Uši jim zaplnil nesnesitelný pískot. Drásal jejich nitro a zdálo se, že se jim musí každým okamžikem rozskočit hlava. Zvuk pulzoval celým jejich tělem. Mrazivý vzduch se zastavil. Pomalu a přesto neobyčejně rychle začal klesat. Jeho ostrost se zjemnila a obalila chlapce do měkké náruče paradoxu.
Měla je přivítat tvrdá podlaha Manoru, ale namísto toho ucítili v poslední sekundě slaný vzduch a následně jejich těla pronikla do hlubin moře. Polapeni časem, propadli prostorem do nezmapovaných vod. Pustili se. Nechápali, co se děje. Chtěli vykřiknout, ale síla s jakou dopadali na hladinu, je donutila zavřít oči a pokusit se alespoň zadržet dech, když už se nestihli pořádně nadechnout.

Potter se nikdy nenaučil dobře plavat. Teta Petunie a strýc Vernon mu nedovolili dělat něco, co by chtěl. Kurz plavání proplatili jen svému drahému synáčkovi Dudlánkovi, který ani lekce nepotřeboval, neb ho voda sama dokázala nadnášet. Možná Harryho jediní žijící příbuzní doufali, že se utopí a oni se o toho budižkničemu nebudou muset nadále starat. Házel nohama, kopal. Toužil se něčeho chytit a udržet hlavu nad hladinou, avšak bezúspěšně. Silné vlny ho pleskaly do obličeje a plnily mu ústa vodou. Tíha vlastního těla a nasáklého oblečení ho tahala ke dnu. Šok z tuhé zimy přišel vzápětí.

Malfoy si jeho počínání všiml. Na malý okamžik uvažoval, že by ho nechal utopit. Ale nebyl si jistý, zda by něco takového Pána Zla potěšilo. Plavat se naučil již jako dítě, dlouho před tím, než nastoupil poprvé do Bradavic. Zuby mu drkotaly a rty nabíraly fialový odstín, který na jeho alabastrové kůži působil až hrůzostrašně. Příboj ho unášel na opačnou stranu od jeho oběti. Doplaval k němu. Šokován vlastním gestem k němu natáhl ruku. Chytil Pottera pod krkem a tahal ho k nedalekému břehu.

Nebelvír se bál, že mu chce urychlit konec. Rukou plácnul do hladiny, aby ho odehnal. Neskutečně ho překvapilo, že mu Zmijozel pomáhá.

Když se dobelhali na písek, pustil Harryho, který se okamžitě svalil a rozkašlal se. Sám padnul kousek od něj. Usnuli vyčerpáním.

Ztroskotali na pustém ostrově. Daleko od civilizace, neznámo kde. Celá pevnina byla pokryta žlutým drobným citrínem. Nedaleko od nich postával lesík z palem a jiných tropických rostlin. Příliv pomalu ustával, narážel do pobřeží v líbezné melodii.

Po několika málo minutách přicházeli k sobě. Polepeni od písku, zmrzlí a mokří. Třes jejich těla je začal ovládat. Zima se jich držela hluboko pod povrchem. Ostré, letní slunce se do mladíků opíralo a jejich šaty začínaly usychat.

Draco seděl a rozhlížel se kolem dokola. Jeho překvapený úžas se změnil do zamyšlené grimasy. Co tu dělají? Jak? Nebyl schopen odpovědět si na tak primitivní a přesto nepochopitelnou otázku. Měl se přeci přemístit s Potterem na Manor. Potter? Zrak mu spočinul na nedaleko ležícím spolužákovi. Zlatý Potter, zase dokázal neuvěřitelné. Vydechl rychle nosem a znělo to jako úsměv plný ironie, přesto měl k smíchu daleko.

Zvuk, který plavovlasý vydal, probral Harryho z mrákot. Zhluboka se nadechl a zakuckal se. Nepatrné množství vody uniklo z plic a vrhl jej na písek. Pro Merlina, byl naživu! A Malfoy ho zachránil! Tedy potom, co ho chtěl unést pod nos Pánu Zla. Pod nos, nad tím se musel pousmát. Vzápětí se zamračil. Proč změnil plán? A z jakého důvodu se octli kdesi v teple a ve vodě?
Měl neblahý pocit, že je to moře a Malfoy si s ním vyrazil na dovolenou. Kdyby mu to - co ho napadlo - a co se právě stalo, vyprávěla dvojčata, dostal by záchvat smíchu. Poplácal by je po rameni a nechápavě zakroutil hlavou nad jejich nepřekonatelnými nápady.

