Teplá voda dopadala Avě za krk a masírovala namožené, bolavé svaly. Přestože sprcha byla plná páry, měla pocit, že co nevidět zmrzne. Ukrutná zima byla novinka, která se objevila těsně před tím, než vešla do Theovy koupelny.

Už hodnou chvíli seděla na zemi s nohama přitaženýma k hrudi ve snaze být co nejmenší. Horká voda dopadající na její šíji skvěle maskovala tiché vzlyky, které se jí jednoduše nepodařilo přemoci. Vzpomínky na to, co si prožila, byly příliš čerstvé. Příliš živé. Chvílemi jí připadalo, že znovu cítí, jak jí neznámá síla drtí kosti na prach. Jak by po tomhle mohla klidně spát?

Z ničeho nic se ozvalo zaklepání.

„Avo?" zaslechla Theův ustaraný hlas.

„Hned tam budu," křikla zpátky. Musela být ve sprše tak dlouho, že si začal dělat starosti.

Představa Theova něžného objetí ji přiměla se opravdu zvednout a zastavit vodu. S povzdechem se zadívala na pyžamo, které na ni čekalo. Představovala si, že až bude u Thea spát poprvé, vezme si tu saténovou noční košilku s krajkou, kterou si pořídila v Paříži, když byla naposledy doma. A co jí přinesl domácí skřítek? Pyžamo, ve kterém zrovna spávala.

S povzdechem se začala soukat do tenkých kalhot. Jacquelin se opravdu vytáhla. Světle růžovou barvu doplňovali malí infantilní hrabáci. Odmítala však jen pomyslet na to, že by tu noc měla spát sama. Do své ložnice by neodešla, i kdyby se před Theem měla ukázat v těch králičích dupačkách, které Astorie věnovala své sestře.

I přesto se zapnutím posledního knoflíku košile trochu váhala. Nakonec však, rozpaky celá rudá, nejistě vykročila z koupelny.

Theo na ni čekal usazený v křesílku, které si u skřítků vynutil, aby si mohl v klidu a pohodlí číst. Dveře od koupelny sledoval jako ostříž a sotva ji uviděl, vyskočil na nohy.

„Copak je?" zeptal se poplašeně, když před ním o krůček ustoupila.

„Nic, jenom... Nemyslela jsem, že mě v tomhle někdy uvidíš," zatahala za lem pyžama a nervózně se ošila.

„Proč ne? Vypadáš v tom roztomile."

„Vážně?" zvedla k němu pohled. „Připadám si v tom hloupě."

„Vždyť nemáš proč," pousmál se. „Líbíš se mi v tom. Nepůjdeme si... Kde máš ponožky?"

„Žádné tu nemám," zakuňkala. Lezavý chlad se ze všech sil snažila ignorovat.

Theo si tiše povzdechl a zkoumavě se na ni zadíval. Než se Ava nadála, držel ji v náručí.

„Ještě se nachladíš," nespokojeně zabrblal a vyrazil s ní k posteli.

Nepříjemné pocity po druhé nepromíjené ještě stále neodezněly, spíš naopak, ale musela se pousmát. V Theově náruči se cítila v bezpečí.

„Skočil jsem dolů do lékárničky," řekl, když ji opatrně položil do postele, a trhl hlavou ke sklenici s džusem stojící na nočním stolku. „Je v tom Bezesný spánek a Uklidňující lektvar, jen pár kapek od každého. Všiml jsem si, že je takhle naředěné někdy piješ, tak jsem si říkal, že by..."

„Děkuju," zastavila jeho roztržité breptání a vděčně se na něj usmála. Theo vypadal, že se mu ulevilo. S dalším díky přijala sklenici a než Theodor uhasil svíce, obrátila ji do sebe.

Do pokoje pronikalo světlo dorůstajícího měsíce, takže viděla, jak se blíží k posteli. Víc než ochotně se zachumlala pod přikrývku a přitulila se, co nejblíž to šlo. S hlavou složenou na jeho rameni dlouze vydechla.

