„Famare Draco Malfoy," švihl primus hůlkou, když se zastavili před chrličem.

„Myslíš, že tam Snape bude i takhle pozdě?" pronesla pochybovačně Ava.

Draco se ani nestihl nadechnout k odpovědi, a chrlič ukročil stranou. Po své sestře tedy pouze střelil ‚já jsem to říkal' pohledem a vybídl ji, aby šla první. Ava zakoulela očima a mlčky vystoupala až k ředitelně.

„Dobrý večer," pronesli svorně, když vstoupili dovnitř.

„Co konkrétně je tak důležité, že nemůže počkat do rána?" zavrčel podrážděně Snape a propálil je pohledem.

Zatímco Ava nasucho polkla, Draco vyhrkl: „Našli jsme je!"

Lektvarista se zarazil: „Prosím?"

„Našli jsme Nebelvíry, jsou v Komnatě nejvyšší potřeby. Nejdřív jsme v jejich společenské místnosti našli papíry a plány, které na to ukazovaly, ale Ava si nebyla jistá, jestli to tam nenechali schválně. Pak ale Parkinsonová se Zabinim chytili jednoho druháka, který se rozhodl vyplížit se do kuchyně pro něco k jídlu. Použil jsem na něho nitrozpyt. Jsou v Komnatě."

V ředitelně na pár okamžiků zavládlo ticho. Ava napjatě čekala, co z ředitele vypadne, a Draco se snažil po svém rychlém monologu popadnout dech.

„Musím uznat," protáhl Snape, „že jsem... ohromen. Nepředpokládal jsem, že Dracovu teorii potvrdíte ještě dnes."

‚To my také ne,' projelo Avě hlavou, nahlas však neřekla ani půl slova. Snapea jejich oznámení pravděpodobně potěšilo, jelikož se jí zdál v mnohem lepším rozpoložení, než když přišli.

I přesto se Draco vedle ní nervózně ošil, když se na něj lektvarista zadíval: „Je snad ještě něco, co byste mi chtěli sdělit?"

„No," protáhl, „měli bychom dotaz. Když jsou teď Nebelvíři nahoře a jejich věž je prázdná... Napadlo nás, že bychom si ji zabrali pro sebe."

„A co s tím mám dělat já?" pozvedl lektvarista obočí.

„Mysleli jsme, že bychom se měli nejdřív zeptat, když jsi ředitel."

„Mám na práci důležitější věci než rozdělení ložnic."

„Takže to znamená, že si tu věž můžeme zabrat?" pronesl s nadějí Draco.

„Dokud plníte svoje povinnosti, je mi naprosto lhostejné, zda spíte ve sklepení, v Nebelvírské věži nebo na střeše. A teď zmizte."

...

„Domove, sladký domove!" rozhodil Blaise rukama a předvedl jakousi piruetku.

„Domov, sladký domov to bude, až se zbavíme té ohavné červené," prohlásila kriticky Pansy. „Také je potřeba vyměnit nábytek, tenhle musí pamatovat snad i Godrika Nebelvíra. A ten prošoupaný koberec! Kde jsou skřítci?"

„Stěhují nám kufry," odvětila Ava a protáhla se kolem prefektky. „A další část předělává ložnice."

Tomu, co Pansy odpověděla, se Ava pro dobro všech rozhodla nevěnovat pozornost. Parkinsonová už zase začínala být nesnesitelná.

„Jak si rozdělíme ložnice?" ozvala se nadšeně Daphne. „Ze všech je tak krásný výhled!"

„Mně je to fuk, hlavně, ať se do ní dostanu," ušklíbl se Zabini.

Parkinsonová vykouzlila cukrkandlový úsměv: „Copak, ty se nechceš jít klouzat?"

„Hele, víš co mi můžeš, že ano?"

Tentokrát se Pansy pouze ušklíbla. Její pozornost se naštěstí přesunula k něčemu jinému.

„Ale fuj," nakrčila nos. S rukama založenýma v bok si zhnuseně prohlédla obrovský nebelvírský erb visící nad krbem. „Tuhle ohavnost tu nestrpím už ani o minutu déle!" vytáhla hůlku.

