Tma lemovala stěny pokoje, jediná lampička svítila do noci a ukazovala cestu zbloudilým duším. Pod ní ležela hromada knih a papírů. Škrábání brku o papír bylo slyšet celým pokojem, možná i celým domem. Noc se pomalu vkrádala do mysli obyvatel rodinného domku na okraji Cokeworthu, nahrazovala tam myšlenky na prožitý den a podsouvala jim pod víčka sny.

Text v knize nebyl zdaleka tak zajímavý jako snové obrazy, které dívku lákaly, ale ona nepovolila. Musela dopsat, co začala. Ráno, až se jí přijdou ptát, jestli svoji práci dodělala, musí ji mít hotovou. Musela uzavřít celou tuhle kapitolu života. Celé svoje dětství.

Tolik si tu toho prožila a teď o to všechno měla přijít. Nemohla ale jinak. Vzpomínky ji tížily jako balvany upínající se na roztřepené provázky a houpající se pod nápory větru. Až se provázek přetrhne, ona už tu nebude. Nechtěla si sem do domu pozvat byť jen jedinou špatnou vzpomínku. Stačilo, že jich teď musela tolik prožívat.

Petunie měla podobný názor, v tom jediném se od smrti rodičů shodly. Domov Evansových, jejich sídlo, mělo přijmout nového majitele ihned. Stačilo podepsat pár papírů, pročíst smlouvy a všechno předat i s klíčem na zlatém podnose. Dědictví nebo ne, tenhle dům už nebyl její. Už nějaký ten čas.

Najednou přestala psát, odložila brk i inkoust a povzdechla si a těsně před podpisem, kterým by se zavázala k odevzdání domu do rukou nových majitelů. Nedokázala to udělat jen tak. Potřebovala se s tím místem rozloučit. 

S dalším povzdechem zavřela lahvičku s inkoustem a klekla si na zem před stůl. Několikrát ťukla do podlahy, než našla uvolněné prkno, z jehož druhé strany byl obyčejnou izolepou připevněn deník. Od doby, kdy uměla číst a psát, což bylo mnohem dříve než ostatní děti, si vedla pečlivé záznamy o svých zážitcích. Až do chvíle, kdy jí přišel dopis z Bradavic. Tehdy přestala psát denně, ale psala pečlivěji a s rozvahou. Už nebyla dítě, aby si naškrábala každičký pocit, každičký svár, který mezi sebou s Petunií měly.

Pohladila knížečku po obalu a otevřela ji na první straně. Kytička, obyčejná pětilistá květina, tu jedinou uměla nakreslit i jako dítě. Nikdy nebyla zrovna malířka, vlastně si pamatovala ještě na něco, co bylo před příchodem deníku. Na chvíli, která jí dnes vháněla do očí slzy štěstí i smutku...

"Lily? Co jsi to provedla? Malovalo se tu sotva před půl rokem," vrtěla hlavou dospělá žena a zírala na zeď, před kterou stála rozesmátá holčička a v rukou držela voskovku. "To nepůjde dolů."

"To ne já, to Pety," zasmála se zrzavá holčička, ale voskovku měla v ruce ona. Starší holka se začala hádat, nechtěla, aby vina padla na ni. Lily ale jenom vrtěla hlavou a dál prohlašovala, že zeď pomalovala Petunie.

"Lily, nemůžeš si takhle vymýšlet," zastával se Petunie otec.

"Ale já to vážně nebyla," schovala za záda voskovku. "Já jsem ten hlad nenakleslila," založila si trochu nazlobeně ruce na hrudníku. "Ale ty mi nevělíš."

"Ach Lily, jistěže ti nevěřím," sklonil se k ní otec a pohladil ji po vlasech. "Copak bys mi věřila, kdybych ti teď řekl, že se nedotýkám podlahy?" vařil z vody a nic lepšího ho nenapadlo. Aspoň ne v tu chvíli.

Lily se chvíli mračila na otce, zřejmě se pokoušela, aby vzlétl nahoru a uvěřil jí, ale nic se nedělo. To ji rozesmutnilo, až otce objala a zabořila mu tvář do ramene. Muž zagestikuloval na ženu, aby to nechala být a odešla i s Petunií z pokoje.

