Zelené oči se pomalu otevřely a mladý muž s hlasitým povzdechem natáhl ruku k nočnímu stolku, aby si nasadil brýle, které tam večer odložil. Sotva se jeho zrak zaostřil, stočil pohled na dřevěnou kazetu stojící na blízké komodě a rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Pohodlněji se uložil, přitáhl si peřinu blíž k sobě a ponořil se do vzpomínek. 

Po tom víkendu stráveném na lektvarové konferenci v Paříži začal cítit naději, že by se s mužem, který ho už dlouho navštěvoval ve snech, mohl přece jen sblížit. A i kdyby se nakonec ukázalo, že o něho Severus Snape nestojí jako o partnera, Harry vážně doufal, že by o něho mohl stát alespoň jako o přítele. 

Uběhlo už několik dní od jejich návratu a Harry byl čím dál nervóznější. Nedokázal přijít na žádný způsob, jak se se Severusem setkat. Muž byl většinu času zavřený na hradě, takže šance na náhodné setkání se Harrymu zdála téměř nulová. Koneckonců neviděl toho muže několik dlouhých let předtím, než ho musel navštívit pracovně. Zoufalý z vyhlídky, že se ta situace bude opakovat, začal několikrát psát dopis, ve kterém zval svého bývalého profesora na kávu, na skleničku, na večeři či do divadla, ale vždycky ten kus pergamenu zmačkal a zahodil, přesvědčený o tom, že by druhý muž jeho pozvání odmítl, pokud by to vůbec považoval hodno odpovědi. Už se vážně chystal poprosit o pomoc Hermionu, když na Příčné ulici, ke svému překvapení, na Severuse Snapea náhodou narazil. Doslova. 

Spěchal zrovna do lékárny pro lektvar proti bolesti. Jeho hlava pulzovala a on nedával pozor na cestu, jen se snažil co nejrychleji dostat k cíli, hlavně dřív, než mu zavřou. K Molly jít nechtěl, vždycky si dělala přehnané starosti, a Hermiona s Ginny byly zrovna ten den na návštěvě u Grangerových a on vážně netušil, kde jinde by měl lektvar shánět. Sice mu hlavou proběhla myšlenka na jistého mistra lektvarů, ale v momentálním stavu se necítil na jejich setkání úplně připravený. A určitě nechtěl, aby Severus získal pocit, že se ho snaží nějak využívat. 

Už se chystal udělat poslední krok, který ho dělil od vytouženého cíle, když se dveře lékárny prudce otevřely a Harry skončil v náručí muže před sebou. Kdyby mu snad povědomá vůně nebyla dostatečnou nápovědou, ozval se nad ním známý hlas. 

„Pan Potter, opět,“ zapředl Severus Snape pobaveně, když zachytil mladého muže za paže a zabránil jeho pádu na chodník. 

„Profesore,“ vyjekl Harry a jeho tváře získaly sytě červený odstín. „Já… Omlouvám se. Chtěl jsem jen… Sakra,“ zarazil se, když uslyšel cvaknutí zámku za profesorovými zády a roleta se stáhla přes dveře ničíc tak jakoukoliv Harryho šanci dostat se dovnitř. 

Usmál se, když si vybavil, jak Severus tenkrát naklonil hlavu na stranu a zkoumavě si ho prohlížel svýma tmavýma očima. 

„Bolí vás hlava?“ zašeptal a dotkl se spánku mladého muže, který strnule stál a zíral na něho. 

Harry se tehdy nezmohl na víc než souhlasné kývnutí. Ten prostý dotyk ho rozechvěl až do morku kostí. 

„Pojďte,“ zavelel tiše Severus, když svoji ruku stáhl, a rozešel se směrem k boční uličce, kde znovu natáhl ruku směrem k Harrymu, který se jí bez zaváhání chytil. Severus jen pozvedl obočí, překvapený, že se Potter ani nezeptal, co má v úmyslu, a rychle je přemístil. 

Harry zasténal, když se zhmotnili kousek od bradavické brány, a chytil se za hlavu. 

„Omlouvám se,“ zamumlal Severus a nevšímal si překvapeného výrazu svého bývalého studenta. „Půjdeme ke mně, mám ve skladu lektvar na bolest, za chvíli to přestane,“ vysvětlil zmatenému Harrymu, proč jsou zde, a pokynul mu, aby ho následoval. Po pár krocích natočil hlavu a pátravě si mladíka prohlížel. „Pokud tedy nechcete jít raději na ošetřovnu?“ zeptal se opatrně. 

„Ne,“ vyjekl Harry při představě, že by se měl se Severusem rozloučit tak brzy. „Teda,“ zamumlal zahanbeně, když si uvědomil, že jeho reakce byla poněkud přehnaná, „pokud by vám to nevadilo, tak bych se ošetřovně raději vyhnul.“

„Chápu,“ odpověděl Severus s úšklebkem a bez dalších slov odvedl Harryho do sklepení. 

Když tenkrát dorazili do lektvaristovy pracovny, Harry se otřásl. Vzpomínky se mu proháněly v mysli jedna za druhou a zhoršovaly jeho už tak nesnesitelnou bolest hlavy. Ve chvíli, kdy ucítil dotek teplé dlaně na svém rameni, trhl sebou. 

