„Pozdrav svou sestru, Draco."

Svět se v tu chvíli zastavil. Šokovaný prefekt se nezmohl málem ani na nádech. To přece nemohlo být možné, musel to být nějaký omyl! Jenom... jenom hloupý žert!

„Co kdybyste se seznámili?"

Rozkaz zaznívající v hlase Pána zla jednoduše nešel přeslechnout. Draco tedy neochotně přikývl a zvedl hlavu. V duchu si dodával odvahy. Je jediný Malfoy, jediný dědic rodu. Neexistuje šance, že by...

Strnul, jen co Francouzku zahlédl. Veškeré jeho přesvědčení, že je jediným potomkem Luciuse Malfoye, vzalo za své. Podobu mezi ním a dívkou, která na něj hleděla stejně šokovaně jako on na ni, by totiž nebylo možné přehlédnout, ani kdyby neměla po pás dlouhé téměř bílé vlasy přesně v tom odstínu, jaký měl on sám. Jaký měl každý Malfoy.

Nevěřícně na ni zíral, hledal sebemenší náznak naděje, že tohle není pravda. S každou další vteřinou se však jeho naděje vytrácela. Ava vypadala téměř jako jeho dvojče. Vysoká a štíhlá, s alabastrově bílou pokožkou, na první pohled ztělesněná elegance, a to i přes ostré rysy tváře a špičatou bradu, u nichž nebylo pochyb, od koho je získala. Jediný rozdíl, který Draco dokázal při vší své nemalé snaze najít, byly oči. Ty Aviny byly totiž ledově modré a ani v nejmenším nepřipomínaly ocelovou šeď malfoyovských očí. Naopak, odstín byl v podstatě totožný s barvou očí její matky, jimiž vítězoslavně přejížděla salonek, zatímco si ležérně upravovala tmavohnědé vlasy.

„Jsem si jist, Narcisso, že se po zbytek prázdnin postaráš, aby měla Ava dostatečné pohodlí, než spolu se svým bratrem nastoupí do Bradavic," promluvil znovu Temný pán.

Pár vteřin bylo ticho, než se lady Malfoyová přiměla sotva slyšitelně odpovědět: „Zajisté, můj pane."

„Výtečně," protáhl zlověstně Voldemort. „Teď abychom pokračovali... Snad by se k vám teď tvá sestra mohla připojit, co říkáš, Draco?"

„Jistě, můj pane," hlesl.

Jako ve snách sledoval blondýnku, jak nejistě kráčí salonem. I přes hrdě vztyčenou hlavu bylo na první pohled zřejmé, jak je jí situace nepříjemná a jak ráda by byla kdekoli jinde. Nakonec se však zastavila na kraji jejich řady, po Nottově pravici.

„Postav se vedle svého bratra."

Draco málem vytřeštil oči hrůzou, když po Pánovi zla šlehla nepěkným pohledem. Naštěstí neřekla půl slova, pouze se mlčky zařadila mezi něj a Zabiniho.

Tvář Pána zla zkřivil děsuplný škleb, který měl být pravděpodobně napodobeninou úsměvu: „Mám také pocit, že jste se ještě řádně neseznámili."

Prefekt, stále v hlubokém šoku, ještě pořádně nestihl zpracovat, co se po něm vlastně chce, když se vedle něj ozvalo strohé: „Ava."

Překvapeně se zadíval na dívku, jež k němu natahovala pravou ruku. Zabralo mu dobrých pět vteřin, než mu došlo, co se od něj čeká, a nabízenou ruku přijal.

„Draco," ucedil.

Hned poté, co dívčinu ruku pustil, strnul. Krve by se v něm nedořezal, jelikož Pán zla vstal ze svého křesla a velice pomalu k nim zamířil, ve tváři stále tu hrozivou napodobeninu úsměvu.

„A nyní," zvýšil hlas, „se konečně dostaneme k tomu podstatnému. Dnes budou naše řady rozšířeny o mladou krev... a myslím, že přednost by měli dostat sourozenci Malfoyovi."

Blonďák zcela proti své vůli zabloudil pohledem k Avě. Naprosto ho vyvedlo z míry, když zjistil, že ona stočila pohled na něj. Samým překvapením zapomněl odvrátit zrak a zůstal na vyděšenou, nechápavou blondýnku zírat.

„Snad abyste předstoupili, drahoušku," ozvala najednou Bella, která se z ničeho nic objevila po boku Temného pána.

Draco tedy neochotně udělal první krok. Okrajově zaznamenal, že ho Ava nejistě následuje, avšak neměl čas se tím zabývat. Rozklepal se pod upřeným pohledem krvavě rudých očí.

„Předpokládám, že dáš své sestře přednost, že ano?" pronesl posměšně Pán zla.

V tu chvíli mu to došlo. Nestačilo, že byl rod Malfoyů svržen z výsluní a jeho pověst byla kvůli Luciusovu zatčení nenapravitelně poškozená. Musel být ještě pošpiněn nemanželským spratkem. Přestože mohli dopadnout nesrovnatelně hůře, k blondýnce, která neochotně udělala poslední krůček k Pánovi zla, pocítil nenávist málem stejně prudkou jako k Potterovi. S rostoucí záští sledoval, jak po vyzvání rozpačitě vkládá svou ruku do té Voldemortovy. V tu chvíli mu bylo lhostejné, jakou hrůzu měli podstoupit. Měl ji podstoupit jako první. On byl jediný pravý Malfoy! Vždy měl mít ve všem přednost! Ona se objeví jen tak, odnikud, a najednou je důležitější než on?!

Jen těžce přemáhal nenávistný škleb, když pozoroval Pána zla, jak kouzlem vyhrnul rukáv Aviny světlé halenky, aby odhalil bledé předloktí.