Když starší dívka odcházela, omylem vrazila do futra ode dveří, lekla se a upustila na zem to, co tak úporně schovávala v kapse. Na zem dopadla šedá voskovka, kterou byl nakreslen hrad na zdi. V tu chvíli se probrala Lily, přestala brečet a vesele se postavila na nohy.

"Líkala jsem, že to byla Pety. Já nakleslila jenom tu tlávu a kytičku!"

Usmála se při vzpomínce na tenhle pokoj. Vstala, došla ke zdi, k místu, kde z tapety šel sloupnout aspoň kousek. Stačilo by ho odhrnout a podívat se. Narůžovělá tapeta se srolovala jako už tolikrát předtím a odhalila Lily nakreslený šedý hrad, zelenou trávu a v ní několik kytiček. Tehdy spolu ještě vycházely jako sestry. Ne jako dnes.

Znovu se naklonila nad stůl, aby si přečetla svoje jméno na smlouvě o prodeji domu. Bolelo ji dávat pryč tolik vzpomínek, ale ještě víc ji bolelo si je nechat i s těmi špatnými. Těch bylo opravdu hodně, hlavně z pozdějších let. Už jako malá se ale rozhádala s Petunií, možná to byl začátek všeho...

"Jsi zrůda! Něco takového není normální!" ječela nepříčetně Petunie.

"Jenom žárlíš, že to taky neumíš!" křičela Lily přes celý pokoj a nechala si na dlani rozkvést kopretinu. "Podívej se, ty jsi obyčejná. Já a Severus to umíme," ukazovala jí jedno kouzlo za druhým, chtěla, aby Petunie žárlila, chtěla a přála si to, aby konečně měla něco víc než její sestra.

"Vy dva jste se hledali, až jste se našli. Oba jste takoví divný, plný zla a špatnosti," vztekala se Petunie, ale závistivě zírala na kopretiny a motýlky, které Lily vyčarovala. "Nenávidím tě!"

"Stejně jenom chceš být jako já!"

Petunie naštvaně oddupala z pokoje a Lily chvíli naprázdno otevírala pusu. Chtěla jí říct ještě tolik ošklivých věcí. Chtěla se chlubit tím, jak je chytřejší, že se naučila psát dřív, než její starší sestra, že ji mají rodiče radši a že jednou bude slavná, kdežto Petunie nic z toho nemůže mít. Byla tak naštvaná, že když se dívala na obrázek, který kdysi společně nakreslily na zeď, ji popadl takový vztek, až jí to došlo. Ten plán, jak se ho navždy zbavit.

"Mami?" zavolala zeshora. "Nemáme nějaké tapety?"

Otevřela deník hned na první stránce. Krásné vzpomínky. Nalistovala tu stránku, kde popisovala den tapetování. "Milý deníčku," četla si polohlasně a ušklíbala se u toho, "Petunie se chová jako slepice. Nejenže mi nedovoluje čarovat, ale včera na mě a Seva nastražila past. Je mi neskutečně trapně, když na to teď myslím. Jak jsem mohla být tak hloupá a chytit se do ní?"

Lily otočila stránku a našla detailní popis celé žabomyší války jejího dětství. Kromě toho tam bylo i několik nově objevených sprostých slov a ty následně přeškrtané červenou propiskou, jako by se sama opravovala a kárala. Musela se nad tím usmívat, musela obrátit list o několik měsíců dál. Na ten den, kdy jí přišel dopis z Bradavic...

"Poštovní sovy? Co je to za nápad, na poštu byli přece odjakživa holubi," vrtěl hlavou Lilyin táta, když přebíral dopis, který sova přinesla. "Co to toho Jenkse zase napadlo? K čemu potom ty holuby má, když posílá poštu po sovách?" otáčel dopisem a najednou si všiml jména na obálce. "Lily?"

Petunie protočila oči. "A je to tady. Zase další výstřednost, kdy už z toho vyrosteš?"

Lily na ni velice dospěle vyplázla jazyk a převzala od táty dopis. Překvapeně zírala na písmo, které nepoznávala. Otevřela dopis, ale než stihla přečíst prvních pár řádků, zazvonil u nich zvonek. 

"Pojď dál, Severusi," pozvala ho mile paní Evansová dovnitř.