„Copak?" šeptl a lehounce jí prohrábl vlasy.

„Jsem strašně ráda, že dnes v noci nemusím být sama," odvětila a váhavě položila ruku na Theovu hruď. Jí u něj bylo skvěle, ale co když se jemu nebude něco líbit? Co když udělá něco, o čem neví, že to Theo nemá rád?

Pochybnosti se jí vypařily z hlavy, když si ji přitáhl těsněji k sobě a vtiskl jí něžný, lehounký polibek do vlasů.

„Co bych to byl za přítele, kdybych tě po něčem takovém nechal spát samotnou?"

„Byl bys jako můj bratr," vypálila bez rozmyslu.

„Jo, to by tak sedělo," zachechtal se. Poté však zvážněl: „Jak ti je?"

„Divně.Ten lektvar, co do mě nalil Snape, sice udělal v podstatě zázrak, ale pořád mi není úplně dobře. Přijde mi, jako kdybych to pořád cítila, jako by to... doznívalo. Je mi šílená zima, všechno mě bolí, pořád se mi chce brečet, připadám si ukňouraná a takhle jsem si to vůbec nepředstavovala!"

„Nepředstavovala co? Teď si nejsem úplně jistý, o čem vlastně mluvíš."

„O tom, že spím tady! Takhle jsem si to nepředstavovala! Myslela jsem že u tebe poprvé přespím po nějakém romantickém večeru, kdy bude všechno v nejlepším pořádku, ne po Cruciatu, kdy jsem jen krůček od toho, abych se zase zhroutila! Tohle není fér!"

Ucítila, jak se napjal. V duchu si zanadávala do krav pitomých, vůbec ho neměla trápit tím, která kletba mohla za její stav.

Ta půlminuta, kterou její Zmijozel potřeboval k rozdýchání děsuplné informace, jí připadala jako věčnost. Ulevilo se jí, když jí vtiskl polibek do vlasů a zašeptal: „Není to fér. Ale slibuju, že si takový večer uděláme. Všechno si to vynahradíme."

„Jenomže to už nebude poprvé," zakňourala, vděčná, že zmínku o nepromíjené přešel.

„To přece nevadí," konejšivě zašeptal. „Bude hromada jiných poprvé. Nechci, aby ses něčím takovým trápila. A navíc, já mám hrabáky rád."

Ava se drobně pousmála, zavřela oči a opřela si čelo o Theovu hruď. „Jsi úžasný."

„Ty víc," něžně jí zahákl za ucho pramínek vlasů. „Pokud se usnout, dobře?"

„Mám pocit, že neusnu."

„Chceš si o tom popovídat?" opatrně nadhodil.

„Ne. Ale děkuju."

„A co takhle kousek čokolády? Tu by určitě schválila i madam Pomfreyová!"

„Ty tady máš čokoládu?"

„No jasně! Ale jenom hořkou. Máš ji ráda?"

Ava zvedla hlavu a zadívala se mu do očí: „Hořkou čokoládu miluju."

...

Probuzení bylo mnohem příjemnější, než se vůbec odvážila doufat. Z překvapivě klidného spánku procitala pomaličku. Postel byla měkoučká, bylo v ní příjemně teplo, a navíc měla hlavu položenou na Theově hrudi. Jemně ji vískal ve vlasech. Události včerejšího večera se zdály jako pouhý špatný sen.

Jenomže sen to nebyl, což jí vytrvale připomínala tupá bolest za očima.

„Dobré ráno," zašeptal Theo.

Ava se zavrtěla a otočila hlavu, aby mu viděla do tváře. „Dobré ráno," odvětila poté, co mu věnovala polibek.

„Jak se cítíš?"

„Bolí mě celé tělo a hlava mi příšerně třeští. Ale to je nic."

„Ten Snapeův lektvar musí být nějaký zázrak," zakroutil nevěřícně hlavou. „Bulstrodeová tvrdila, že trvá nejmíň týden, než je člověk schopný postavit se na nohy."

