„Znovu," zavrčel snad už po tisící Snape.

Ava v duchu zaúpěla. V životě by neřekla, že je na kletbě Percutio něco těžkého. Do té chvíle byla přesvědčená, že ji ovládla skvěle a že není třeba se jí dál zabývat. Snape jí ale velice rychle vysvětlil, že skvěle neznamená dokonale, a pokud to není dokonale, není to dostatečně.

Opět se tedy zaměřila na šest panáků, kteří byli rozestavěni v půlkruhu před ní, namířila hůlkou na jednoho z nich a zavelela: „Percutio!"

Kouzlo vyčarovalo šest magických šipek, které by, za normálních okolností, jednoduše vyslala na jednoho z panáků. Pomyslného protivníka by považovala za zneškodněného, protože bylo téměř nemožné, aby alespoň jedna z šipek nezasáhla cíl. Jenomže to Snapeovi nestačilo. Jejím úkolem bylo vyslat každou z šipek na jiného panáka. To se zdálo jako nadlidský úkol, přestože ji lektvarista jediným švihnutím hůlkou přesvědčil, že to možné je. Zatímco Snapeovy šipky všechny panáky neomylně zasáhly do krku, ona byla ráda, když se ty její zabodly alespoň někam do čtyř ze šesti cvičných figurín.

Tentokrát se jí však nepovedlo ani to. První šipka byla nejsnazší, ta tedy, jako obvykle, zasáhla panáka do krku. Druhou se jí ještě jakž tak dařilo přimět k poslušnosti, takže skončila zabodnutá zhruba v místech, kde by měl člověk prohlubeň nad hrudní kostí. Jenomže ta třetí jí ujela příliš doprava, takže figurínu zasáhla do ramene, a čtvrtá panáka minula úplně. O to, kde skončily poslední dvě šipky, se ani nezajímala.

Frustrovaně zachrčela. Blížila se půl jedenáctá večerní, po celém dni a náročném tréninku se Snapeem byla unavená, a začínalo to být znát. A to si původně chtěla ještě před spaním projít poznámky o neodhalitelných jedech, které za vydatné pomoci Thea sesmolila předchozího večera. V tu chvíli byla zralá tak praštit sebou do postele, ne ještě studovat, jak působení jedů ovlivní, je-li přidána kapka krve oběti.

Málem se jí podlomily nohy úlevou, když Snape z ničeho nic prohlásil: „Pro dnešek stačilo. Budeme pokračovat zítra. Vraťte se na kolej."

„Jistě. Dobrou noc, pane profesore."

Ava dlouze vydechla, když z místnosti, kterou Snape využíval pro jejich trénink, konečně vykročila do tmavé, studené sklepní chodby. Konečně si dovolila svěsit ramena, promnout si unavené oči. Ne, ten večer už rozhodně žádný lektvar zkoumat nebude.

Zatímco se pomalu ploužila směrem ke společenské místnosti Zmijozelu, v duchu děkovala Morganě, že Draco nemá, co se Snapea týkalo, zrovna zdravý pud sebezáchovy. Tahle fatalistická herečka totiž při jednom z jejich tréninků předvedla sebelítostný záchvat tak hysterický, že Snapeovi definitivně povolily nervy. Ava se krčila v koutečku a snažila se být neviditelná, zatímco Snape vřískal na svého kmotřence takovým způsobem, že byla přesvědčená, že se Draco druhého dne nedožije, nebo alespoň ne ve zdraví. Stal se však zázrak, a ten blonďatý idiot vyvázl bez nutnosti navštívit madam Pomfreyovou. Snapea to ale vedlo k tomu, že je od té chvíle trénoval jednotlivě. Nejdřív z toho měla hrůzu, ale nakonec nemohla být vděčnější. Za tu dobu na ni Snape ani jednou neječel, což dřív byla norma. Poměrně záhy jí docvaklo, že to má hned tři důvody. V první řadě tam nebyl Draco, který by ho vytočil doběla, v té druhé hrálo roli to, že ona si odpouštěla hysterické výlevy, a v té třetí se na rozdíl od svého bratra opravdu snažila vyhovět požadavkům. Její upřímnou snahu jí Snape oplácel překvapivě férovým, i když stále přísným jednáním, a hlavně klidem, se kterým řešil problémy, přestože ani tehdy si jedovatost a sarkasmus neodpustil. Díky změně v jeho chování nechodila na tréninky vyklepaná jako drahý pes, nebála se udělat chybu, neměla potřebu pít Povzbuzovací lektvar jako na začátku, jen aby ji nedej bože nepřemohla únava. Stále nemohla pořádně uvěřit tomu, že tohle je ten stejný Snape, kterého potkávala celý minulý rok, ale stěžovat si rozhodně nehodlala. Zejména, když se jí dvakrát dostalo jakéhosi obdivného „hmpf", což bylo nějakým prapodivným způsobem neuvěřitelně motivující.