„Pojďte,“ zašeptal profesor a kývl směrem ke dveřím na druhé straně kabinetu, kterých si Harry nikdy dřív nevšiml. 

Jakmile vstoupili do další místnosti, Harry se překvapeně zastavil, když si uvědomil, že je pravděpodobně v obývacím pokoji Severuse Snapea. Šok z té situace byl tak velký, že na malou chvíli přehlušil i bolest hlavy. 

„Tohle vypijte,“ ozval se tichý hlas blízko jeho ucha a v dlani ucítil dotek chladného skla. 

Přeběhl mu mráz po zádech a aby zamaskoval svoji reakci, rychle lahvičku přiložil k ústům a lektvar vypil. Když se rozkašlal, zaslechl pobaveně znějící zachechtání, ale ve chvíli, kdy se před ním objevila sklenice vody, se tím rozhodl nezabývat. 

„Děkuji, profesore,“ vydechl, když ucítil, že bolest pomalu ustupuje. „Jsem vaším dlužníkem.“ 

Severus ho tehdy dlouho zkoumavě pozoroval. Harry si nebyl jistý, co má ten pohled znamenat, ale když nakonec lektvarista pokýval hlavou a prohlásil, že je zvědavý, jakým způsobem se Harry rozhodne splatit svůj dluh, vzal to Harry jako výzvu. 

Toho den byl velmi brzy odeslán pryč. Lektvarista mu doporučil odebrat se domů, zalézt do postele a pořádně se vyspat. Když Harry uslyšel slovo postel ze Severusových úst, začervenal se a raději se rychle vydal ke dveřím. Nechtělo se mu opouštět druhého muže, ale sám musel připustit, že jeho hlava ještě není zcela v pořádku a spánek rozhodně potřebuje, a tak se s ujištěním, že svůj dluh určitě splatí, vydal domů. 

Trvalo mu několik dní, než vymyslel co by měl udělat dál. Rozhodně si tuhle šanci nechtěl nechat ujít, kdoví, kdy by se objevila další. Nakonec, s Hermioninou nemalou pomocí, sehnal přenášedlo do Amsterodamu, kde se zrovna konala obrovská prodejní výstava lektvarových přísad, na kterou se mu podařilo získat vstupenky, ač to takhle na poslední chvíli bylo poměrně obtížné. 

Pamatoval si, jak byl nervózní, když očekával odpověď na svůj dopis, ve kterém prosil profesora o doprovod na místo, které by se mohlo považovat za ráj lektvaristů a kde by byl Harry sám naprosto ztracený. 

Po tváři se mu rozlil pobavený úsměv při vzpomínce na své vlastní nadšení, když Severus souhlasil, že ho na to tajemné místo doprovodí, samozřejmě v zájmu bezpečnosti světa, protože Harry Potter a lektvary jsou velmi děsivou kombinací, jak neopomněl připomenout. 

Sešli se v Prasinkách a Harry, po nervózním pozdravu, natáhl k profesorovi ruku s kovovou mincí. Překvapeně se na Severuse podíval, když ten, bez jediné otázky, položil své prsty na minci tak, že se lehce dotýkaly těch Harryho. 

Ještě dnes se otřásl, když si vzpomněl na ten pocit, který jím tenkrát proběhl. Bylo to jako zásah elektrickým proudem a on přemýšlel, jestli má Hermionu pochválit, že nechala udělat přenášedlo z tak malého předmětu, nebo ji proklít, že mu ztěžuje snahu chovat se jen přátelsky. 

Harry se v posteli převalil na druhou stranu a zavřel oči, když se vrátil v čase do toho dne, který považoval za jeden z nejlepších ve svém životě. 

Objevili se v tmavé uličce kousek od místa, kde se výstava konala, a Harry pobaveně sledoval, jak se Severus snaží zjistit, kde to vlastně jsou, aniž by se musel zeptat. Pozorně sledoval mužův výraz ve chvíli, kdy se dostali na dohled velké tabuli s názvem akce, která se zde konala. 

I když byl Severus Snape mistrem v udržení kamenné tváře, Harry ho znal, a znal ho dobře, takže výraz překvapení a uznání, který se na malinkou chvíli mihl na profesorově obličeji, mu neušel. 

Když o několik hodin později seděli v příjemné kavárně a upíjeli ze svých šálků, udělal Severus něco, co by Harry nikdy nečekal. Nabídl mu tykání. Prostě jen tak, ve chvíli, kdy se Harry zeptal, zda se mu výstava líbila a oslovil ho jako profesora, se Severus zašklebil a s pečlivě střeženým výrazem oznámil Harrymu, že by uvítal, kdyby ho přestal oslovovat tak formálně, že už dávno není jeho studentem. 

Harry se tenkrát zakuckal svojí kávou, když mu došlo, co mu starší muž navrhuje. Nakonec se mu ale podařilo chytit dech a zářivě se na Severuse, kterému se jeho výraz vůbec nelíbil, usmál. 

