Nebylo ani možné popsat, jakou zlost k sobě samým i mezi sebou cítili. Hlavu měli ztěžklou - jako by jim tam poletovalo hejno splašených volavek s včelím úlem dohromady. Naplňoval jim každý kout jejich myslí, rezonoval tam, až nakonec překračoval únosnou mez. V hrudi cítili sevření, jež je drtilo a nemělo v plánu je pustit. Ocitli se na tomto zapomenutém místě. Jestli byli opravdu sami, to netušili.

Draco věděl lépe, než kdokoli jiný, že opět selhal. Doufal, že to zvládne a ušetří matku hněvu Pána zla. Ale mýlil se. Nedokázal by někoho zavraždit a jak se ukázalo, ani unést Pottera. Nechtěl být jedním z nich, ale neměl na výběr. Nechal ho na východní pláži samotného. Slunce se mu opíralo do týla. Měl pocit, jako by měl nohy z olova a žužu zároveň - každý krok se zdál neobyčejně vyčerpávající. Pokaždé, když se opřel do chodidla, cítil, jak se mu želé rozlévá žilami. Každý centimetr ho stál značné úsilí. Těžce se mu dýchalo a za levým uchem se mu prohnala krůpěj potu. Kravata ho začínala rozčilovat. Prsty se do ní zabořil a v afektu ji začal rozvazovat. Procházel se mezi palmami - občas se musel prodírat, protože se zachytil o mladou liánu, jejíž drobné palisty po něm natahovaly své šlahounky. Žluté květy, připomínající motýly, tvořily dojem, že se každou chvíli rozletí do všech stran. Párkrát zavrávoral, chycen nohavicí o plazivé jehličky lístků.

Vysoké stromy se rozestoupily a vytvořily jakousi mýtinu, které vévodil obrovský citrínový kámen, jenž se působením zdejšího počasí rozpadal v drobný písek, tvořící celý ostrov. Pod podrážkami jeho vyleštěných bot rostla vlásčitá tráva, místy odkrývající hlínu. Zhluboka se nadechl. Zřetelně cítil mořskou sůl, ale možná to byl jen pozůstatek jeho pobytu ve vodě.

Vydal se trochu na sever, kde objevil malou lagunu - voda ukousla kus pevniny a vytvořila postupem let písečnou přehradu. Vedle ní postával středně velký strom, ovšem menšího vzrůstu, než kokosové rostliny. Ač ho neznal názvem, připomínal mu svou vůní domov. Časy, kdy byli ještě šťastní a opravdová rodina. Zahleděl se na nedaleko stojící stromek, tvář se mu zkřivila a žilka na krku se nervózně roztančila. Jeho špičaté žilkované listy měly červencový odstín zelené. Zkusil vykouzlit jednoduchou mlhu. Doufal, že se před ním objeví alespoň náznak, cokoli. Připadal si bezmocný jako mudla. Zaklel a podíval se na obzor.

Tmavovlasý netušil, co má dělat. Kam jen dohlédl, spatřil pláž, palmy nebo moře. Bál se. Co když to byl jen Malfoyův trik, aby ho zmátl? Možná právě v tento okamžik se Smrtijedi schovávali za kmeny a sám Lord Voldemort se zlomyslně smál nad jeho důvěřivostí. Představil si vlastní zubožené tělo, tlející na zbytcích kokosového listí. Odvrátil zrak, jako by snad doufal, že mu obraz z mysli odejde. Ale neodešel.

Frustrovaně přecházel podél pláže ze severu na jih. Narovnal si brýle. Zvuk moře i přes nesmyslnost a absurdnost situace zněl opravdu velmi utěšujícím dojmem. Pokud to byla skutečně léčka a magie tu nefunguje, bude ho chtít Tom obětovat při nějakém zvráceném rituálu? A co když nemůže kouzlit jen Harry a Draco to předstíral? Zhluboka se nadechl. Musí to kouzlo zlomit. Ustal v chůzi, zavřel oči, snaže si tak vyčistit mysl. Provedl lehké švihnutí a přál si, aby se jiskry rozletěly do všech stran. Zklamaně seznal, že tudy cesta nevede. Nedokázal ukočírovat ani jednu ze svých emocí, natož stádo myšlenek. Šíleně se potil. Dlaně mu začaly rudnout, bylo tu až moc vedro. Před očima viděl tančit mžitky. A vždy, když mrkl, motala se mu hlava. Mírný vánek Harrymu ovanul tvář. V hrdle ho pálilo, jak mu vyschlo v ústech. Stačila by mu jen trocha vody, aby svlažil své vyprahlé rty. Rozešel se vratkým krokem k lesíku z vysokých kmenů, jejichž koruny byly tak vysoko, že by na ně raději dolétl, než aby se snažil vylézt po svých. Vydal se trochu více na jih a modlil se, aby v tento okamžik Zmijozela nepotkal.

