Ava se mlčky věnovala své večeři. Vždyť co mohla dělat jiného? Neexistovalo nic, co by mohla říct nebo udělat, aby zvedla lady Malfoyové náladu. Se vším, co se kolem dělo, se divila, jak obdivuhodně to Dracova matka zvládá – alespoň navenek. Bylo nad slunce jasnější, že uvnitř nese svůj úděl velmi těžce.

Z rozlehlého sídla zbylo rodu Malfoyů pouze jedno patro v západním křídle, to, na němž se nacházel její a Dracův pokoj. Zbytek obsadili Smrtijedi, včetně luxusní ložnice manželů Malfoyových. Drobnou útěchou mohlo Narcisse být, že tu si nárokovala její sestra, ale i tak byla nucena veškeré své a manželovy věci přestěhovat do pokoje pro hosty.

A další musela změnit na víceúčelový salonek. Právě ten už více než týden sloužil jako pracovna, přijímací pokoj i jídelna. Do té hlavní sice přístup měli, ale společná jídla s ostatními Smrtijedy byla jednoduše peklo. Po první večeři nechala lady Malfoyová skřítky sehnat nevelký jídelní stůl a čtyři židle.

Toho večera je od jídla vytrhla hlasitá rána, jak se znenadání rozletěly dveře. Ava, vidličku se špagetami na půl cesty k ústům, zůstala na příchozího vyjeveně hledět, zato Draco svůj příbor odhodil a nadšeně vyjekl: „Otče!"

„Luciusi," vydechla nevěřícně lady Malfoyová a rychle následovala svého syna, který už svému otci visel na krku.

Ava opatrně odložila příbor a nervózně se ošila. Co by měla udělat teď? Zatímco dojetím plačící Narcissa a Draco objímali zbídačeného Luciuse, jenž se ukázal ve špinavých vězeňských hadrech, dospěla k závěru, že ji tam nikdo nepotřebuje, takže nenápadně vycouvala pryč. Rozhodla se ukrýt se ve svém pokoji, protože jestli se objevil Lucius Malfoy, musel tu být i zbytek Smrtijedů do té chvíle vězněných v Azkabanu, a s těmi se rozhodně neplánovala setkat.

Věděla, že jednou se se svým otcem bude muset seznámit, ale následujícího rána se rozhodla nechat prostor jeho rodině. Ještě před snídaní, kterou si u skřítků vyžádala do svého pokoje, to oznámila Dracovi. Ten reagoval naprosto nečekaně – zářící štěstím ji s díky pevně objal. Ava si tedy připsala bod k dobru a celý den strávila u sebe v pokoji, převážně psaním dopisů domů.

Už se stmívalo, když se ozvalo tiché klepnutí a do jejího pokoje nakoukl Draco: „Avo?"

„Jo?" zvedla hlavu od knihy.

„Otec s tebou chce mluvit. Je, no... v salonu," trhl hlavou směrem doleva.

„Dobře," překvapeně pozvedla obočí a vstala. Zatímco Draco zmizel ve vlastním pokoji, Ava opatrně klepla na dveře místnosti, kterou vznešeně nazývali salonem.

„Dále," ozvalo se zevnitř, takže se zhluboka nadechla a vstoupila.

V křesle u nevelkého krbu seděl Lucius Malfoy, v ruce sklenici brandy. Přestože se již převlékl do bohatě zdobeného hábitu, strhaný výraz, neklamný důkaz, že strávil rok za mřížemi, mu z tváře nezmizel.

Gestem ji vyzval, aby se usadila do protějšího křesla, tudíž mlčky poslechla. Čekala nějakou otázku, pozdrav, cokoli, ale Lucius Malfoy na ni zůstal jen tiše zírat. Nevzrušeně mu pohled oplácela, na tuhle taktiku byla zvyklá. Většinu lidí ticho znervózňovalo tak moc, že nakonec začali o něčem mluvit jenom proto, aby ho přerušili. Takže pochopitelně zůstala klidně sedět a mlčky upírala pohled na svého otce, dokud si nervózně neodkašlal.

„Takže... ty jsi Ava," konstatoval.

