Vítr hvízdal mezi korunami stromů, proháněl se kolem střech a nejednomu obyvateli Vydrníku svatého Drába zavítal i pod kabát. Nejinak tomu bylo i v případě Harryho. Oblékl si černou bundu, za krkem vykukovala šedivá kapuce, zima se do něj zakusovala, a přesto neměl chuť jít dovnitř.
  Procházel se zahradou s učebnicí Prince dvojí krve a nevšímal si zasněženého okolí. Porušil však Brumbálův příkaz, kdy mu osobně slíbil, že se nebude potulovat a Vánoce stráví uvnitř Doupěte.

Přesto se vzdálil. Neodešel by, ale vytočilo ho, že mu opět nevěří. Potom všem, co dokázal. Jako by nic z toho pro nikoho z Řádu neznamenalo. Remus naznačil, že přes svou nenávist ke Snapeovi a Malfoyovi, nedokáže věřit Brumbálovu úsudku. Možná měl pravdu, kolik času by jim zabralo k ověření tohoto názoru?

Byl natolik zaujatý do rad od neznámého mistra lektvarů a do vlastních rozhořčených myšlenek, že ani nepostřehl změnu zahrady v les. Vůně smůly naplňovala ovzduší. Pod nohama mu křupaly větvičky, šustily společně s listím, a kdyby byl více pozorný, poznal by, že ho někdo sleduje. Pokud by zpozoroval nějaký pohyb, měl by ho za trpaslíka, nicméně si stejně ničeho nevšiml. Naprosto osamocen a odříznut od lidí pochodoval vstříc srdci hvozdu.

„Knihomoluješ, Pottere?" ozvalo se mu za zády.

Lekl se, a když zvedl pohled od rukopisu – do teď existoval jen on a lektvarista –, narazil do kmene. Draco se uchechtl, nemohl si to odpustit. Harry se dezorientovaně rozhlížel kolem sebe, až původce objevil. V hlavě mu tepalo a byl vděčný za Hermionino kouzlo proti poškození.

Stál nedaleko od něj. Černý cestovní plášť měl rozevlátý, odhaloval tmavé luxusní sako a zelená šála s proužky byla ledabyle přehozena kolem krku. Blond vlasy, které nosíval pečlivě upravené, tvořily nyní dojem, že je to spíše Nebelvírova hlava, nežli Malfoyova. Měřil si ho a úšklebek na tváři dával jasně najevo, že se právě děje něco, co by se mu nemuselo za pár okamžiků líbit.

Rychle vstal, pevněji sevřel knihu – svého nejlepšího přítele – a povytáhl z rukávu hůlku, aby ji mohl v případě nouze tasit. V momentě, kdy ho spatřil, se jeho vztek znásobil. Věděl, že to byl on, kdo donutil Katie, aby donesla prokletý opálový náhrdelník řediteli, leč k tomu neměl žádný důkaz a dívka stále ležela u svatého Munga. Bylo tedy nemožné zeptat se jí, zda si něco pamatuje. Podezříval ho jako Smrtijeda od doby, co ho s Hermionou a Ronem spatřil o letních prázdninách na Obrtlé, jak šel do obchodu u Borgina a Burkse.

Mladík si tam něco uschoval. Slyšeli to díky ultradlouhým uším, co měli od dvojčat. Snažili se od obchodníka vytáhnout, co si mladý aristokrat dal do úschovy, avšak Hermionin chabý pokus „jsem jeho kamarádka a hledám pro něj dárek“ prodavač prohlédl. Ihned ji vyhodil a raději zavřel obchod, aby se nemohla vrátit.

Pozoroval ho a uvnitř se mu vařila krev. Pral se s vlastními myšlenkami. Netušil, co tu dělá, ale nezamlouvalo se mu, že je tady sám. „Máš za úkol zabít Brumbála, že ano, Malfoyi?" skoro smyslů zbavený vyštěkl na svého spolužáka. V suchém krku ho zabolelo, jak nebyl zvyklý mluvit nahlas. A i když hovořil s panem Weasleym, Remusem a Ronem, pořád to byl pro jeho hlasivky nezvyk. Harry si připadal, jako kdyby byl Seamusův lektvar nad příliš silným plamenem. Hrozilo, že každou chvíli vybuchne.

Draco to cítil. Když dorazil do rodinného sídla, tetička Bellatrix ho uvítala přezkoušením jeho nitrobrany, již spolu v létě vycvičili do dokonalosti. Úkol, jímž ho Pán Zla pověřil, vyžadoval perfektní schopnost bránit své myšlenky proti nepovolaným myslím. Nezbývalo mu nic jiného, než v tomto umění vynikat. Bella neodpouštěla chyby, ani svému synovci ne. Dracovi oči se zúžily a nepohnul se mu jediný sval v obličeji. Věděl, že hádat se s ním nemá význam. Byl tu teď z jiného důvodu.

Zmijozel vyjmul hůlku a poslal proti němu omračující kouzlo. Brýlatý chlapec pohotově zareagoval a kletbu odrazil. Strhla se mezi nimi bitva. Od počátku bylo jasné, kdo má převahu. Blonďák byl klidný, což byl pravý opak Harryho nestability. Útokům čelil s naprostou grácií, s trochu znuděným stylem, jako by ho snad unavovalo, že se druhý vůbec snaží.