„Dobře, Severusi,“ zapředl a užíval si zvuk lektvaristova jména na svých rtech. „Já jsem Harry,“ oznámil a jeho úsměv se ještě víc rozšířil, když viděl, jak Severus zbledl, „ale klidně mi dál říkej Pottere.“ 

Rozloučili se v přátelské náladě na okraji Prasinek a Severus se dokonce pokusil Harryho, k jeho nevýslovné radosti, oslovit jménem, ačkoliv mu to očividně úplně nešlo přes pusu, ale Harrymu to stačilo, aby se dalších pár hodin nepřestal usmívat. 

Za pár dní pak přiletěla k Harrymu sova. Zmateně na ni zíral a přemýšlel, čí by mohla být. Byl to velký tmavý pták, který na Harryho pohrdavě shlížel přes svůj ostrý zobák. Odvázal malý balíček a pokynul sově k misce s pamlsky, ale ta na něj jen upřeně hleděla a o pochoutky nejevila ani nejmenší zájem. Pokrčil rameny a rozbalil vzkaz, který byl k balíčku připojen. 

Srdce mu poskočilo, když rozeznal Severusovo písmo, a rty se mu roztáhly do obrovského úsměvu, když si přečetl vzkaz. 

Pottere, Harry,
v balíčku najdeš upravený lektvar na bolest hlavy, který by měl lépe vyhovovat tvým potřebám. 
Očekávám informace o jeho fungování. 
SS

I dnes se na Harryho tváři při té vzpomínce objevil úsměv a zrak mu znovu sklouzl ke kazetě s lektvary. Po počátečním zmatení, co má ten vzkaz znamenat, si Harry vzpomněl, že lektvaristovi při jejich návštěvě Amsterodamu vyprávěl, že běžný lektvar na bolest mu způsobuje dodatečné obtíže, ale že vzhledem k intenzitě bolesti, která ho obvykle postihuje, je to menší zlo, než trpět bez lektvaru. A Severus se tenkrát rozhodl lektvar upravit, aby ty nežádoucí účinky na Harryho neměl. 

Začali se scházet častěji, nejdříve kvůli úpravám lektvaru, protože Harry nedokázal pořádně popsat jeho působení, a jak Severus jízlivě podotknul, spíš by uhnali sovu, než by došli k nějakému závěru, ale později se návštěvy a setkání změnily na přátelské. Harry rád trávil se Severusem čas a zdálo se, že Severus s ním taky, ale ani jeden z nich se nepokoušel získat něco víc než křehké přátelství, které se mezi nimi vytvořilo. Tak to aspoň bylo až do včerejška. 

Harry popadl hůlku a přivolal si k sobě kazetu, kterou celou dobu pozoroval. Sedl si a dřevěnou krabičku si položil do klína. Rukou přejel po jednoduchém, ale nádherném vzoru vyřezaném na víku. První dárek od Severuse. Praktický a zároveň krásný. Usmál se, když odklopil víko a přejel pohledem pečlivě vyskládané flakonky s jeho lektvarem. S tím, který Severus začal vařit kvůli němu a jen pro něj. 

Včera večer seděl s Hermionou a Ginny v restauraci v Prasinkách. Byl pátek, měl narozeniny a jeho přátelé mu tajně uspořádali oslavu. Většina hostů už odešla, zůstal jen on a jeho dvě nejlepší přítelkyně. Zrovna ve chvíli, kdy se rozhodl, že je čas jít domů, a nadechoval se k omluvě, zadívala se Hermiona někam za jeho záda a spokojeně se usmála. 

„Jsem ráda, že jste přišel,“ prohlásila místo pozdravu a pobaveně sledovala, jak Harry ztuhnul, když si uvědomil, kdo za ním asi stojí. 

„Severusi?“ vydechl překvapeně, když otočil hlavu, aby si svoji domněnku potvrdil. 

„Pane Pottere, Harry,“ opravil se starší muž s protočením očí, když uviděl, jak jeho bývalý student při tom oslovení posmutněl, „mohl bys jít na chvíli se mnou?“ 

Harry bez zaváhání vstal a vydal se za svým bývalým profesorem, aniž by se byť jen podíval na své kamarádky, které se pobaveně chichotaly. 

Když vyšli z restaurace, zavedl ho Severus do stínu vedlejší budovy, tak, aby byli skryti nežádoucím pohledům. 

„Já,“ začal starší muž a - pro sebe zcela netypicky - se nejistě odmlčel, „přinesl jsem ti dárek.“

Severus vyndal z kapsy balíček zabalený ve stříbrném papíru a podal ho Harrymu, který nedokázal skrývat své překvapení. 

„Všechno nejlepší,“ zamumlal, když své ruce stáhl z balíčku, a ve chvíli, kdy Harry zvedl hlavu a chystal se mu poděkovat, se sklonil a lehce se svými rty otřel o jeho. Pak udělal krok vzad a s tichým prásknutím se bez jediného slova přemístil pryč. 

Harry ještě dlouho stál na místě, s pečlivě zabaleným dárkem v ruce, a zíral před sebe, než se mu na tváři objevil široký úsměv. Severus udělal první krok, teď je řada na něm.