„Ano. Těší mě."

„Jistě," protáhl Lucius a napil se brandy. „A jak se máš?"

„Jsem naživu, takže dobře."

„Aha. A, no... ehm..."

„Je něco konkrétního, co se mnou chcete vyřešit?" pozvedla netrpělivě jedno obočí. Tenhle nepříjemný rozhovor chtěla mít co nejrychleji za sebou.

Bělovlasý aristokrat si dopřál dlouhý povzdech. O něco klidnější pokračoval: „Narcissa se mi... zmínila, že tě minulé léto byla nucena adoptovat."

„Ano, bohužel."

„Bohužel?" povytáhl Lucius obočí.

„Vy si snad myslíte, že je to pro vaši manželku nějak příjemná situace? Nebo pro mě a Draca?"

„Ne, to si pochopitelně nemyslím," opáčil. Poté, co si dopřál pořádný doušek brandy, pokračoval o něco mírněji: „Podívej... Avo. Nemám v plánu se s tebou hádat, toho mám za včerejšek opravdu po krk. Zcela upřímně musím říct, že jsem celá ta léta neměl ani ponětí, že mám dceru, tvá matka se mi nějak zapomněla zmínit. Ač tento můj... drobný prohřešek nevrhá na náš rod zrovna dobré světlo, Draco si tě podle všeho oblíbil. Rád bych se o tobě něco dozvěděl."

Ava si smířeně povzdechla, tohle vypadalo na velmi nudný rozhovor. Pro tu chvíli se rozhodla ignorovat poznámku o prohřešku a odevzdaně se zeptala: „Co byste rád slyšel?"

...

„Tolik známých tváří," pronesla pobaveně Bellatrix, když vešla do salonu, v němž Smrtijedi čekali na Pána zla. „Jak jste se měli, co? Prospěl vám čerstvý mořský vzduch?"

‚Je šílená,' projelo Dracovi hlavou. Jen stěží se udržel a neucukl, když k němu tetička přistoupila, objala ho kolem ramen a vtiskla mu pusu na tvář. Zvedl hlavu a křečovitě se na ni usmál, zatímco Ava po jeho pravici se třásla strachy. Nedivil se jí, Bellatrix dávala poměrně hlasitě najevo své opovržení její existencí, a vzhledem k tomu, jak byla nevyzpytatelná... On sám měl o Avu strach. Stačilo by malinko, aby se stala Bellinou další obětí.

V tu chvíli si však oba blonďatí sourozenci nepatrně oddechli. Bellatrix jim více pozornosti nevěnovala a svižným, houpavým krokem zamířila ke svému místu. Dracovi to však nedalo a střelil k ní pohledem. V posledních dnech měla jeho teta nebývale dobrou náladu. Vlastně už od chvíle, co se Pán zla rozhodl udělat ze sídla rodu Malfoyů své velitelství. Nepředpokládal, že její skvělou náladu zapříčinil dům plný Smrtijedů nebo jeho otec uprchnuvší z Azkabanu. A rozhodně to nemohlo být kvůli tomu, kolik času byla nucena trávit s Pánem zla o samotě. Vždyť ani Bellatrix nemohla být takhle šílená!

Myšlenky se mu mimoděk stočily k tomu, proč si je Pán zla toho večera svolal. Upřímně doufal, že to nebude mít nic společného s jeho rodinou, avšak přítomnost obou jeho rodičů tuhle naději značně snižovala. Navíc byl přesvědčen, že je jeho otec zván na schůze, jen aby byl přede všemi ponížen faktem, že jeho syn a nemanželská dcera mají vyšší postavení. A jeho matka? Neměla Znamení zla, takže jakmile byla zvaná na setkání, nikdy z toho pro jeho rodinu nevzešlo nic dobrého.

Na okamžik zauvažoval nad svým otcem. Byl tak nadšený, že je konečně zpátky, jenomže ten muž, který se ukázal ve vězeňském oblečení... To nebyl otec, kterého znal. Byl chladnější, podrážděnější a o cokoli, co v sobě nemělo alespoň náznak alkoholu, se zajímal snad jenom z povinnosti. Viděl, jak se tím matka trápí, ale copak s tím mohl něco dělat? A opovržlivé chování ostatních s Bellatrix v čele tomu nepomáhalo. Tak rád by je všechny proklel!