„Buďme rádi za Snapeovy zázraky. I když jsou tak odporné, že se z nich člověk málem pozvrací. A jedovatě žluté k tomu. Nesnáším žlutou."

Theo se usmál a něžně ji pohladil po tváři. „Jsem rád, že je ti líp."

„To jsme dva. To bude určitě tou skvělou čokoládou."

Potěšilo ji, když se zeširoka zazubil. Dopřáli si ještě pár minut povalování, než Avě zakručelo v břiše tak hlasitě, že to museli slyšet snad i skřítci v kuchyni. Theo se pobaveně culil jejím rozpakům, ale nakonec se odporoučel do koupelny, aby se převlékl.

Ava mezitím zavolala skřítku a poslala ji pro své oblečení. Proč by tam chodila sama? Zatímco čekala, než se skřítka znovu objeví, pozorovala bradavické pozemky. Moc pozornosti jim však nevěnovala, ve vzpomínkách se vrátila k předchozímu večeru. Znovu se jí udělalo nevolno, když si vybavila zvuk, s jakým padala k zemi mrtvá těla skřetů. Roztřásla se, po zádech jí přeběhl mráz. Najednou před sebou zase viděla tvář Pána zla zkřivenou zlostí. Rudé oči s úzkými hadími zorničkami, které slibovaly všechny hrůzy světa.

Najednou ucítila lehký dotek na paži. Úlekem nadskočila a tiše vyjekla.

„Jsi v pořádku?" zamračil se ustaraně Theo.

Ava si povzdechla a promnula si obličej. „Promiň, jenom jsem se zamyslela. Jsem v pořádku."

„Dobře," protáhl nedůvěřivě. „Kdyby sis o tom chtěla promluvit, jsem tady."

„Děkuju," špitla. Pohledem zabloudila k posteli, k hromádce oblečení, která tam dříve nebyla. To opravdu přeslechla skřítka? „Půjdu se obléknout. Kolik máme vlastně času?"

„Je sobota a nemusíme do Velké síně. Máme všechen čas, který budeš potřebovat. A snídani můžu klidně přinést sem, pokud chceš."

„To by se asi Daphne zbláznila starostí."

Theo se tiše uchechtl. „To ano. Ale kdybys chtěla..."

„V pořádku, půjdeme Daph raději uklidnit. Stejně bych měla zkontrolovat Draca. Má ložnici pod tebou, že?"

„Všichni mají ložnici pode mnou," zacukaly mu koutky. „Ale o patro níž je Zabini. Draco je až na tom dalším."

„Vážně?" zamračila se. „Tak dobře. Jdu se obléknout, ano? Hned jsem zpátky."

Po drobném zaváhání se zvedla na špičky, aby Theo vtiskla lehounký polibek na špičku nosu. Zmijozel se začervenal, což jí vykouzlilo na tváři úsměv. Má Thea. Bude dobře.

Popadla hromádku oblečení a zamířila do koupelny. S úlevou zjistila, že tentokrát se skřítek trefil, takže za chvilinku už si natahovala tenké punčocháče. Světle modré šaty jí sice skvěle ladily k očím, ale ty tmavé kruhy, co pod nimi měla, byly otřesné. Navíc si po chvíli všimla drobounkých jizviček, které ji vyděsily k smrti. Zabralo pár minut, než se uklidnila. Zásob měla přece dost a takhle malá jizva je drobnůstka, za pár týdnů nepůjdou vidět vůbec.

S odevzdaným povzdechem opustila koupelnu. Lepší už to nebude.

„Avo?" ozvalo se, sotva vkročila zpět do ložnice. „Napadlo mě... Kdybys tu chtěla spát i dnes v noci..."

„Moc ráda," vydechla.

„A můžu tě o něco poprosit?"

„Ano?"

„Nech si to pyžamo s hrabáky. Je roztomilé."