Temné kouty si šeptaly ty nejhorší scénáře. Naléhaly. Nejmladší z Blackových sester zakroutila hlavou. Nechtěla je poslouchat. Ale co když měly pravdu?

Zoufalost požírala Narcissu zaživa. Rozkládala její vnitřnosti s hrubou netečností.

Naivně toužila po záchraně. Doufala, že se to dá nějak vysvětlit. Jenže, co když to nešlo? Snažila se potlačit rozpaky, které se draly do její mysli jako neodbytná píseň. Přála si pomoc pro svého syna, ale kdo by mohl nabídnout dlaň?

Mohla by snad doufat v jejich pomoc? Začínala být nervózní, každou chvíli přešlápla, a přesto si snažila udržet klidný nicneříkají výraz. Nechtěla o tom informovat Pána Zla. Nemohla. Kdyby mu něco takového přiznala, jaká by byla jeho reakce? Že je Draco moc slabý? Že zběhl? Bála se o něj. A ať byla pravda jakákoli, nedokázala jí čelit a dívat se přitom do jeho tváře.

Lucius se podpíral o vycházkovou hůl. Světlé vlasy mu spadaly přes kabátec vykládaný brokátem. Vyzařoval z něj chlad, jako by se ho zpráva o zmizení jeho jediného dítěte netýkala. Působil spíš dojmem, že se úplným omylem dostal do módního salonu a musí čekat, až si jeho milovaná ženuška vyzkouší tucet hábitů.

Bellatrix se procházela mezi nimi. Její střevíce tlumil měkký koberec v salonku, kam se zavřeli na poradu, když - díky skřítkům - zjistili, že se zde skutečně dědic jejich rodu nenachází. „Zbabělec,“ procedila vždy, když u nich byla. Vmetla jim to do tváře s lehkým šíleným podtónem, který jí byl vlastní. „Pán Zla ho náležitě potrestá, až se to dozví.“ Přejela oba pobaveným úšklebkem. „S radostí se toho ujmu.“

„To nemůžeš,“ vyhrkla šeptem její sestra, klopíc pohled k zemi.

„Pán Zla mi plně důvěřuje. Proč si myslíš, že by mě zastavil, kdybych ho šla hledat?" vyplivla na ni. „Potrestala bych ho." Olízla si rty a pohodila krvelačně hlavou. V očích jí zaplála hrozba a přání někoho mučit.

„Tvé touze bude vyhověno, Bello," zasykl Voldemort při otevírání dveří. Byl to natolik rychlý pohyb, až to skoro vypadlo, jako by se před nimi zhmotnil či snad prošel mahagonovým dřevem.

Oddaně se uklonila a potěšeně se usmála.

„Proč jste mě o něčem tak závažném neinformovali hned?" otázal se manželů ostře.

Cissa se pomalu nadechovala, ale jen zalapala po dechu a vytřeštila oči, když Lucius s pokorou promluvil: „Netušili jsme, zda je to pravda, můj pane. Nechtěli jsme zbytečně vyvolávat rozruch. Oznámili bychom vám to hned, jakmile bychom si tím byli jistí, pane." Uklonil se mu.

Voldemort znechuceně zkroutil beztvaré rty a obrátil se k jeho nejvěrnější služebnici. „Šedohřbet půjde s tebou," ucedil a zmizel stejně tak, jako se objevil.

Cissi bolestně zavřela oči. V mysli jí mimoděk vytanula vzpomínka na zařazování. Byla to tehdy šťastná událost, rodiče měli vážně radost, protože splnila očekávání. Na rozdíl od bratrance, kterého raději všichni zavrhli, protože špinil čest rodiny. Její život se před příjezdem do školy zdál být o tolik jiný, a přesto nedokázala říct, co přesně činilo vzduch dusivější.

Snažila se zapomínat na minulost, na dávné přátelství. Byli tehdy ještě ve věku, kdy nestudovali v Bradavicích. V době, kdy válka byla jen předzvěstí bouřkových mračen. Přesto věděla, že kdyby dnes žil a ona ho poprosila o záchranu syna, pomohl by jí i přes to, že stála na jiné straně hradby. Jenže Sirius už byl pryč. Byl mrtvý. A ona tak přišla o jediného opravdového přítele.