Tam, kde končil les, se rozprostírala maličká duna. Myslel si, že ji vidí, ale jestli to byla pravda, to si netroufal tvrdit. Okolo ní postávaly další palmy. Vypadalo to, že každou sekundou omdlí. Z dálky před sebou spatřil široké jezírko, jež bylo na svém dolním okraji ohraničeno pruhem písku. Kolem něj se tyčily vysoké kmeny se zelenou chocholkou. Vzdálenost se zdála nekonečná.

Zkoumavě se zahleděl na hladinu. Jaká je pravděpodobnost, že ho sní krokodýl? Přelétl okolí pohledem, byl tu sám. Prudce zamrkal, neb málem ztratil vědomí. Neváhal už ani vteřinu, sklonil se, aby ochutnal životodárnou tekutinu, zdali je slaná či není. Malý okamžik kapalinu poválel v ústech, jako by snad pil vytříbené víno. Byla v pořádku. Požitkářsky přivřel oči a s pocitem štěstí hltal. Co mu ruce stačily, začal se vysvlékat. Boty odhodil stranou a bundu pohodil hned vedle nich.

Nenávist, kterou měl Draco chovat k mudlům a krvezrádcům, byla často přerušována střípky pochyb, jež se bez pozvání objevovaly. Svým způsobem mu jich bylo líto. Nemohli okusit krásu a dokonalost magie. Uvědomoval si, co na něj bude čekat, jestli se vrátí. Místo odměny bude náležitě potrestán a jeho rodina upadne v zapomnění nemilosti. Co se však stane, pokud ho najdou lidé z Řádu dříve, to nevěděl. Dovolil si unést jejich oblíbence, Zlatého Vyvoleného, kterého ze srdce nenáviděl, přesto tušil, že Brumbálova odplata pro něj bude mít nedozírné následky.

Pohrával si s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby mu ředitel odpustil a vzal ho pod svá křídla stejně jako před lety Severuse. Hořce se usmál - zase ten sentiment. Potřásl hlavou.

Žluté míšky zdobily větévky stromu a připomínaly dužnaté balónky. Zmijozel natáhl ruku a utrhl z koruny plod. Na omak byl měkký. Prsty zastrčil do jeho obalu a odkryl tak světle červený vnitřek, který v sobě schovával matně hnědý, poddajný oříšek. Povytáhl nad tím obočí. Nádherně voněl. Jeho štiplavá, nasládlá vůně mu omračovala smysly. Věděl, že je to jedlé. Nikdy s tím sice nepracoval, ale pamatoval si jeho chuť ve svátečních jídlech. Když mu to nebude chutnat, vyplivne to.

Potter zůstal jen v tričku a kalhotách. Několik minut seděl ve stínu kokosovníku a máchal si nohy. Věděl, že by si je neměl chladit v pitné vodě, ale měl jistotu, že v ní není lidožravá chobotnice ani krokodýl. Hůlku měl schovanou v kapse. Pokud se tu opravdu nacházelo jakékoli nebezpečí, bude lepší, zjistí-li to včas. Vydal se dál na západ, kde se písek měnil ve větší valounky, tvořící mírný útes, o který se opíraly vlny. Stál na jeho okraji, pod chodidly ho šimrala stébla trávy. Nos mu zaplňovala vůně odpařené soli a čerstvě svěžího vzduchu, jenž se lámal s vlnami o svah.

Draco vložil oříšek do svých vysušených úst. Nedbale ho přežvýkával - na chuťových pohárcích se mu vynořila záplava palčivě štiplavých tónů smíchaná s nádechem nahořklé sladkosti, načež seznal, že mu nic nehrozí a spolkl ho. Jazyk ho příjemně svrběl. Byl to zvláštní pocit, najít to, co ho s rodiči spojovalo při slavnostech. Trpce si pomyslel, že klid je už nečeká, především mají-li doma svého vůdce. Nasbíral si ještě dva míčky a s domněním, že se vrací do svého dětství, přivřel oči.

***

Poté, co se Harry vzdálil z obývacího pokoje v Doupěti, ho nikdo nehledal. Panovala tu báječná vánoční nálada - z rádia se stále ozývala oblíbenkyně paní Weasleyové, jejíž hlas trhal uši nejen každoročním účastníkům Vánoc, ale i Fleur, která je po boku Billa trávila poprvé s jeho rodinou. Domem se linula vůně modré purpury, která dodávala ten správný pocit bezpečí a jedinečnosti svátků.

„Kde je Harry?" zeptal se z ničeho nic Arthur, jenž klimbal nad loupáním té samé mandarinky už dlouhou chvíli. Rozespalé oči upíral na každého v místnosti. Remus se narovnal a povzdechl si.

Ron se posadil zpátky na pohovku s dalším talířem. „Harry je s dvojčaty v jejich ložnici. Slyšel jsem, jak spolu o něčem mluví." Následně pokrčil rameny a nabídl si koláček s cukrovou posypkou.