"Díky, paní Evansová," vykřikl v běhu a zastavil se až přímo před Lily. "Máš ho taky, máš ho taky!" vyjekl nadšeně a ukázal jí úplně stejný dopis, jaký přišel i jemu. Ten jeho už byl ale zmačkaný a trochu natržený na rohu. 

"Co je to, Seve?" nechápala dívka.

"Vzpomínáš na tu školu, o které jsem ti vyprávěl? Na Bradavice?"

Lily chvíli ani nedutala. Až po několika dlouhých vteřinách jí to došlo. "Čarodějná škola?" zašeptala, načež její máma upustila vidličku a táta se rozkašlal. Jenom Petunii to nechávalo dočista chladnout.

"Copak nevidíte, že to na vás ušili?" povzdechla si starší dívka a pokračovala v jídle. "Udělali dva stejné dopisy a vycvičili sovu, aby s tím přiletěla. Tohle určitě dělali celý minulý podzim v lese."

"To není pravda!" začala se hádat Lily. "Ten dopis je skutečný, je skutečný! Já jsem čarodějka a ty ne!"

A bylo to tu zase. Dívky se do sebe pustily s tím, která z nich je lepší a ani jedna nedokázala té druhé přiznat jakoukoliv dobrou vlastnost. Vychvalovaly sebe a zraňovaly se navzájem.

"Tak dost!" okřikl je pan Evans. 

Lily si všimla, jak sebou Severus při tom hlase trhnul, jako by snad nějaká jeho vlastní vzpomínka zachvátila jeho mysl. To se ale brzy odsunulo do pozadí, jelikož začal neuvěřitelný shon. Přímo v jejich obýváku se totiž ozvalo prásknutí a kdosi se zjevil přímo uprostřed pokoje. Lily nadšeně vypískla a Petunie zrudla. Následně odběhla někam pryč. Tehdy se začaly ještě víc nenávidět.

Deník pokračoval dál, ale Lily se zamžilo vidění a nedokázala chvíli zaostřit na písmenka. Takoví byli její rodiče. Dokázali se vyrovnat i s její jinakostí, ale nakonec stejně pochybili a ona jim to hned vmetla do tváře. O pár let později, až když došlo na tu skutečně největší hádku, kterou s Petunií kdy měla, se sebrala a odešla z domu. A to byla její největší chyba i štěstí najednou. 

V deníku bylo několik míst vynechaných. Často zapomínala na zapisování, v Bradavicích se toho dělo tolik, že už si ani nevedla každotýdenní zápis, jednou za několik dní, někdy i za celý měsíc, si k deníku sedla a zapsala do něj to nejdůležitější. Jakmile se ale vrátila domů, vypisovala klidně i hodiny svoje pocity a zážitky. Jeden takový měla přímo z prvních vánočních prázdnin...

"Ten Potter je do tebe asi zamilovaný," šeptala tiše paní Evansová, když prvního večera po návratu Lily domů zhasínala světlo v jejím pokoji. "Tolik si tě všímá a žádné jiné nedělá takové naschvály," jako by si snad sama vzpomněla na něco ze svého dětství, protože se usmála skutečně kouzelně, jak je to na mudlovskou ženu bylo možné.

"To určitě není," hájila se Lily. "Je to idiot," přiložila si prst na rty, jako by to snad bylo nějaké tajemství, a ukázala na zeď vedle sebe, za níž byl Petuniin pokoj. "Věděla jsi, že psala Brumbálovi, aby ji přijal taky? Potter by pak určitě nevěděl, kde mu hlava stojí, kdyby tam přibyla druhá Evansová," culila se.

"Nedělej si z Petunie legraci," pokárala ji mamka. "Jednou tě to bude mrzet."

"Nebude, mami," zasmála se Lily. "Zrovna tohle mě nikdy mrzet nebude."

Ale nebyla to pravda. Když se zpětně podívala na svoje dětství, právě tohle ji na něm mrzelo nejvíce. Všechny ty naschvály prvního léta nabraly na obrátkách až k jeho konci. V ty dny, kdy ji návštěvou poctila Marlene, jakožto spolubydlící a nejlepší kamarádka, spolu s Remusem a Blackem. Tehdy ještě Blackem, to, když se tolik bavil s Potterem, na něm zanechávalo stopu, které se zbavil až o mnoho let později. Toho léta ale Petunie zažila největší čas pokory snad za celý svůj život...