„To přece nemůžete!"

Ava poplašeně nadskočila. V mžiku svírala hůlku a hledala, odkud se ten hlas bere. Stejně jako ostatní ji sklonila k zemi, když se ze zdi vynořil sir Nicholas.

„To nemůžete!" zopakoval. Tvářil se neobvykle pobouřeně, a dokonce si ani nevšiml, že mu hlava visí na stranu. Avu tím poněkud vyváděl z míry.

Pansy si založila ruce na hrudi: „A proč bych nemohla?"

„Tohle je kolej Godrika Nebelvíra! Nemáte jakékoli právo tady být, a už vůbec ne ničit jeho vznešený erb!"

„Bejvávalo," ušklíbla se a namířila hůlkou na nebelvírský erb: „Lacarnum inflammare!" Se zlomyslným úsměvem se otočila zpět na zděšeného ducha: „Teď je tady Zmijozelovo."

...

„Znovu," štěkl Snape.

Ava zaťala zuby tak pevně, že to zaskřípání snad musel slyšet. Přesto bez protestů opět namířila hůlkou na havraspárského šesťáka, kterému odpoledne z neznámých důvodu Carrowová uložila školní trest. Byl pobledlý, zpocený a třásl se až hrůza, ale Snape to zjevně vůbec nebral na vědomí. A tudíž ani Ava.

„Imperio!" zavelela. Další souboj vůlí začal.

Pro Avu bylo stále těžší získat převahu. Oba byli unavená, ale zatímco její odhodlání klesalo úměrně zhoršující se bolesti hlavy a únavě, Havraspár se bránil stále stejně urputně. Po dlouhých dvou minutách, v nichž se odhodlala zmobilizovat všechny své zbývající síly, Havraspárovu mysl ovládla.

Čekala ji však druhá část úkolu. Snape jí velmi jasně vysvětlil, že existují dva způsoby, jak si ověřit, zda je někdo plně v moci Imperia. Tím prvním bylo ohrozit jeho blízké, ať už jím samotným nebo nějakým vnějším vlivem. V takovém případě byli lidé schopni shromáždit neuvěřitelnou vnitřní sílu, kterou podle lektvaristových slov mohlo potlačit pouze dokonale zvládnuté Imperio. Tím druhým bylo přimět jej ohrozit vlastní život.

Znovu přinutila Havraspára zvednout nůž, jež ležel nedaleko od něj. Pomalu, s rostoucím odporem jej přibližoval ke svému předloktí. Cítila, že se vzpouzí, a ta horší část měla teprve přijít. Musela překonat jeho podvědomí, potlačit pud sebezáchovy, který prozatím pokaždé zvítězil. Imperio muselo být dokonalejší než dokonalé. Neodvažovala si domýšlet, jak neuvěřitelně silná a perfektní by kletba musela být, aby oběť samu sebe zabila.

Vycítila, že se přiblížila k té hranici, kdy nad Havraspárem převezme kontrolu jeho podvědomí. Nůž byl pouhé milimetry nad jeho kůží a Ava si připadala, jako kdyby balancovala na jeho ostří.

Z ničeho nic se pocit, který z Havraspárova vědomí měla, změnil. Poučena četnými neúspěchy sebrala i ty nejmenší zbytečky energie a odhodlání a ještě jedou zatlačila na Havraspárovu mysl.

Nůž projel mladíkovou kůží a zanechal za sebou krvácející ránu.

Ava prudce vydechla. Ve stejném okamžiku se její Imperio rozsypalo na miliardu kousíčků. S hlavou sklopenou k zemi se snažila uklidnit prudce bušící srdce. Havraspárovu vyděšenému výkřiku nevěnovala pozornost. Ruce se jí třásly, unavená byla jako snad nikdy a hlava jí třeštila. Neměla daleko k tomu, aby se jednoduše zhroutila na zem.

„Velmi dobře," pronesl najednou Snape.