Sice si bývala s Andromedou dost blízká, to však skončilo potom, co její tvář zmizela z rodinného gobelínu a vzala si toho mudlovského šmejda - Teda Tonkse. Často přemýšlela nad tím, jak by její život vypadal, kdyby ji - stejně jako příbuzní - neodvrhla. Nedokázala však přijmout vlastní selhání, a tak raději existenci Tonksových nebrala v potaz. Ani ve chvíli, kdy šlo o syna.

Zůstala v salonku sama. Věděla s neúprosnou jistotou, že sestřiny první kroky povedou do Vydrníku svatého Drába. Přivřela oči. Slza, které ani nebránila, stekla po její bělostné tváři. Rozhodla se náhle. Musela však jednat. Přemístila se do Tkalcovské ulice a schovaná pod kápí se skryta ve stínu plížila k domu zastřeného iluzí. Zaklepala na jeho dveře.

Červíček ženu plaše uvedl do pokoje, kde se nacházel ten, za kým přišla.

„Severusi,“ oslovila muže. „Můj syn je pryč. Bojím se o něj,“ přešlapovala z nohy na nohu nejistě, „a ty ses před mou sestrou zavázal neporušitelným slibem. Co když nezabije Brumbála?“ Oba věděli, že by lektvarista zemřel.

Díval se na ni s neutrálním výrazem a vyčkával, co po něm bude chtít. I když to dávno tušil. „Proč jsi přišla?“

„Jde i o tvůj život, Severusi. Je to můj jediný syn. Pán Zla nás všechny zabije, pokud zjistí, že je Draco s někým z Řádu -“

Její slova přerušilo namodralé světlo. Zvíře ve tvaru kočky se zastavilo před Severusem. Patron Minervy McGonagallové sdělil stručnou zprávu: „Potter je pryč. Bojíme se, že ho unesli Smrtijedi.“

Narcissa kulila oči. Co to mělo znamenat? Souviselo jejich zmizení? Zkrabatila čelo. Utekli spolu?

„Omluv mě, musím za ředitelem,“ procedil, odcházeje pryč.

„Počkej!“ Chtěla ho chytit, ale neodvážila se. Proto se na něj dívala jen prosebným pohledem. „Počkej, Severusi! Vezmi mě s sebou.“

Prudce se otočil, plášť za ním za vlál. Analyzoval její tvář. „Vystavila by ses nebezpečí,“ odtušil. Chtěla něco namítat, ale Snape jen pozvedl dlaň, aby zastavil příval jejích melodramatických slov. „Červíčku, postarej se o našeho hosta. Nevycházejte z domu. Heslo znáš, a pokud by se cokoli stalo, přemistěte se ihned do Bradavic.“ Neohlédl se do její tváře, kde se mísilo zděšení s překvapením.

Profesor lektvarů vtrhl do ředitelny, rozrazil dveře a propaloval Albuse pohledem.

„Severusi, chlapče drahý,“ přivítal ho stařec s dobrosrdečným úsměvem. „Předpokládám, že už víš, co se stalo. Mám pravdu?“

Snape jen stroze přikývl, vyčkávaje další informace. Vážně ho už vytáčelo, jak se Brumbál snažil každou šílenou situaci řešit s úsměvem, ale nedal nic najevo.

„Harry zmizel z Doupěte. Tonksová mi sdělila, že jeho stopy vedly hluboko do lesa. Jsou tam patrné známky boje,“ povzdechl si. „Na místě se nacházelo toto.“ Zvedl ze stolu starou učebnici lektvarů. Úsměv se mu rozšířil při pohledu do lektvaristovy znechucené tváře. „Mají ho Smrtijedi?“ zeptal se rovnou.

Severus zakroutil hlavou. „Nemají,“ odfrkl. „Ani o tom nevědí.“

„Velmi dobře,“ pochválil ho Brumbál, jako by byl nějaký pes. „Chci, aby to tak i nadále zůstalo.“ Mrkl na něj. „Dáš si citronový čaj?“ nabídl mu.

Zakroutil opět hlavou. „Je to všechno? Nebo mám nějaký úkol?“

„Jen sleduj Pána Zla. Pokud to byl jeho tah, musíme mu v tom zabránit. Jinak je to samozřejmě všechno, když se nechceš připojit na šálek.“ Poupravil si své půlměsícové brýle. „Mimochodem, ty zákusky s citrónovou polevou jsou báječné!“

Mladší muž si pohrdavě odfrkl a s protočením očí odešel. Po přemístění ze školních pozemků se vydal rovnou za svou bývalou sousedkou. Kdysi bydlela několik měsíců v domě nedaleko od jeho ulice. Měl takový dojem, že by mohla mít informace, po kterých bažil.