"Tři, dva, jedna," odpočítávala Marlene, načež Black zatáhl za provaz a vědro ledové vody se vylilo přímo na Petunii, která mezi dveřmi právě stála. Marlene se rozhihňala a Black mrknul po Lily, která se také lehce ušklíbla. Konečně měla navrch nad sestrou.

"Mami!" rozječela se Petunie a Lily vyprskla smíchy. 

"Lily? Co jsme si řekli!" přiběhla paní Evansová k Petunii a Lily okamžitě utekla z chodby do svého pokoje, kam se zavřela i s Marlene, Blackem a Remusem. Všichni čtyři se culili a svými pohledy si vyměňovali zážitky a dojmy.

"Lilian Evansová!" ozval se hlas pana Evanse domem. 

"Rychle ven," zavelela Lily a otevřela okno, ze kterého se dalo pohodlně vylézt na střechu. Sama to už dělala tolikrát, že vyhoupnout se nahoru pro ni nebyl problém. 

"Tohle pro mě není, já nic neprovedl," hájil se Remus a posadil se na podlahu s knihou v ruce. Vypadal jako učiněná nevinnost. 

"Když ne ty, tak já taky," zamračila se Marlene a posadila se naproti němu. Zírala na něj, dokud neodlepil pohled od knihy a nezačal zírat zase on na ni. "Nezírej na mě!"

"Ty sis s tím začala," bránil se Remus, ale ani jeden neuhnul pohledem.

"Jsou jako malí," zasmál se Black a vyhoupl se na střechu k Lily.

"Zato ty jsi velkej, když vylejváš kýble vody na Pety," posunula se a udělala mu místo.

"To byla nehoda."

"Nehoda?" fascinovaně na něj zírala. "Jak by se to dalo nazvat nehodou?"

"Víš, Evansová, věci jsou často docela jinak, než jak vypadají," prohodil pobaveně, ale Lily si už tehdy uvědomila, že měl pravdu. A později na jeho slova také došlo.

Otevřela okno do noci a podívala se nahoru, jako by snad mohla vyskočit na střechu jen tak. Deník si vložila do kapsy a pokusila se vyhoupnout na okenní parapet. Jak jen jí to tehdy mohlo připadat snadné? To tolik ztloustla a zlenivěla? 

Konečně se vyškrábala až nahoru. Posadila se a přitáhla si nohy k hrudníku. Připadala si ztracená a osamělá. A přitom na téhle střeše nikdy osamělá nezůstala dlouho. Ne, když se vracela domů společně s dalšími lidmi...

"Pst, Evansová?" shlédla ze střechy k oknu svého pokoje a pousmála se. "Můžu nahoru?"

"Tak pojď, stejně ti v tom nezabráním, Marlene," zasmála se a udělala jí místo nahoře. "Proč nespíš?"

"A proč ty?" oplatila jí to.

"Protože nemůžu. Přemýšlím."

"Stejně tak já."

Lily se ušklíbla. "O čem bys snad ty mohla přemýšlet?"

"Aby ses nedivila. Někdy se fakt lidi nezdají, v tom měl Black pravdu," vypadalo to, že skutečně přemýšlí. "Víš, když jsme teď dělali zkoušku," začala pomalu, "jak jsme měli projít kolem ďasovce," dodávala, jako by snad nebylo jasné, o jaké zkoušce třetího ročníku mluví. "Hrozně jsem se bála."

"To já taky," zasmála se Lily, "na tom není nic velkého."

"Ale ty jsi šla daleko přede mnou, jsi Evansová, podle abecedy. Já jsem McKinnonová," zamračila se. "Já, no, stalo se mi něco divnýho."

Lily k ní kývla, aby vyklopila všechno, co měla.

"Nedokázala jsem jít dál, hrozně jsem se bála, že mě dostihne někdo za mnou nebo že mě sežere ďasovec. Nedokázala jsem se pohnout. A víš, kdo tam na mě čekal? Přímo u nádrže s ďasovcem."

"Ne. Kdo?" třeštila na ni oči Lily. 

"Lupin. Šel přede mnou a počkal na mě. Ohrozil svoje výsledky, aby mi mohl pomoct. Já," zmlkla a zadívala se na zářivé hvězdy. "Já myslím," znovu to zkusila. "Ale to je jedno, je to nepravděpodobné."

