlouho neměl ke kloudné odpovědi, že staršího Zmijozela musela odpálkovat sama. Bylo jí jasné, že s takovou moc dobrý první dojem neudělá, ale o to jí přece ani nešlo. Potřebovala Bradavice jen přežít, a stejně ji první dojem předběhl, jak bylo zvykem. Předpokládala, že do týdne to v Bradavicích bude stejné jako v Krásnohůlkách.

Na druhou stranu, při nejmenším Daphne, Millicent a Theodor jí dávali naději, že studium v Bradavicích nebude až takové utrpení. Seděla s nimi po celou cestu a, světe, div se, poměrně si to užila.

Millicent byla poměrně tichá, ale když se ozvala, většinou to stálo za to. Vůbec nechápala, kam na ty poznámky chodí. Jednou se dokonce málem udusila džusem, když Millicent zase něco okomentovala a ona se rozesmála, zatímco pila.

Daphne byla jednoduše zlatíčko, ten typ člověka, kterého prostě nejde nemít rád. Byla na ni tak milá, až se jí chtělo plakat. Tolik jí připomínala Patricii...

A Theodor působil dojmem, že přečetl snad každou existující knihu, což se jí v tu chvíli náramně hodilo. Víc než ochotně odpovídal na veškeré její dotazy, k nimž nenašla odpovědi v Dějinách bradavické školy. Obtěžoval se jí dokonce vysvětlit mimoškolní aktivity, nepsaná pravidla, popsat profesory, a dokonce i vysvětlit, na jakých principech funguje kolej Salazara Zmijozela. Zdálo se, že všichni předpokládali, že bude nosit na prsou hada.

Záhy se ukázalo, že předpokládali správně. K zařazení byla profesorkou McGonagallovou předvolána jako první a Moudrý klobouk vyhrkl název její koleje, sotva jí ho položila na hlavu. Provázena pohledy šesti set lidí se tedy usadila vedle Millicent ke krajnímu stolu, který jí, jako jediný, tleskal. Po zbytek zařazování se zvědavě rozhlížela kolem.

Hostina ji mírně zklamala. Z Krásnohůlek byla zvyklá na jiný typ jídla a britská hostina na první pohled nevypadala zrovna vábně. Ale výběr byl široký, nehrozilo, že by hladověla.

Poté, co se všichni do sytosti přejedli, si vyslechli Brumbálův projev o bezpečnosti a změnách v profesorském sboru. Jak se zdálo, její nový kolejní ředitel měl vyučovat obranu proti černé magii. Což ji rozladilo, vždyť to byl, krucinál, Severus Snape! Těšila se, že ji bude učit lektvary, ať byl jakkoli nepříjemný.

O tom, jak moc je vlastně Snape nepříjemný, se přesvědčila ve společenské místnosti Zmijozelu, kde se shromáždila celá kolej. Snape vpadl dovnitř s hrozivým výrazem a vlajícím hábitem. Vzbuzoval dojem, že právě nastražil nějakou výbušninu a za jeho zády tudíž co nevidět dojde k výbuchu, jako v mudlovských filmech, na které tajně chodila se sestrami a kamarádkami. Ji i prvňáky stroze, na první pohled spíše z povinnosti, přivítal, a dal se do výčtu pravidel, které Avě zněly jako seznam výhrůžek.

Už v tu chvíli se však přesvědčila, že se mýlila přinejmenším v jedné věci – nebylo to jako v Krásnohůlkách. Bylo to horší. Ve Francii se k ní většina lidí chovala normálně, při nejhorším rezervovaně, a spíše výjimky vykřikovaly. Jenomže tahle menšina lidí byla opravdu hlasitá a zloba se střádala... Avšak v Bradavicích na ni snad všichni zírali, jako kdyby byla masový vrah, a pouze Millicent, Daphne a Theodor se k ní chovali poměrně normálně. Předpokládala však, že v tom okamžiku byla něco jako nový přírůstek v panoptiku, který se po chvíli okouká. A i kdyby ne, byla přece zvyklá podobné pohledy ignorovat.

Zatímco Snape mluvil o famfrpálu, začala podrobně zkoumat společenskou místnost. Famfrpál jí byl ukradený – ne, že by ji nebavilo se na něj dívat, s rodinou byla i na mistrovství, ale vzhledem ke strachu z létání nepovažovala za nutné vědět, kdy je konkurz do týmu. Ale společenská místnost pod jezerem, to bylo něco jiného. Theovi moc nevěřila, když říkal, že je útulná, přece jen byla ve sklepení, ale musela uznat, že měl pravdu. Byla luxusně zařízená, plná měkkých pohovek a křesel s načechranými polštáři, vysoké krby spolu s lucernami ji zalévaly teplým světlem, jež se odráželo od stříbrných dekorací, a výhled do jezera byl úchvatný. A ta knihovna, šachové stolky, police s občerstvením! Jediné, co jí tak úplně nevyhovovalo, byla poněkud morbidní středověká výzdoba. Na druhou stranu... čím déle ty podivné věci pozorovala, tím více se jí zamlouvaly. Co s ní bylo špatně, když považovala lidskou lebku za vhodnou dekoraci interiéru?