Blondýnka prudce zvedla hlavu. Už ani nedoufala, že by se snad někdy od lektvaristy dočkala podobného uznání. Snapeova pochvala byla snad vzácnější než krev jednorožců. I přes neuvěřitelnou únavu ji hřála, musela se nepatrně pousmát. Mohla na sebe být hrdá.

„Pošlete mi sem Draca. Ze zítřejšího vyučování jste omluvena."

„Děkuji, pane profesore," zamumlala a vyrazila ke dveřím.

Cesta do Zmijozelské věže byla nekonečná. Připadalo jí jako věčnost, než se konečně doploužila k obrazu Buclaté dámy. Musela vypadat opravdu otřesně, když ji ta jindy nesnesitelná, hádavá ženská beze slova vpustila dovnitř.

Ve společenské místnosti našla pouze Draca a Theodora. Od chvíle, kdy si ji upravili k obrazu svému, v ní všichni trávili víc času, ale kde byli ostatní v tu chvíli, neměla ponětí. A ani ji to nezajímalo. Její plnou pozornost měla temně zelená pohovka, kterou jim spolu s dalším nábytkem přestěhovali skřítci ze sklepení. K perfektnímu dojmu společenské místnosti Zmijozelu chybělo pouze jezero za oknem.

„Jsi v pořádku?" ozval se ustaraně Theodor, když sebou praštila na pohovku.

„Asi jsem na řadě, co?" zabreptal nervózně Draco. V odpověď vydala pouze souhlasné zamručení. Chápala, že se mu za Snapem vůbec nechce. Nitrobrana se mu sice dařila mnohem lépe než jí, ale co se nitrozpytu týkalo, zaostával. Jenomže právě nitrozpyt byl pro správné seslání Imperia kritický a Snapeovi s jeho mizernými výkony docházela trpělivost. Přesto si nedovolil neukázat se vůbec. Slyšela jeho kroky, když odcházel, i klapnutí tajných dveří.

Najednou ucítila lehounký dotek na zádech.

„Avo, jsi v pořádku? Nevypadáš dobře. Můžu pro tebe něco udělat?"

„Jo, ukončit mé trápení," zahuhlala do polštáře. Jindy by byla k neuvěření nadšená, že je s Theem sama. V tu chvíli by měla u zadku snad i Salazara Zmijozela.

„No tak, já to myslím vážně."

„Já taky."

„Tak hele," ozval se Theo o malinko ostřeji, „na začátku roku jsem tě nepřinutil vylézt z hrobu jen proto, abych tě tam teď sám poslal. Radši mi řekni, co se děje, ať ti můžu pomoct."

Avu Theova příkrost poplašila. Zděšená, že přestřelila, se přiměla pohnout alespoň natolik, aby na vysokého Zmijozela viděla. Nečekala, že bude dřepět těsně vedle ní, a na okamžik ji to vyvedlo z míry.

„Avo," šeptl a naléhavě se na ni zadíval. V čokoládových očích byla zřetelná starost, a právě kvůli ní nakonec podlehla.

„Bolí mě hlava," zakuňkala. „Šíleně. Jsem tak unavená, že se z té pohovky snad nezvednu a začíná mi být zima."

Theodor se pousmál: „Ani to nebolelo, co? Hned budu zpátky."

Ava pouze souhlasně zamručela, ale Theo už mířil k nedaleké polici, v níž skladovali základní lektvary. Jeden z nich jí vnutil do ruky. Než se vyhrabala do sedu a vypila ho, stihl vzburcovat skřítky v kuchyni, aby jí přinesli čaj. Na to, že si bez všudypřítomných zkoumavých očí ostatních Zmijozelů mohli dovolit mnohem více, si všichni zvykli během pár dní, a Ava si stěžovat rozhodně nehodlala. Třešňový čaj voněl skvěle. Během těch pár minut začal zabírat i lektvar, takže Theovi, který si k ní na pohovku přisedl, věnovala úsměv. Ten se ještě rozšířil, když ji i přes její protesty zachumlal do deky. Ostatně, protestovala, jen aby se neřeklo.