"Všechno se může někdy stát, věř mi."

Marlene se na ni usmála a přikývla. "Tohle ne, to by bylo moc velký štěstí."

A přece se to nakonec stalo. Lily se zadívala na hvězdy stejně jako před tolika lety Marlene. Vlastně měla štěstí, že na to přišla tak brzy. Mohla prožít tolik let docela šťastně, kdyby nedělala blbosti. To ale bylo Marleniným zvykem. Když si tehdy na konci čtvrtého ročníku začala s Peterem, Sirius to skoro nepřenesl přes srdce, že Peter si našel holku dřív než on sám.

Tou dobou měla Lily pocit, že jsou všichni kolem ní sobečtí a nudní. Otevřela deník na příslušných stránkách, aby si přečetla svůj zápis z léta po svém čtvrtém ročníku. "Milý deníčku, Black střídá holky jako ponožky. Nechápu, jak jsem se s ním mohla kdysi kamarádit. Jsou s Potterem jedna ruka, bohužel té ruce chybí mozek," zasmála se do noci a pomalu si lehla na záda, natáhla ruce před sebe a předčítala dál. "Tohle léto ke mně ale nikdo z nich nesmí, to nedovolím. Vlastně tam budu docela sama. Petunie dodělala školu, podle mámy si našla přítele, ale to jí nevěřím. Bude to jako tehdy s Tomem Smithem, který neexistoval, ale Petunie s ním chodila. Vždycky chtěla být lepší než já." Tady zavřela deník a pokusila se vzpomenout na to, jak se asi tehdy cítila.

Osamělá, hodně osamělá. S takovou se vracela i do Bradavic. Cítila se špatně, Severus s ní celé léto skoro nepromluvil a když se vrátili do školy, choval se podivně. O mnoho stránek dále, o Vánocích, se z deníku dočetla to, na co nemohla zapomenout už dlouhé roky...

"Šmejdka," zamumlala si pro sebe a stáhla závěs u okna. "Špinavá mudlovská šmejdka, přesně tak. Hlavně, že on je čistokrevnej," nakopla stůl. Dole se rozezvonil zvonek a její máma zavolala, že přišel Severus na návštěvu.

Lily vykoukla ze dveří pokoje a zařvala přes celý dům. "Nechci ho vidět! Ať táhne pryč i s těmi svými hloupými názory! Nepouštěj ho dovnitř, mami, jeho čistej zadek tu nemá co dělat," tahle slova si vypůjčila od Marlene.

Ještě zaslechla, jak se dole její máma omlouvá Snapeovi za něco, co Lily jistě provedla. Ach mami, pomyslela si Lily, kdybys jen věděla, jak na tebe Severus pohlíží. Pak zabořila hlavu do polštáře a rozbrečela se.

Všechny zážitky z tohohle domu nebyly krásné. Některé byly zakalené smutkem, některé vztekem nebo lítostí. "Milý deníčku, veškerý stres po NKÚ ze mě spadl," usmívala se, "mám pocit znovuzrození. Tohle jsem vážně napsala?" začala se smát sama sobě. "Včera jsem se vrátila domů. Severus měl stejnou cestu, ale já ho naštěstí neviděla. Jsem za to ráda, jak říká Marlene, někdo takový si mě nezaslouží. To podle ní ale určitě nikdo. Nemáš pravdu, moje minulosti," znovu se zasmála. Chladný vzduch jí dodal na sebevědomí a ubral všechny tíživé pocity pokoje.

"Letos bude léto jiné," zmlkla a pročítala dál deník v tichosti. Tohle léto bylo skutečně jiné. Léto po pátém ročníku bylo totiž přímo osudové...

"Já, já nechtěla," šeptala vyděšeně a dívala se na oheň ve svých dlaních. "Nechtěla jsem. Mami, promiň mi to," přistoupila blíž, ale její rodiče ustoupili.

"Říkala jsem to. Jsi jenom obyčejná zrůda," zašeptala Petunie nenávistně.

Lily zírala na plameny, které jen před chviličkou dohořely a na papíry, jež spálily. Ohrozila svoji rodinu, ohrozila svoje rodiče, jenom svými nestálými schopnostmi. Vzlykla, ale než jí stihl kdokoliv cokoliv říct, utekla do pokoje. Tam v rychlosti popadla svůj školní kufr.