„Severusi,“ otevřela dveře tmavovlasá žena v jeho věku s nehraným překvapením, „co tě k nám přivádí?“

„Divil bych se, kdybys to nevěděla,“ ušklíbl se, vcházeje dovnitř.

„Zpráva nám přišla před pár hodinami,“ sdělovala mu. „Sušenky?“ nabídla mu mandlové s nugátovými perličkami.

Vykulil oči a dokonce se kousl do rtu. Jako špeh si takové reakce ani pochutiny nedovoloval. „Neměl jsem je už pár let!“ Náhle vypadal jako student z pátého ročníku. „Smím-li,“ vydechl, hypnotyzuje sladká kolečka. Kdyby tenkrát nebylo této dobroty, nikdy by si nezískala jeho důvěru.

S pobavením ho sledovala. „Jasně, že můžeš.“ Nezastavila protočení očí, přesto neskryla jemný úsměv. „Kde myslíš, že jsou?“ zeptala se muže sedícího na pohovce vedle krbu.

Pokrčil rameny. Zdálo se, že ho momentálně nějací usmrkanci nezajímají, sušenky dělaly své.

„Pár lidí od nás po něm už pátrá. Až budu něco vědět, ozvu se, Seve,“ pousmála se.

„Díky,“ zašeptal. Natáhl se pro další cukroví. „Myslíš, že jsou v bezpečí, El?“ Zastavil ruku a sledoval její tvář.

„To nevím,“ částečně si odfrkla. „Pokud se nacházejí na nějakém magicky chráněném místě, nic jim nehrozí. Vlastně si myslím, že bychom se tam ani nedostali.“ Pokrčila rameny. „Sám víš, že výbuchy magie jsou ošemetné a nevyzpytatelné. A sice jsme pozůstatky přemístění v lese našli, vystopovat je bohužel už nešlo.“

„Dejte vědět.“ Zvedl se na nohy. „Kdybych mohl pomoci nebo cokoli -“

Mrkla na něj. „Ozvu se, neboj.“ 

Věděl, že mu nelže. Alespoň protentokrát.

***

Draco cítil svůj vlastní tep, hučel mu až v dlaních s hrozivou intenzitou. Potterovo gesto, ač by to nikdy nechtěl přiznat, na něj udělalo dojem. Zároveň se chtěl rozběhnout do vody a nechat se pohltit hlubinou moře. Všechno, co mu vtloukávali do hlavy, křičelo, ať se okamžitě zvedne a zatratí ho. Přesto tímto drobným krůčkem - Nebelvírovi tak podobným - Malfoye překvapil. Krev se mu v žilách na několik nádechů zastavila, aby se opět mohla rozběhnout a okysličovat mu mozek (a opravdu to bezesporu potřeboval). Nebyl si zcela jist, co to gesto znamená, tušil ale, že pokud by je teď objevil otec nebo kterýkoli jiný Smrtijed, mělo by to pro oba nedozírné následky. Zatřásl se, odháněje tak zlé myšlenky, až se musel zalykat.

„Takže,“ vytrhl Harry Draca z úvah. „Tvůj plán se ti nevyvedl, že?“ ujišťoval se opatrně. „Chci, chci říct - jsme, jsme tu v bezpečí?“ vykoktal. Malfoy jen slabě přikývl. „Vážně jsme tu v bezpečí?“

„Nefungují ani jednoduchá kouzla, natož přemisťování, Pottere,“ odfrkl si. „Bojíš se snad?“ ušklíbl se. Ruce si založil a pozoroval spolužáka s posměšným pohledem.

„Bojím,“ přiznal po chvilce zaváhání. „A ty bys měl taky.“

„Teď budeš rozdávat rady?“ Protočil očima. „Myslíš si, že nevím, co nás čeká, až se vrátíme?“ zamračil se, když mu došlo, co právě řekl. Mluvil v množném čísle, horší to snad už ani být nemohlo.

Harry se chtěl zeptat, jestli má o něj strach, ale nakonec uzemnil svou zvědavost myšlenkou, že neslyšel jen kvůli hučení moře. Určitě by Malfoy - ten rozmazlený, namyšlený Malfoy - měl strach zrovna o něj, když jsou nepřátelé takových let. Tenký hlásek mu do ucha šeptal, že se s ním přece chtěl přátelit už při vybírání hábitů i ve vlaku. Mírný vánek proletěl mezi nimi, otřel se o ně a nakonec se vznesl mezi koruny. Harry zatřásl hlavou.