Veškerá jeho touha být prvním se vytratila v nenávratnu, když Temný pán pronesl první slova inkantace. Ava jen na moment vytřeštila oči – hned poté se rozvřískala, jako kdyby na ni Bella seslala jeden ze svých pověstných Cruciatů. Zuřivě sebou zmítala a všemi silami se pokoušela vymanit z Voldemortova sevření, z plných plic nesrozumitelně ječela. Pro její řev neměl šanci zaslechnout, co Pán zla říká. Toužil si připlácnout ruce na uši ve snaze alespoň na okamžik uniknout tomu šílenému vřískotu.

Utichla až poté, co Temný pán dlouhou inkantaci dokončil. Draco zděšeně sledoval, jak se sesunula k zemi a zůstala bezvládně ležet. Pohyby hrudníku, tak drobounké, že málem nešlo poznat, zda opravdu dýchá, téměř nepostřehl. Zato Znamení zla, svíjející se na zarudlém levém předloktí, poutalo jeho pozornost snad příliš. Mimoděk se ohlédl na ostatní Zmijozely. Všichni do jedno měli stejné výrazy čiré, koncentrované hrůzy.

„Draco," ozvalo se z ničeho nic.

Prefekt poplašeně nadskočil a zadíval se po hlase, o kterém byl přesvědčen, že ho bude provázet v nočních můrách až do konce života, stejně jako výjev, který v tom okamžiku spatřil. Pán zla na něj upíral krvavě rudé oči, zuby odhalené v úsměvu, při kterém tuhla krev v žilách. A poté přišlo to, čeho se Draco tolik děsil.

„Ruku," vyzval ho Temný pán.

...

Zmijozelský prefekt bolestně zaúpěl. Na víc se jednoduše nezmohl. Ještě se pořádně ani neprobudil, a už se mu chtělo umřít. Celé tělo ho pekelně bolelo, měl pocit, že si na něm musela zastepovat nějaká pitomá hipogryfí slepice. Tak neuvěřitelnou bolest hlavy v životě nezažil, a to bylo co říct, jelikož poslední zmijozelský vánoční večírek se mimořádně vydařil. A nad tím vším byla ostrá, téměř nesnesitelná bolest v levém předloktí, která ho přiváděla k šílenství.

„To nic, drahoušku," ozval se najednou konejšivý hlas, „Severus tu bude za pár minut. Určitě už má připravený nějaký lektvar. Nechceš se zatím alespoň napít?"

Draco s námahou vydal jakési souhlasné zachrčení a zamžoural na svou matku, která mu přikládala k ústům sklenici s vodou.

Za jiných okolností by v žádném případě nedopustil, aby mu byť jen trošička vody kapnula na košili. Přinejmenším by nad sebou znechuceně ohrnul nos. Ale v tu chvíli mu bylo lhostejné, že mu voda stéká po bradě. Sotva polkl první hlt, dostavil se pocit neutuchající žízně. Teprve po čtvrté sklenici matce naznačil, že má dost, a znovu složil hlavu na polštář. Dlouze vydechl, aby alespoň trochu uvolnil napětí, a zatímco se snažil ignorovat všechnu tu šílenou bolest, zvedl pravou ruku k hlavě a promnul si oči.

„Tohle se mi zdá, že?" zachraptěl.

„Co myslíš, drahoušku?" zeptala se mírně Narcissa a jemně mu ruku odtáhla, aby mu mohla otřít čelo navlhčeným kapesníkem.

„Avu," vydal nenávistné zasyčení. „Je to jenom nějaká... blbá noční můra, že ano?"

„Obávám se, že není."

Draco se zarazil, když se neozval hlas jeho matky, nýbrž jeho kmotra. Přiměl se otevřít alespoň jedno oko, kterým pozoroval zamračeného Severuse, jak míří k jeho posteli.

„Nejdřív tuhle," vrazil jeho matce malou lahvičku s jedovatě žlutým lektvarem.

Zmijozelský prefekt se málem oklepal při představě chuti, jakou lektvar mohl mít. Bylo v podstatě pravidlem, že se mu po jakémkoli lektvaru chtělo zvracet. Ale Severusovy odporné dryáky zabíraly bez výjimky, takže neodporoval, když mu matka přiložila malou lahvičku k ústům.

Trvalo deset minut, než rozdýchal všechny čtyři lektvary, které mu ten přerostlý netopýr vnutil. Nebyl si jistý, zda zabraly samy o sobě, nebo se mu udělalo lépe jenom kvůli tomu, aby nemusel pít pátý.

Zatímco chytal zpět svou zdravou bledou barvu, Narcissa nařídila skřítkům, aby do jeho pokoje, v němž se probral po celém dni slastného bezvědomí, přinesli veškeré jeho oblíbené jídlo.

S trochou námahy se Draco vyhrabal se alespoň do sedu a na lektvaristu postávajícího u okna upřel prosebný pohled: „Řekni mi, že to není pravda."

„Ava?" pozvedl mistr lektvarů jedno obočí.

„A co jiného?!" rozhodil Draco rukama. „Vždyť to je... Je to horší, než to Znamení zla! To prostě nemůže být pravda!"

„Jak jsem již říkal, obávám se, že to pravda je. Myslím, že o jejím příbuzenství s Luciusem nemůže být pochyb."

„Samozřejmě, že může," odsekla Narcissa. „Chci Lektvar na určení paternity!"

„K tomu bych potřeboval Luciusův vlas."

„Zařídím to. Zítra ho mohu navštívit. Připravíš ten lektvar, že ano, Severusi? Pro Draca," upřela na něj naléhavý, prosebný pohled.

Profesor vydal jakési frustrované zachrčení, než nespokojeně ucedil: „Zbývá mi snad něco jiného, pokud chci mít ještě někdy klid?"