"Sakra!" zařvala na celý pokoj. "Báli se mě," zlomil se jí hlas. Hodila do kufru několik hromádek oblečení, které našla jako první, pak knihy, hůlku a zapnula ho. "Jak jsem jen mohla?"

Vina sžírala její mysl. Popadla do rukou deník. "Ty zůstaneš tady, abych se sem jednou mohla vrátit," vsunula ho do šuplíku u postele, pak si to rozmyslela a schovala ho mezi postel a stěnu. Kufr odtáhla ke dveřím a naposledy se po pokoji rozhlédla. "Letos se sem už nevrátím."

Měla pravdu. Odešla z domu uprostřed srpna a až do Vánoc komunikovala s rodiči jen prostřednictvím dopisů. To bylo bezpečnější. Když na to teď vzpomínala, nebylo to jenom smutné léto. Kdyby se tehdy nevydala pryč, nepotkala by se u Pottera se Siriusem. Kdyby neodešla z domu, nikdy by nezazvonila na Jamesovy dveře a nikdy by jí neotevřel Sirius.

O Vánocích se domů vrátila už jako zadaná holka. Tenkrát si s sebou přivezla svého prvního kluka...

"Tak tohle je ten Potter?" přivítala chlapce paní Evansová.

"Mami!" okřikla ji Lily naštvaně. "Tohle není ten idiot Potter, to je přece Sirius. Pamatuješ si ho, ne?" usmála se a stiskla Blackovi ruku. "S Potterem nic nemám."

"Když to říkáš," prošla kolem Petunie, "ale být tebou bych jí nevěřila, Siriusi. Je to lhářka," dodala šeptem.

Lily překvapeně zamrkala. "Já ale vážně nemám nic s..."

"Věřím ti, Lily," zarazil ji Sirius, než mohl paní Evansové pochválit dům i zahradu a panu Evansovi garáž a starou motorku ve stavu rozkladu. 

"No, Siriusi," protáhl pan Evans, "pokud zařídíš, aby moje Lilynka nebyla nikdy smutná, pak bude tvoje," pokrčil rameny.

Lily rudla, Sirius taky, Petunie se ušklíbala a pan Evans si ani neuvědomil, že řekl něco špatně. Jeho žena mu ale vzala sklenici vína z ruky s tím, že už pít nebude a měl by jít spát. 

"Podívej se pěkně na moji ženu," pokračoval pan Evans, "taková jednou Lily bude a tohle bude říkat tobě," zvedl se ze svého místa a odešel do ložnice.

Večeře skončila jen několik minut potom. Paní Evansová si to šla vyříkat s manželem, Petunie záhadně zmizela a Lily se omluvila s tím, že musí ještě do koupelny. Sirius v domě osaměl, ale nevadilo mu to, jelikož našel sbírku fotek z Lilyina dětství. Bavil se právě tím, když Lily procházela z koupelny do svého pokoje.

"Lily," zarazil ji tvrdý hlas ze tmy chodby.

"Petunie?"

"Máš co jsi chtěla?" vystoupila ze stínů její sestra. 

"Cože?" nechápala mladší dívka.

"Táta má tvého kluka radši než mého. S Vernonem se nikdy takhle nebavil, nikdy takové věci neříkal."

"Vždyť to bylo trapné," zavrtěla hlavou Lily.

"Možná ano!" vyjela na ni Petunie. "Ale táta má Blacka rád. Vernona ne. Ptám se tě znovu, máš, co jsi chtěla?"

"Ty snad myslíš, že s ním jsem jenom, abych tě naštvala?" vykulila na ni oči. "Petunie, ty jsi vážně cáklá!" poklepala si na hlavu.

"Uvidíme, kdo se bude smát naposledy."

Lily tehdy nad jejími slovy jen pokrčila rameny a vyzvedla si Siriuse dole. Silou ho odtáhla od rodinných fotografií a zavedla do svého pokoje. V noci ale nemohla usnout. Převalovala se a Petuniina slova jí nedala spát. Možná to bylo jen tím, že byla starší a věděla, co se stane později. Když se totiž příští léto vracela, Sirius už s ní nebyl.