Ač nepatřili mezi nejbohatší kouzelníky, vždy měli bohatou tabuli - a to nejen při zvláštních příležitostech. Molly byla skutečně dobrá hospodyňka.

V odpověď pan Weasley pokýval na srozuměnou a dál se věnoval podřimování nad nedoloupaným plodem mandarinkovníku.

***

Nebelvír se otočil zády k příboji. Chtěl to tu prozkoumat. Minul citrínový kámen a nedaleko od něj spatřil mezi palmami Malfoye. Až nyní mu došlo, že ho vůbec nepálí jizva. Vrátil se rovnou ke svým věcem. Neprozkoumal část na severovýchodě, došel totiž k závěru, že kdyby tu bylo nějaké nebezpečí, jeho memento by mu to dalo rázně vědět. Ostrov byl skutečně malý a nacházeli se na něm jen oni dva. Kromě pár motýlů tu bylo prázdno.

Dracovi se zamotala hlava. S nelibostí zjistil, že se mu dělá nevolno. Žaludek mu křepčil na vodě jako pominutý bazilišek. Zhluboka se nadechl. Je přeci Malfoy, zvládl už i horší věci! Snažil se přesvědčit vlastní tělo, že je mu dobře. Nicméně mělo jiný názor.

Vyvolený se posadil zpět do stínu ořechovníku. Všiml si už napoprvé popadaných ořechů. Možná by mohl nějaký otevřít. Nadšeně se k jednomu natáhl. Nikdy nic podobného v ruce neměl. Teta Petunie je párkrát koupila a strýc Vernon mohl alespoň předvést svůj nepřekonatelný talent na používání vrtaček.

„Nesahej na to, kluku!" hrozil mu manžel jeho tetičky, „nebo si mě nepřej!" Mroží knír na červené tváři poskakoval ze strany na stranu. Občas míval Harry dojem, že musí prasknout, ale ještě nikdy se tak nestalo. Zatřepal hlavou, aby vzpomínku vyhnal. Povrch ořechu byl tuhý a pevný, vycenil zuby, snaže se tak lépe dostat nehty dovnitř.

Jazyk aristokratovi ztěžkl, svět se houpal. Chtěl popadnout dech. V krku ucítil kyselé šťávy a následně se pozvracel. Jeho opečovávané boty nezachránil ani ochranný krém, použitý skřítkem při jejich leštění. Tep měl zrychlený, jako by snad běžel. Raději si o kousek dál klekl.

Harry předpokládal, že k otevření bude nejlepší použít kámen. Lehkým krokem přeběhl planinu k útesu, tam se posadil a započal hledat vhodný předmět. Uvědomil si, že poprvé dělá něco, co mu nikdo nedoporučil. Nehlídali ho, nebylo tu žádné poslání, které by musel splnit. Možná říkal skutečně Moudrý klobouk pravdu a měl se dostat do Zmijozelu. Bylo snad to, že si tento nechtěný výlet užívá a připadá si volný, špatně?

Naprosto bezstarostně se Draco začal smát. Nakonec se v záchvatu chechotu svalil na záda, kousek od toho nadělení. Takto se ještě nikdy neřehtal. Celým jeho tělem probíhaly výboje energie, jež ho šimraly. Oči ho za doprovodu slzení pálily.

Našel špičatý kámen, pro který musel pod svah. Byl po kotníky ve vodě, ale pramálo mu to vadilo. Zelená slupka nebyla zdaleka oloupaná na všech místech, přesto tloukl plodem o balvan. Skořápka nehodlala prasknout tak lehce. Opět začínal vidět mžitky. Vzal si ji i s loupacím náčiním a vrátil se k oblečení. Zjistil, že i z tohoto místa vidí na druhou stranu ostrova. Stačilo se jen správně naklonit. Draco k jeho údivu ležel na zemi a něčemu se smál. Ne tak, jako už mnohokrát, každému z nich. Naklonil hlavu a se zaujetím ho pozoroval.

Malfoy si všiml jeho pohledu. S jiskřičkami se k němu zadíval. Cítil, že mu rozumí.

Harry odvrátil zrak. Opět si všímal výtvoru. Netušil, co si o tom má myslet, ale potěšilo ho vědomí, že není jediný, kdo je svým způsobem rád za tuto výpravu.

Blonďák tam ležel ještě dlouho, dokud ho to nepřešlo. Pociťoval absolutní znechucení z Nebelvírovy společnosti i ze všech ostatních stvoření, které kdy potkal. Nesnášel ho o to víc, protože s ním musel být na jednom místě. Tolik toho zkazil! Jeho plán byl geniální. Unést Pottera přímo na Manor. Válka by skončila. Byl by volný. Smrt Brumbála by mohl Pán Zla přejít bez povšimnutí. Chtěl věřit, že by ho ušetřil. Jak ale mohl? K sentimentu nikdy neměl mít blízko.