Když odešel z pohovky v Doupěti, cítil se mizerně a navztekaně. Po setkání s čistokrevným jím cloumal hněv natolik, že měl pocit, že snad exploduje.
Musel se nad tím zamyslet. Rozhlédl se kolem. Nevypadalo to tu, jako na soukromém pozemku u Malfoyových. Jak se zde tedy ocitli?

Zimní oblečení se jim lepilo na unavená bedra. Neklid, který pociťovali postupně ustupoval. Neznámá síla, která je vytrhla a přemístila na toto místo je držela v jakési ochranné bublině. Bylo snad možné, že to někdo takto zamýšlel?

„Proč jsme tady, Malfoyi?" přimhouřil oči do štěrbin a naslouchal kvílení vln, které doposud viděl jen v Denním věštci, když hovořil o Azkabanu - kouzelnickém vězení pro hříšníky, jež hlídali mozkomoři.

„Jak to mám vědět? To mi vysvětli ty!"

„Já?! Nebyls to snad ty, kdo mě chtěl k Vánocům pro Voldemorta?" postavil se a sevřel dlaň do útočného postoje.

„O čem to meleš?" nakrčil nos a pohlédl k bledé obloze. „Zlatý Vyvolený! Myslí si, že s ním všichni chtějí trávit Vánoce!"

„Za to ty jsi takový idiot, že se mnou potřebuješ trávit čas o samotě!"

Draco přivřel oči.

Letní vánek jim hladil líčka, jako by se je snad snažil usmířit. Nevnímali to. Místo krve proudila mladíkům čistá koncentrace adrenalinu.

„Co by na to asi řekl tvůj otec?-" zatvářil se přemýšlivě.

„Dost! Mého otce do toho netahej!" vytáhl si hůlku z hábitu.

„-Trávit prázdniny s Potterem a ještě ke všemu na pláži-"

Blonďák vyslal kletbu. Harry se snažil uskočit, ale to ani nemusel. Nic se totiž nestalo. Zkusil kouzlo znovu. Nefungovalo to. Nechápavě se zadíval na svou nejvěrnější.

„Cos to provedl?"

„Vrať mi mou hůlku!" procedil brýlatý mezi zuby.

Mladý aristokrat se uchechtnul. Přece mu nebude vracet hůlku jen proto, že mu oni řekl. Vzápětí nestačil reagovat.
Harry ho povalil na zem. Nechápal, jak se opovažuje - ten špinavý kříženec - na něj jen dívat, natož sahat. Znechuceně zjistil, že se mu Potter pokoušel šacovat kapsy. Bezvýsledně. Snažil se ho ze sebe setřást, jako by to byla otravná štěnice - a také že byl.
Podruhé během půl hodiny se poprali. Nebelvír naprosto ignoroval fakt, že ho Zmijozel před nedávným okamžikem přemohl - agrese, která se během hádky vystupňovala, zastírala jejich mysl a umožňovala jim jednat s přesností profesionálního bijce.

Draco se mu vytrhl, rychle poodstoupil a ruce natáhl před sebe. Prohlížel si vrstevníka před sebou - z obočí mu kapala krev, která se v mírném pramínku roztékala po spánku, smíchána s pískem. Sám cítil kovovou pachuť v ústech, měl rozkousnutý ret. Zjevně když se soustředil, mu Potter vrazil pěstí. Ani při mučení by nepřiznal takovou slabost.

Udivilo ho, že se Malfoy odtáhl. Listí zašveholilo a utichlo.

„Nesmím ti ublížit,“ pronesl přesvědčeně, těžce oddechujíc.

V hlavě mu pulzovala štiplavá bolest jako by v ní měl vosí žihadlo. „Vrať ji!" Jeho laskavou poznámku raději ignoroval. Dlaň natáhl před sebe, neočekávajíc prázdné gesto.