Založila si ruce pod hlavu a přemýšlela, kdy jen se to všechno tak zvrtlo, že se začala stýkat s těmi, s nimiž i skončila. Nějak jí nešlo na mozek, jak se během šestého a sedmého ročníku dokázala vůbec udržet v Bradavicích. 

Všechno hrálo proti ní, hlavně pak během Vánoc v sedmém ročníku. Tehdy jí také přišel privilegovaný dopis, bohužel od docela jiné skupiny, než od jaké ho očekávala...

"Lily, sova ti přinesla dopis," volala mamka z kuchyně. "Au! Kousla mě!" vyjekla. "Pojď si to převzít!"

Lily vyběhla z pokoje a seběhla schody skoro tryskem. Čekala konečně dopis od některého svého kamaráda, od Marlene nebo Remuse, jak jim to klapalo poprvé veřejně přiznaní spolu, od Jamese, který si na prázdniny pozval domů Mary i Siriuse, nebo od Petera, který zůstal v Bradavicích.

Ani jeden z nich jí ale nic nepsal. Podivně vyhlížející dopis jen budil dojem zla. Nechtěla ho otevírat, ale přece jí zvědavost nedala a musela aspoň nakouknout. Otevřela obálku a vybalila krátký informační dopis. Žádné složité věty, jen několik krátkých a na konci cosi psané velkým písmem. Vypadalo to jako pozvánka.

Skutečně je adresována mně, pomyslela si Lily, když zjistila, že inkoust na dopise je zelený. Copak by jí někdo psal zeleným inkoustem? Znovu zkontrolovala své jméno a skutečně souhlasilo. Jmenovala se Lily Evansová, dopis byl tedy přímo do jejích rukou.

Přejela pohledem několik řádků a zděšeně vyjekla.

"Děje se něco, zlato?" optal se jí mile táta z křesla. Držel v ruce noviny a spokojeně si četl.

"Ne, nic, tati," vydechla dívka a urychleně se odebrala do svého pokoje. Cestou znovu pročítala dopis. Jakmile za sebou zavřela dveře, zhluboka se nadechla a vydechla, pak otevřela okno. Vykoukla ven a rozhlédla se. Nikde nikdo.

"Ne," zašeptala si pro sebe, "tohle není pravda. Já přece nejsem..."

Pohled jí padl na dům, ve kterém žil Severus. Severus! To on jim mohl dát nápovědu, to on k nim už dozajista patřil. To on jim mohl říct, aby jí nabídli místo Smrtijedky. Dělalo se jí zle z představy toho dopisu, dělalo se jí zle nad tím, jak snadno se taková věc nabízí.

Nedokázala se na nic soustředit celé Vánoce, nedokázala spát, jíst, číst ani pořádně fungovat. Pořád musela myslet na ten dopis. A když na okamžik povolila v úporném snažení přestat na něj myslet, přepadla ji myšlenka, že něco takového se lidem nenabízí každý den. Byla výjimečná. Skutečně výjimečná. Žádná zrůda, jak říkala Petunie. Ta byla obyčejná, žárlila.

Vždycky po takových myšlenkách si Lily vynadala. Sama na sebe křičela během dlouhých nocí na střeše, často mlátila do zdí a stolů, ale aby zničila dopis, k tomu se odhodlat nedokázala. Takový dopis se neničil snadno. Kdyby ho zničila, zavřela by si tu cestu už navždycky.

Na střeše jí začala být zima, proto se vrátila do pokoje. Rukou zahrabala za postelí, až nahmatala kovovou krabici, kterou vytáhla ven. Tam v ní byl uložený. Stále tam byl. Ten dopis, který jí zval k cestě zla. Nechala si ho, nikdy ho nedokázala zničit. A teď by ho tu nechala spolu s celým domem, se všemi vzpomínkami.

Stejně jako vztek a ohnivé léto po pátém ročníku, i tenhle dopis jí přinesl trochu štěstí. Snad jen malinko v té hrozné době. Když se vrátila do školy, všichni viděli, že ji něco tížilo. Ale až do léta nikomu neprozradila, co to bylo. Tehdy už to tajemství neudržela, vyzpovídala se prvnímu, kdo se na to zeptal. Jaké štěstí, že jí tehdy nabídl pomoc.