Avšak ani projev uznání od obávaného Smrtijeda neměnil nic na tom, že tréninky byly náročné. Na druhou stranu se vyplácely a rozdíl ve schopnostech začínal být citelný, přestože zejména při těch večerních často toužila poslat Snapea do háje zapovězeného a zahrabat se do postele s knihou.

Právě s vidinou své měkoučké postele zamumlala heslo a vstoupila do společenské místnosti. V té se neozýval žádný šum hlasů, což v tomto školním roce nebylo neobvyklé. Většina studentů se raději zdržovala v ložnicích.

Nejen proto, že byl v celé společenské místnosti jediný, upoutal Theodor její pozornost. Seděl za jedním ze stolů, na němž byla snad polovina zmijozelské knihovny, a něco škrábal na pergamen.

Ava se nepatrně pousmála, když uviděla, že si pravou rukou prohrabuje zvlněné tmavohnědé vlasy. Zvědavá, proč sedí právě tam, když mohl cokoli, co dělá, dělat i v ložnici, k němu zamířila. A také ji zajímalo, čím je zaujatý natolik, že si mimoděk přehrabuje vlasty. Vždycky kvůli tomu byl sám na sebe naštvaný, že je pak rozcuchaný a vypadá jako nějaký pobuda. Podle ní mu ten rozcuch slušel.

„Theo?"

Tmavovlasý Zmijozel sebou překvapeně cuknul a prudce zvedl hlavu, už sahal po hůlce. Sotva o vteřinku později se však uvolnil a zabrblal: „Pro Merlina, Avo, chodíš jako duch."

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Co tu vůbec děláš?"

„V ložnici se prostě nemůžu soustředit, Malfoy se zase chytil se Zabinim."

„Morgano," zaúpěla. „Proč tentokrát?"

„Co já vím? Ví to vůbec oni?" zabručel Theo. O něco váhavěji dodal: „Nechceš se posadit?"

Ava se bez váhání usadila na nabízenou židli po Theodorově pravici a nahlédla do knížek: „To jsou lektvary?"

„Jo, koukal jsem se na další, co je v té Snapeově bichli. Poslední dobou vypadáš dost unavená, chtěl jsem ti ušetřit práci."

„Děkuju," vydechla překvapeně Ava a zvedla pohled k Theovi.

„Za nic. Vždyť toho máte s Malfoyem víc než my všichni dohromady," zabreptal a promnul si zátylek.

Blondýnka se vděčně pousmála: „Cením si toho. I toho, že mi pomáháš s těmi Snapeovými knihami. Nevím, jak bych se s tím popasovala sama. Draco mi totiž zrovna nepomáhá, má to nastudované a odmítá se tím zabývat znovu."

„Blbec... Každopádně, já ti pomáhám rád. Lektvary mě baví a..."

„A?"

„A... no, a aspoň se dozvím něco navíc," rozpačitě zamrmlal a uhnul očima. „Hele, já vím, že mi do toho nic není, ale... už ses rozhodla, co se týče Roberta?"

Ava překvapeně pozvedla obočí: „Proč se ptáš?"

„Já nevím, nějak se mi to nechce líbit. Z toho, co vím od Daphne, se na tebe posledně vykašlal dost hnusným způsobem, a teď mi přijde podezřelé, že se najednou tak doprošuje. Zrovna teď, po tom, co jste získali místo u stolu. Co když tím jenom něco sleduje? A i kdyby ne, nelíbí se mi představa, že by ti udělal to, co posledně."

Ava zůstala na Thea chvíli nehnutě zírat. Jako kdyby jí snad četl myšlenky, vždyť nad tímhle přemýšlela celou tu dobu! Mimoděk se zakousla do rtu. Vážila si toho, že se Theo zajímá, vypadal, že má upřímnou starost. Možná by se mohla svěřit jemu? Tak moc si přála se někomu vypovídat, aniž by její dilema zlehčoval, nebo z něj naopak dělal neřešitelný problém.

