Ranní sluneční paprsky pronikly do dívčího pokoje ve dvoupatrovém domě v Oxfordu. Tmavovlásku, která spokojeně spala ve veliké posteli, polechtaly na bledé tváři. Nespokojeně se přetočila na druhý bok.

„Hettie, vstávej! Pojď dolů!" Dívka se nazlobeně přetočila a otevřela oči. Proč mě budí? Běželo jí hlavou, když se oblékala.

Už slušně oblečená sešla dolů do kuchyně. „Dobré ráno," pozdravila všechny přítomné. U stolu seděli manželé Ashwoodovi, jejich mladší dcera Katalinne s její kamarádkou Robin a Robinini rodiče. Vypadalo to, že se všichni někam chystali.

„Vy se někam chystáte?" vyslovila své myšlenky Harriet.

„Kat se chystá s Robin a rodiči do Skotska na chatu, vrátí se za týden." paní Ashwoodová se usmála, protože věděla, jakou reakci vyvolají její další slova. „A ty," řekla, „jsi chtěla jít za Finnem. Včera se tady stavoval s tím, že pojedete na kolečkové brusle."

V Harriet hrklo. A jejda!

„Děkuju mami!" vyhrkla. „Kat, Robin, užijte jsi to. Pane a paní Andersonovi, ráda jsem vás viděla."

Tmavovláska se málem zabila, jak utíkala z kuchyně do předsíně pro kolečkové brusle. Jak se má pro pána krále dostat za deset minut na druhou stranu Oxfordu? Ještě ke všemu teď v létě, když je tady plno turistů? To bude Finn zase pichlavý jak kaktus.

Finnias byl Harrietin nejstarší kamarád. Znala ho od nepaměti. Chodili spolu do školky, na základku i na většinu kroužků. Tmavovlásku mrzelo, že po tomhle létě se už nebudou tolik vídat. Finn totiž nastoupí do nějaké internátní školy ve Skotsku a ona zůstane tady v Oxfordu.

Když už jsme u toho Oxfordu, toho dne, kdy Harriet jela za blonďatým Finnem na brusle, byl neskutečně přeplněný, takže tmavovlasá dívčina přijela se dvacetiminutovým zpožděním.

Jakmile spatřila Finnovu nepřehlédnutelnou kštici vlasů, usmála se. Přistoupila k němu a zakryla mu oči dlaněmi. „Kdo jsem?"

„Holka, která si neumí hlídat čas a vždycky chodí pozdě." odpověděl a Hettie věděla, že se taky usmívá.

"Tak tu asi neznám, popíšeš mi ji?" přistoupila na jeho hru.

"No," řekl Finn, "je náramně chytrá a docela pěkná. Miluje čtení a fantasy příběhy. Vždycky, když si čte, tak jí do očí padají tmavé vlasy a to nesnáší ze všeho nejvíc. Výjimkou jsou housenky, ty nesnáší víc. Jo a taky si neumí hlídat čas a chodí vždycky pozdě." klučina se otočil a hraně dloubl Harriet do žeber.

„Náhodou, dneska je to jenom dvacet minut." řekla tmavovláska na oko uraženě.

„Pořád je to deset minut Esther."

"Ha ha ha. Asi dneska skončíš v řece." Zamračila se na něj.

Finn se zasmál, ale moc nadšeně to neznělo. Věděl, že s Harriet si začínat nemá. Sice to byla veselá holka, ale měla v sobě něco chladného a nebezpečného, co nikdo jiný z Ashwoodových neměl. Dokázala to držet pod pokličkou, ale někdy, třeba jako teď, se stalo, že to prostě vyplavalo na povrch.

„Když už jsme u té řeky, co jet k nábřeží, abych tě tam mohla shodit, potom jet k muzeu, tam to stočit k cukrárně, která je v ulici svaté Anny, projet tím parkem, který je na konci ulice a zakotvit to u nás doma?" Pokračovala dívka.

„Tak to máme co dělat." poznamenal Finn. „Ale jsem pro."

Projížděli ulicemi a povídali si, dělali blbosti a stavili se na nábřeží, kde Harriet zapomněla Finna shodit do vody. K jeho velikému štěstí a úlevě. Teď projížděli ulicí svaté Anny.

„Ty Hettie, přemýšlela jsi někdy, že by existovaly kouzla?" položil jí otázku, která byla úplně mimo téma, Finn.

Zmateně zavrtěla hlavou. „Sice nevím, jak tě to napadlo, ale ne nepřemýšlela. Proč?"

„Jen tak. Když tak hodně čteš o té magii... Chtěla bys aby existovaly?" ptal se dál.

„Nevím, asi jo." jaksi jí unikalo, kam tím mířil.

Projížděli parkem, když dívku přepadl pocit takového zvláštního mravenčení. Ošila se. Nebylo to poprvé, ale už hodně dlouho se jí to nestalo.

„Co je?" zeptal se Finn.

„Vidíš toho chlapa v černým? Toho, jak stojí u kašny. Napra-"

„Dobrý vidím. Vím, koho myslíš." Skočil jí do řeči chlapec.

„No tak ten se mi nelíbí. Mám z něho takový divný pocit. Víš co? Pojď pryč."

Harriet se otočila a Finn jí následoval. Zbytek cesty proběhl v klidu a převážném tichu, ajk každý byl zabraný do svých myšlenek.

„Jsem doma!" zakřičela dívka, jakmile za ní zapadly dveře. Finn ji následoval do kuchyně, ze které se linula vůně právě upečené bublaniny.

„Co to je?" zeptala se Harriet, když uviděla dva dopisy na stole

„Nevím, každopádně jsou s tvojí adresou. Neotevírala jsem je." opověděla Paní Ashwoodová. „Možná bys to mohla otevřít."

Harriet vzala první, fialovou, obálku, na které byla zlatě napsaná adresa a modrá pečeť.

Pomalu ji rozlomila a začala číst.

Vážená slečno Ashwoodová,

s potěšením Vám oznamujeme, že si Vás paní ředitelka Caroline Kragg vybrala jako studentku Ilvermnorny

Na druhém listu máte seznam učebnic pro první ročník.

Sovu s odpovědí pošlete nejpozději do 10. srpna

zástupce ředitelky

Eduard Beaton

„Co to-" začala dívka zmateně, ale do řeči jí dneska podruhé skočil blonďák. „Otevři ten druhý" řekl nedočkavě.

Harriet pokrčila rameny a sáhla po druhém dopise. Ten měl žlutou barvu, fialovou pečeť a adresa byla napsaná zeleným inkoustem.

Vážená slečno Ashwoodová,

s potěšením Vám oznamujeme, že ve škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.

V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení.

Berte prosím na vědomí, že školní rok začíná 1. září.  Vaši sovu očekáváme nejpozději 31. července.

Se srdečným pozdravem

Minerva McGonagallová
zástupkyně ředitele školy

„Joo!" vykřikl Finn a rázem na něm byly upřeny pohledy všech v místnosti.

„Finn? Co blbneš?" zeptala se, teď už dokonale zmatená tmavovláska. Fin totiž výskal radostí a tančil jakýsi vítězný taneček.