Dívčí ložnice byla ještě útulnější než společenská místnost. Zařízená ve stejném luxusu, s těžkými sametovými závěsy a tmavozelenými nebesy nad postelemi z tmavého lakovaného dřeva jí naprosto učarovala. V kulaté místnosti bylo pět postelí, ke každé náležela skříň, truhla a pracovní stůl s židlí. Mezi jednotlivými postelemi byla okna, pomyslně rozdělující místnost na pět částí. Své kufry našla u druhé postele po pravé straně, napravo ode dveří, za kterými se nacházela jejich koupelna. Byla šokovaná, když jí Theo řekl, že ostatní koleje musí využívat společné umývárny. V duchu děkovala všem těm rozmazleným, bohatým čistokrevným kouzelníkům, kteří si vydupali tenhle luxus v podobně dvou sprchových koutů, toalet a umyvadel s obřím zrcadlem pro každou ložnici.

Dlouhou chvíli jí vrtalo hlavou, komu asi patří ty kufry na poslední volné posteli. Nakonec se ukázalo, že majitelkou je jistá Tracey Davisová, pevnější dívka s nevýrazně hnědými dlouhými vlasy, o které si myslela, že patří do nižšího ročníku.

Ta právě klidně oddechovala po Avině levici, zatímco na posteli po její pravé ruce spala Pansy, vedle ní Daphne a kolečko uzavírala Millicent. Ani jedna z nich nevypadala, že by měla s usínáním problém, avšak pro ně to byl běžný začátek roku. Věděly, co kam na svých stolech položit, jak si roztřídit věci a vlastně vše, na co Ava musela teprve přijít. I když byla Daphne a Millicent vděčná, že se ji, k Pansyině nelibosti, snažily zatáhnout do konverzace, moc se nezapojovala. Stejně pořádně nevěděla, o čem se baví, a navíc měla problém rozhodnout se, jak uspořádat své věci.

Nakonec však přece jen všechny zalezly do postele, popřály si dobrou noc a zachumlaly se do těch báječně načechraných přikrývek. Jenomže zatímco dívky postupně usínaly, Ava civěla do nebes své postele a přemítala nad vším možným. Od uplynulých událostí přes svůj nový rozvrh, zkoušky NKÚ, které měla v prosinci dodatečně složit, spolužáky, bradavický hrad až po hada na předloktí. Vůbec ji nenapadlo, jak velký pozor si bude muset dávat, aby ho nikdo nespatřil. Nebýt Tracey, bylo by to výrazně jednodušší. Ale co mohla dělat jiného, než se s tím smířit?

...

Ze spánku ji vytrhl jakýsi příšerný ječivý zvuk. S vyděšeným zapištěním vyletěla do sedu a, zatímco jí srdce zběsile bušilo, nechápavě se rozhlížela po svých spolužačkách. Vůbec nevypadaly, že by je to nějak vyvedlo z míry!

„Co to, sakra, bylo?" hlesla a zadívala se na Millicent, která se jako jediná vykulila z postele. Daphne s Tracey si připlácly polštáře na hlavu a Pansy se ani nehnula.

„Budíček," zazívala. „Asi jsme ti o tom zapomněly říct... Promiň. Ale ještě můžeš v klidu spát, ozve se ještě dvakrát. Za deset minut, a pak za dalších pět. Vstávat ti stačí při tom třetím."

„Morgano," zavyla Ava a praštila sebou zpátky do peřin. „Proč vstáváš ty?"

„Protože po ránu můžu plýtvat teplou vodou, jak se mi zachce," uculila se Millicent a zmizela v koupelně.

Avě se podařilo ještě usnout, než se budík rozezněl podruhé a málem jí znovu přivodil infarkt. Aby ji na potřetí srdeční příhoda přece jenom neskolila, vyhrabala se z postele a zamířila do koupelny, takže třetí budíček přežila ve zdraví s kartáčkem v puse plné pasty.

Zatímco se chystala na svůj první den, nenápadně pozorovala chování svých spolužaček. Tracey se vypařila tak rychle, že ji málem ani nepostřehla, Millicent přímo překypovala energií a Daphne chodila po pokoji zachumlaná ve světle růžovém županu s bílými puntíky a chundelatých modrých papučích a rozespale se mračila na celý svět. Sama sobě musela Ava přiznat, že za běžných okolností vypadá v podstatě stejně. Její odpor k brzkému vstávání překonávala pouze Pansy, která zaspala všechny tři budíky a statečně ignorovala svět kolem sebe, dokud do ní Daphne nezačala bodat nehtem. A potom se tvářila, že někoho bestiálně obětuje nějakému nevýznamnému božstvu. Ava tedy rychle vyklidila plac, když se černovláska zjevila ve dveřích koupelny.

Nemohla jinak než se zašklebit na hábit se zeleným lemováním, který vytáhla ze skříně. Lady Malfoyová, která se i se svým synem k jejímu překvapení objevila u Keprníka a Frivolitky, kam zapadla, když je viděla jít k madam Malkinové, pořídila všechno její školní oblečení se zeleným lemováním a zmijozelskými insigniemi. Copak by asi dělala, kdyby ji Moudrý klobouk poslal do jiné koleje?

Nad tím však nemělo cenu dumat. Navíc musela uznat, že snad úplně vše naznačovalo, že v koleji Salazara Zmijozela skončí. No, a taky tam byla. Mezi ostatními čistokrevnými, spolu se svým bratrem, který ji k smrti nenáviděl, a jeho kamarády, kteří s nenávistí nemohli být příliš pozadu. Sama pro sebe se zašklebila. To bude úžasný školní rok.

I přes všechny nepěkné vyhlídky hrdě narovnala hlavu, když spolu s ostatními vycházela z ložnice, aby mohly zamířit na snídani. Jak říkala máma: Vždy bude Jacquardová. Jen ať si něco zkusí.

Même la plus belle rose a des épines.

A ona byla připravená své trny předvést každému, kdo by jí chtěl stát v cestě.