„Ještě jsem se nerozhodla," opatrně odvětila. „Vlastně jsem uvažovala nad tím stejným. Robert se se mnou rozešel, protože měl pocit, že na něj kašlu, když zůstávám v Británii. Nedokázal pochopit, že tady zůstávat nechci, ale že s tím nic neudělám. Prostě neunesl ten vztah na dálku, proto mi přijde divné, že teď by to najednou nebyl problém. A tak, jak jsi říkal – zrovna teď. Jen pár dní před dopisem od něj mi totiž psala máma, že se ve Francii začalo víc mluvit o Pánovi zla, a že se v novinách v souvislosti s růstem jeho moci objevilo moje jméno."

„Tak teď je asi docela jasné, že mu nejde o tebe, ne? Nebo... máš tušení, jak se ve Francii čistokrevní staví k Pánovi zla?"

„Moc ne, ale řekla bych, že to nebude tak horké jako tady. I u nás pochopitelně platí, že čistokrevní jsou prostě něco víc než polokrevní a mudlorození, a než mudlové tuplem, ale prostě... neřeší se to až tolik. I čistokrevné rody běžně využívají mudlovské výrobky. Ale jsem si docela jistá, že hodně z nich se na stranu Pána zla přidá. V poslední době se dost řeší, jestli by se neměly rodiny mudlorozených víc začleňovat do kouzelnického světa, a hodně lidí je proti. Třeba moje máma. Nebo Robertovi rodiče... a vlastně i on sám. Když nad tím tak přemýšlím, má na mudly zhruba stejný názor jako Parkinsonová, a to mu nedělá problém používat třeba telefon. Takže, sečteno podtrženo..."

„Mu o tebe jde jenom proto, že máš u Pána zla vysoké postavení."

„Pravděpodobně," přikývla přepadle Ava. „Možná proto mě to k němu úplně netáhlo? Že bych to věděla nějak... podvědomě? Na druhou stranu... byl moje první láska, strašně dlouho se mi líbil. Nemohla jsem být šťastnější, když jsme spolu nakonec opravdu začali chodit. Nějaká část mě se toho nechce vzdát. Vždyť ty dopisy přece nebyly tak strašné."

„Znáš pojem vzpomínkový optimismus?"

„Jo. Z praxe, očividně," povzdechla si. Chuť bavit se o Robertovi ji nadobro přešla, takže změnila téma: „Proč jste se vůbec s Daphne rozešli?"

„Bude to znít jako klišé, ale shodli jsme se, že zůstaneme radši kamarádi," pokrčil Theodor rameny. „Na začátku to bylo fajn, ale s postupem času to nějak opadlo. Oba jsme si uvědomili, že jsme spolu spíš z nějaké setrvačnosti, než že by to bylo to pravé, takže jsme se dohodli, že se prostě rozejdeme. A věř mi nebo ne, bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Daph mám rád, ale asi to není přesně to, co hledám."

„A co hledáš?" vydechla Ava dřív, než se stihla zamyslet.

Theo si tiše povzdechl: „Já vlastně nevím. Netuším, jak to popsat, jen vím, že Daphne to není. Říkal jsem si, že to prostě poznám, až ji potkám, ale ty Zabiniho kecy mi tuhle víru docela podkopávají."

„Na Zabiniho kašli," pronesla tiše Ava a ve snaze o povzbuzení jemně sevřela Theovu ruku. „Ono to jednou přijde, uvidíš. A víš co? Vlastně mi to přijde jako skvělý důvod, proč Roberta poslat k vodě. Protože když váhám, asi to nebude to pravé. Díky, Theo."

„Za nic," pousmál se a pootočil dlaň, aby jí mohl sevření oplatit. Avou jakoby projel blesk, na moment zapomněla, jak se dýchá. Theo si toho naštěstí nevšiml, jelikož nadhodil: „Asi si půjdu lehnout. A ty bys měla jít taky spát, vypadáš, že usneš za chůze."

„Jo, nemám k tomu daleko," zabreptala. Na odpověď se moc nesoustředila, ten pocit prázdna, který se dostavil, když Theo pustil její ruku, ji vyvedl z míry. Přesto se zvládla vzpamatovat natolik, aby vstala a rozpačitě zamumlala: „Já teda jdu... Dobrou noc."

„Dobrounoc, Avo," věnoval jí Theo ještě jeden drobný úsměv, než se otočila na patě arudá až za ušima prchala do bezpečí ložnice, aby před ním zase nevyvedlanějakou pitomost.