Poplašeně stočil oči do tmavé desky mahagonového stolu, když se rozevřely dveře a do salonu vešel Pán zla.

„Můj pane," ozývalo se tiché mumlání, ne hlasitější než šustění pláště, jež Voldemortovi vlnil kolem bosých nohou.

Pouze Bellatrix hrdě zvedla hlavu a jasně pronesla: „Můj pane."

‚Je šílená,' blesklo Dracovi znovu hlavou. Ve společnosti jeho tety se mu to stávalo až nepříjemně často. Pořád si na ni nezvykl, a s postupem času byl čím dál více přesvědčen, že už se to nezmění.

„Není tu Snape," konstatovala opovržlivě Bella. V tu chvíli zněla téměř jako malé dítě žalující na spolužáka.

Draco překvapeně vzhlédl. Samozřejmě, že věděl o nepřítomnosti svého kmotra, taky byl patřičně nervózní, ale taková troufalost? Jen stěží potlačil zalapání po dechu, dalo mu snad až příliš mnoho práce udržet pusu zavřenou, když Pán zla zaletěl rudýma hadíma očima k Bellatrix a na setinku vteřiny sotva znatelně povolil svůj obvyklý chladný výraz. To si přece musel vymyslet, že ano? Začíná z Belly taky šílet!

„Severus má dnes jiné povinnosti," odvětil chladně Voldemort a Draco rychle stočil pohled zpět do stolu.

Následující půlhodinu, kterou Pán zla věnoval diskuzím o převzetí moci nad Ministerstvem kouzel, se Draco třásl jako drahý pes. Muselo to přijít, prostě muselo. Proč by jinak byla pozvaná jeho matka?

Samozřejmě, že se nemýlil. Pouze neodhadl, ke komu bude směřovat pozornost Temného pána. Jako obvykle sázel na svého otce, avšak rudé oči se stočily na jeho sestru: „Pověz mi, Avo... jak se ti daří?"

„M-můj pane?" zakoktala se nechápavá, k smrti vyděšená blondýnka. Draco se začal třást snad i za ni, podobnými rádoby přátelskými konverzacemi zatím vždy začínaly ty nejhorší události."

„Líbí se ti u Malfoyových?"

„No... Ano, jistě."

„To je dobře. Bylo by... nemilé, kdyby se ti zde nelíbilo, když tu zůstáváš. Nepočítala jsi přece s návratem do Francie, nebo snad ano?"

„Ne, můj pane," hlesla sotva slyšitelně Ava. Draco málem viděl, jak se jí v tu chvíli zhroutil svět. Všichni hadi věděli, že právě v to doufala celým svým srdcem.

„Výtečně," protáhl Voldemort. „Mám pro tebe a tvého bratra úkol."

„K službám, můj pane," odvětili pokorně oba sourozenci.

Neviděli, že Pán zla roztáhl rty v nějaké pochybné napodobenině úsměvu a očima zabloudil k blonďatému aristokratovi na druhém konci stolu. Slyšeli pouze jeho poznámku k ostatním Smrtijedům: „Jaké štěstí, že ti Luciusovi spratci jsou po svých matkách, a ne po otci."

Draco zaskřípal zuby. Naštěstí to zaniklo v přidušeném chechotu ostatních Smrtijedů a poznámce od Selwyna: „Kdyby byli po Luciusovi, bylo by lepší je zrovna utratit!"

Smrtijedi kolem stolu znovu vyprskli smíchy, zatímco Draco v duchu autorovi poznámky sliboval bestiální pomstu. Ava, soudě dle pevně zaťatých pěstí, také.

Smích však ve vteřině ustal, když lord Voldemort pozvedl ruku.

„Jelikož máme to štěstí, že jste zodpovědnější než váš otec... k vašemu úkolu," protáhl. „Rozhodl jsem se, že je třeba nějaká mladá krev... Oznamte svým spolužákům, že jsou očekáváni."