„Měli bychom se držet každý na své polovině ostrova,“ navrhl Draco. Začal vydloubávat dužinu z ořechu a pojídat ji. 

„Neměli bychom...“ začal Harry, než se zarazil.

„Neměli bychom co, Pottere?“ protáhl afektovaně.

„Já nevím, držet za jeden provaz? Najít nějaké jídlo?“ zkusil to Nebelvír.

Tahat za jeden provaz? Aristokrat vyklenul obočí, načež se ušklíbl. Co by z toho měl? Možná by s tím mohl na oko souhlasit. Našel by mu jídlo a pak by si s těmi zásobami odešel do stínu na své polovině ostrova. Nemusel by ani hnout prstem! Ten nápad se mu docela líbil. I když… nechat se obskakovat od Pottera bylo samo o sobě dost nechutné a zároveň přitahující - že by se slavný Vyvolený staral zrovna o něj? Možná to byla cesta, jak se ho zbavit a nakonec ho předat v bezpečné podobě Pánu Zla. A nebo to možná byl jeho lístek ke svobodě. Malý rozcuchaný lístek do světa bez zla.

Zvedl se. Vydal se do palmového lesa s vydlabanou skořápkou.

Harry ho celou dobu tiše pozoroval. Byl to hloupý nápad. Jak mu vůbec mohl navrhnout spolupráci? Vždyť to bylo naprosto jasné! Je to Zmijozel, ten nikdy nic nedělá jen tak. Možná by mu mohl něco nabídnout. Ale kromě sladkostí, které byly jistojistě promočené a pár věcí, co měl po kapsách v oblečení pohozeném na písku, mu nic jiného darovat nemohl.

Blonďák se na něj za chůze otočil. „Tak jdeš pro to jídlo, nebo ne?“ Ruku si zastrčil do kapsy. Nejraději by začal poskakovat na místě. Měl falešný pocit hyperaktivity, který ho požíral, ač třeba nechtěl.

Brýlatý otevřel ústa. Popadl svou skořápku a rozběhl se za ním. „Rozdělíme se?“ Ani to nemusel vysvětlovat. Draco zamířil k mýtině, kde stál velký kámen. Nezbylo mu, než se jít prodírat hustým porostem. Když se vydal směrem na pláž, kde se před pár hodinami objevili, zachytil se o liánovitou rostlinu s listy připomínajícími lípu. Z pod fialkovo-modro-bílých květů vykukovaly zelené lusky. Harry jeden z nich rozdělal. Uvnitř se nacházela semínka připomínající podivný hrášek, dokonce i tak chutnal. Vracel se ke kameni s plnými kapsami i naplněnou přírodní miskou.

Draco si měřil pohledem mohutný strom. Oproti palmám byl nízký, ale rozložitý. Pod jeho větvemi se dalo bez obtíží schovat nejen před budoucím deštěm, ale i před slunečními paprsky. Nechtěl se natahovat po plodech, na které bez obtíží dosáhl. Chytil se nejnižší větve u tlustého kmenu a vydal se vzhůru. Zahákl se nohou o haluz, na niž se posadil a teprve až v tom okamžiku očichal plod.

„Malfoyi?“ zvolal Harry u kamene. Nikde spolužáka neviděl. Rozhlížel se, možná sešel k vodě - ohlédl se, ale nebyl tam.

„Chytej,“ protáhl Draco líně. Nečekal na Potterovu reakci a prostě po něm svůj úlovek hodil.

Nezapřel v sobě své chytačské schopnosti. Posunul se o půl kroku a ovoce zachytil. „Mango?“ Harry vyklenul udiveně obočí.

Spustil se na zem a opřel se o kmen stromu, kousaje do vlastního kousku. „Cos našel ty, Pottere?“ ušklíbl se.

„Nějaký hrášek?“ odpověděl tmavovlasý a znělo to více jako otázka.

Aristokrat nejprve bobule prozkoumal. Zdálo se však, že jsou opravdu v naprostém pořádku. Seděli naproti sobě ve stínu mangovníku, ujídali ze svých zásob a poslouchali ševelení vln. Mezi nimi bylo ticho. Tak hluboké, že kdyby jeden z nich promluvil, utopil by se v něm jako kámen na dně Černého jezera.