  Harry vyslal Expelliarmus a k jeho překvapení ho Draco obrátil proti němu. Než stačil zareagovat, jeho hůlka byla v nepřítelově ruce. Vzdálenost, kterou mezi sebou měli, Draco překonal čtyřmi rychlými kroky. Zatímco se k němu blížil, schovával hůlky do své vnitřní kapsy.

Mimoděk mu v mysli vytanula slova písně - Okouzlil jsi moje srdce - Tys kouzlem mi ho vzal. Všechno se seběhlo neobyčejně rychle. Před nemalým okamžikem seděl na pohovce v obývacím pokoji Doupěte, ochutnával cukroví od Ginny a z rádia se ozýval neúprosný hlas Celestýny Warbeckové, oblíbenkyně paní Weasleyové, která si užívala skvělou atmosféru.

Draco chytil odzbrojeného, ten se však bránil. Spadli spolu na promrzlou zem, knihu upustil a soustředil své pěsti do Dracova obličeje. Pravdou bylo, že ač byl dobrý kouzelník, stále jeho fyzická síla nebyla o nic lepší, než když poprvé nastupoval do Bradavic. Ani léta famfrpálových tréninků ho nemohla připravit na souboj z blízka. To se však nedalo říct o Malfoyovi.

Tiskl brýlatého k zemi. „Úkol se změnil, Pottere." Nakrčil nos, jako by zavětřil něco odporného. Chytil ho i další rukou, protože se Harry chtěl dostat z jeho sevření.

„Změnil?" zašeptal chlapec pod ním zmateně. Bez okolků se mu přiznal! Nemohl tomu uvěřit, ostatně to by mu nevěřili ani jeho nejlepší kamarádi. Tak tedy měl pravdu, pomyslel si. Tvář mu hořela chladem, zápalem z boje a studem, že se nechal přeprat.

Doslova si užíval, že Potter neví, o čem je řeč. „Už pár dní mám jiný cíl." Dramatické ticho, které hned potom nastalo, bylo děsivé, přerušoval ho jen Harryho zrychený dech, jak se toužil osvobodit. Sledoval chlapce pod sebou s přimhouřenýma očima. „Můj otec je kvůli tobě v Azkabanu. Jak by se ti líbilo, Pottere, pocítit hněv Pána Zla na vlastní krvezrádskou kůži?"

Vyděšeně zalapal po dechu. Prudce zakroutil hlavou. Chtěl se z pod Draca vyprostit. Mít možnost se z této lapálie dostat.

Draco se pobaveně ušklíbl. „Bojíš se? Že by se Chlapec, který přežil, bál o svou kůži? Kdepak máš svoje kamarádíčky teď, hm?" Chytil Harryho za bundu, přitáhl si ho a prudce jím praštil o namrzlou hlínu pokrytou vrstvou sněhu, jehož částečky se vznesly do vzduchu.

Děsil se toho, co se stane. Bez hůlky nemohl nikomu vzdorovat. Myslel na Hermionu, která mu říkala, ať si dává pozor. Mluvila sice o dívkách a lektvarech lásky, ale zapomněl, že by mu mohl chtít kdokoli ublížit. V očích se mu zračila zoufalost a bezmoc.

  Pokud měl někdy syn Luciuse srdce, bylo to právě teď. Měl pocit, jako by ho v oněch místech, kde se vyskytuje životodárný orgán, štíplo. Opravdu chtěl, aby ho Pán Zla mučil a umučil k smrti? Aby válka skončila takto? Mnohokrát byl při tom, když Lord Voldemort páchal svá zvěrstva v jejich domě. On sám jeho hněv pocítil. Dokonce musel jako trest za nezdar jeho otce zabít ředitele. Nemohl svou matku zradit, jinak ho zabije a ublíží jí. A to si nezasloužila.

Pochyboval o svých činech, o tom, co hodlal nyní vykonat. Věděl, že nesplní úkol, kdy má zabít Brumbála, ale doufal, že když přivede Pottera, všechny hříchy rodiny budou umazány a oni budou opět v bezpečí. Vizualizoval si Malfoy Manor. Jelikož nebyli na pozemku Bradavic - a díky pomoci tety Bellatrix - mohl se bez obav přemístit.

Harry s ním zápolil, cloumal sebou ze strany na stranu. Ale nic z toho nepomáhalo. Doufal, že Draco dostane rozum a objeví se na nějakém bezpečném, odlehlém místě. Kdekoli, hlavně daleko od Smrtijedů a především od Voldemorta.

Blonďák zazmatkoval. Skutečně se chtěl se Zlatým chlapcem ukázat v sídle?

Začali se přemisťovat. Každá mysl si přála cosi rozdílného, a přesto tolik podobného. Těsně za pupíkem jim kdosi zahákl rybářský háček, protáhl je zahradní hadicí a svět kolem nich přestal mít pevné tvary.
Přesto něco bylo špatně. To pocítili těsně před dopadem na místo určení.