„To náleží jen Pánu Zla." dodal vzápětí, snad Harryho neslyšel. Z jeho hlasu byla zřejmá odevzdanost. Svěsil ramena a zadíval se na špičky svých luxusních bot, které byly doposud perfektně naleštěné. Vděčně si pomyslel, že alespoň nějaké kouzlo funguje.

„Nechápu, jak můžeš něco takového říct." nyní na něj Potter omráčeně hleděl s chladným opovržením. Osten zklamání se do něj zabodl a nehodlal jej pustit.

Malfoy namísto odpovědi drtil zuby a čelist se mu napjala.

„Cožpak jsi vážně stejný jako oni?" hlesl snad odevzdaně Harry.

„Nemáš ani ponětí o tom, jaký jsem, Pottere. Nesnaž se mě soudit,“ procedil. „Nemáš na to právo,“ zašeptal.

Mlčky ho pozoroval. Musel uznat, že takové přiznání od něj v životě nečekal.

„Kdybys nebyl Vyvolený, nic z toho by se nestalo a já bych teď nemusel tvrdnout na nějakým pošahaným ostrově s cvičenou opicí Fénixova řadu!" rozkřikl se na něj plavovlasý. Lehce zakolísal, zkřivil tvář a zachmuřil se.

Oblíbenec samotného ředitele několikrát otevřel a zase zavřel ústa. Co mu na to měl říct? Vždyť měl pravdu, kdyby tehdy nepřežil, nic z toho by se nepřihodilo. V nitru se Nebelvírovi rozlilo teplo, které cítil vždy, když si na ně vzpomněl. Byl na maminku s tatínkem hrdý. „Zatraceně!" nevědomky tak napodobil Rona, který tu hlášku používal celkem často. „Já si to nevybral, jasný?! Nechci tu s tebou být o nic víc, než ty se mnou!" Nepřipomněl mu, že kdyby ho neunášel, nemuseli tu teď být.

Únosce zavřel oči, snaže se tak vyčistit si mysl. Výborně. Ať už se stalo cokoli, nebude to mít dobrý konec. Vzdorovitě tiskl víčka k sobě. Musel někoho kontaktovat. Ale koho? Nechtěl ohrozit matku.

Harry pravděpodobně pochopil, oč se snaží, kousnul se do jazyka. „Neodpustí ti to. Podělals to. Potrestá tě." vyřkl smutně nad Zmijozelem ortel.

Snaha o uklidnění myšlenek, přišla právě vniveč. Naštvaně se pootočil. „Na rozdíl od tebe mám koho zklamat."

Pochopil Malfoyovu narážku na jeho rodiče. U srdce ho bodlo. Přivřel oči: „Gratuluju, vážně. A teď mi vrať tu hůlku." Svou zoufalost se snažil skrýt za rezignaci.

Naštvaně protočil očima a vydal se do palmového lesa, co nejdál od něj. Potter se zrovna nadechoval, aby ho upozornil, že mu ji nedal - než to však stačil vyslovit, už ji Draco odhazoval vedle sebe. Zabodla se do žlutého písku. Kousnul se do tváří a se vztyčenou hlavou se vzdaloval.

Rozeběhl se za ní. Prohlížel si ji z blízka, zda není poškozená. Vypadala v pořádku. Kouzlo, které udělal, mělo k nebi vyslat rudé jiskry. Nic se však nepřihodilo. Byla stejně nepoužitelná, jako ta Malfoyova. Frustrovaně si povzdechl. Měl takovou zlost, že by ho nejraději zaklel.

Každý zůstal sám, se svými myšlenkami a vztekem, za který by se nemusel stydět ani Gellert. Vedro, jež tu panovalo, bylo cítit od prvního okamžiku. Slabý větřík zazpíval mezi korunami. Harry si uvědomil, že tu stojí v zimní bundě a terénních botách do sněhu. Díval se do míst, kde mu Draco zmizel z dohledu.

Srdečně zdravím! Máte představu o tom, co se stalo? Zkuste se podělit o své myšlenky v komentářích. 🍰
Ráda bych poděkovala womi, jejíž těšení a pomoc je pro mé psaní hnacím motorem! Děkuji. ♥