***

Ticho proťalo prudké zaklepání. Zvuk dveřní křídlo rozvibroval, rezonoval v něm, až nakonec utichl. Obyvatelé Doupěte se v očekávání napjali. Arthur si připravil hůlku a přes záclonu pozoroval, kdo je přišel navštívit. Pohled zdravým okem mu oplácel Pošuk. Své kouzelné oko nechal kdesi v hlavě, otočené na druhou stranu, hlídaje mu záda. „Co je mým největším snem?“ zeptal se návštěvníka. 

Moody si odfrkl a protočil zdravým okem: „Zjistit k čemu slouží gumová kachnička a jak se dokáže udržet letadlo ve vzduchu. A už nás pusť, ztrácíme čas.“

Všichni si sedli ke stolu. Molly poslala děti do pokojů. Zakouzlila přízemí proti odposlechu - věděla totiž, že by dvojčata poslouchala. Nechtěla přijít i o ně. Široce se usmála a popadla tác s občerstvením.

Alastor se postavil do čela stolu. Zůstal stát, neměl v plánu zdržet se déle, jen chtěl rozdat úkoly a začít toho Potterovic kluka hledat.

„Rozdělíme se do čtyřech týmů,“ začal. Zadíval se postupně na všechny ostatní, jako by analyzoval, kdo s kým bude synchronizovanější. „Bill půjde s Fleur. Rozdělovat vás by ani nemělo smysl.“

Oba s úsměvem přikývli.

„Remus a Tonksová.“

Lupin sebou trhl a rezignovaně svěsil ramena. Dora na tom byla podobně - ale na rozdíl od něj se lehce načepýřila.

„Promiň, Molly, ale myslím, že by měl být v týmu i Arthur,“ pronesl Alastor jemně k ženě, která akorát dolévala šálky s čajem. Zdálo se, že by mohla něco namítat, ale k jeho překvapení jen zakývala chápavě hlavou. „Arthure, budete v týmu s Minervou, Pastorek jde se mnou.“

Remus stál ve dveřích Doupěte. Do úplňku zbývalo pár dní a byl vážně podrážděný. Dora byla hned vedle něj, měla mu dělat společnost při prohledávání Harryho věcí v Kvikálkově - doufali, že se tam nachází nějaká stopa. Zarazil se uprostřed kroku, zavětřil něco zvláštního. Oči se mu smrskly do štěrbin. Místo neúhledné zahrady a divokých záhonků byl kolem domu vysoký suchý rákos.

Slyšel, jak na Doru Molly mluví, ale všichni se zasekli ve stejný okamžik. Nemuseli si nic říkat, aby pochopili, že jsou potřeba hůlky.

Následně se stalo několik věcí najednou; Bellatrix se objevila v ohnivém kruhu, kterým ohraničila obyvatele, křičela něco o smrti Harryho Pottera. Ginny vyběhla ze dveří v županu jako smyslů zbavená, rozhodla se pomstít svou platonickou lásku, vrhajíc se bezhlavě do boje s nejvěrnější služebnicí Pána Zla. Arthur se rozběhl za svou jedinou dcerou společně s Ronaldem.

Lupin se snažil uhasit plameny, ale nešlo mu to, a proto se vztekal - všechno bylo špatně. Molly evakuovala zbytek své rodiny i zbytek členů.

Remus se zděsil; k nebi se vznesly dva černé sloupy, letící směrem na Doupě, nevyhly se mu.

Bellatrix s Šedohřbetem proletěla domem, zda se Draco nenachází uvnitř. Zanechali za sebou spoušť, která měla nedozírné následky.

Nikomu se naštěstí nic nestalo, přesto Smrtijedi zasadili světlé straně dechberoucí ránu. Úder, ze kterého nemohli nabrat ztracený dech. 

~~~
Ahoj, po nekonečně dlouhé době přicházím s novou kapitolou. Určitě jste si všimli pár zvláštních věcí - příkladem je neznámá postava, za kterou šel Severus. Ani nevím, kdy jsem nabyla dojmu, že crossover s Marecem posune děj o něco jiným směrem. Přesto nemohu posoudit, zda nám účast Podkopce v hledání koloušků pomůže.
Zároveň bych se chtěla omluvit - crossover s neznámým světem se může zdát nepřitažlivý. Doufám však, že nás cesta zavede za dobrodružstvím a užijete si čtení alespoň z časti tak, jak jsem si užívala vymýšlení všech těch detailů.

Děkuji za pozornost. A snad se do jara uvidíme u další kapitoly.
Přeji krásný Advent! Opatrujte se.

Pandy