S úsměvem si vzpomněla na léto po složení OVCE, když přemýšlela, kam dál. Už tehdy nebyla sama. Stála přímo uprostřed pokoje a přemýšlela nahlas. Kolem stáli její přátelé a napovídali jí...

"Lékouzelnictví je užitečná věc," prohlásila a podívala se na Remuse, který souhlasně přikývl.

"Ale nejsi na to dost trpělivá. Máš v sobě vztek," nesouhlasila Marlene.

"Ten vztek klidně potvrdím. A ta vášeň," vzdychl Sirius, načež ho James přetáhl přes hlavu polštářem.

"Tak bystrozorství," podívala se po nich Lily.

"Na to jsi moc holka," nesouhlasila Marlene, zatímco James a Sirius se mračili.

"Co dělat do novin?" navrhl Peter.

"Lily?" rozesmála se Emmelina. "Ta a něco smysluplného napsat? Ty články by nikdo nečetl."

"Lékouzelnictví," rozhodla se Lily a podívala se po všech. "Ne, bystrozorství."

"Tak co?" naléhala Marlene.

"Dej jí čas," zastával se jí Remus.

"Čas nemá, čím dřív podá přihlášku, tím spíš ji vezmou. Bystrozorství," rozhodl James.

"Lékouzelnictví," postavila se mu Emmelina.

"Bystrozorství, miláčku," hádal se s ní Sirius.

"Lékouzelnictví, zajíčku," napodobovala ho Emmelina podpořená hlasem Remuse.

"Bystrozorství," zavrtěla hlavou Marlene.

"Mary? Co myslíš ty?" otočila se Lily na posledního člověka v místnosti, který ještě nic neřekl.

"Já?" podivila se blondýnka. "Je to tvoje volba, Lily. Tak, jak to cítíš, tak takhle to udělej. To je má rada."

Zrzka stála uprostřed pokoje a přemýšlela. Lékouzelnictví nebo bystrozorství. V duchu si představila dopis od Smrtijedů, který jí zval, aby se k nim připojila. Viděla jeho písmo i jeho materiál cítila mezi prsty. Jako by tu byl s ní.

"Bystrozorství," rozhodla se pevným hlasem a James se Siriusem radostně zatleskali. Byli by tleskali mnohem méně, kdyby věděli, jaká věc ji donutila rozhodnout.

Deník na tom místě končil. Věděla proč, pak začala totiž ta zběsilá honička jejího vlastního boje. Osobní problémy se jí nacpaly do života a ona se jich nedokázala zbavit. Najednou hrála za dvě strany, najednou byla víc někým jiným než sama sebou.

Domů se navracela jen málokdy, až na tu osudnou noc, kdy musela uprchnout. Tehdy se vrátila po dlouhém dni a nikdy by nečekala, že se její večer tak zvrtne...

"Mami? Tati! Jsem konečně doma!" vešla do pokoje jenom v ponožkách a rozhlédla se. "Mami?" vyběhla schody nahoru. "Tati?" rozhlédla se po chodbě. Pak vešla do pokoje. 

"Evansová," překvapil ji hlas od okna. "Je to tady. Přišli na nás," vyhrkl a Lily upustila z rukou všechny věci.

"Rodiče?" zeptala se, zatímco zvedala prkno před stolem, aby mohla zevnitř vytáhnout náhradní hůlku. 

"V bezpečí," ujistil ji.

"Smrtijedi?"

Bála se toho. "Na cestě," potvrdil jí její obavy.

"Bystrozoři?" zeptala se naposledy.

"Taky."

Vydechla a zadívala se na stůl. Viděla tam ležet deník. Vzala ho a vsunula pod prkno. Pak podlahu uvedla do původního stavu. "Asi se sem nějaký čas nevrátím," rozhlédla se kolem. 

"Musíme jít," vyklonil se ven. "Evansová," zamračil se. "Musíme jít."

"Já vím," odstoupila od okna, aby mohl dovnitř, jako to už udělal tolikrát. Jak ji navštěvoval během léta po sedmém ročníku, jak za ní chodil během nocí, jak si povídali na střeše, jak u ní trávil mnoho volných chvil. Od chvíle, kdy jí vyslechl ohledně dopisu od Smrtijedů, se stali přáteli. A z přátel už byl jen krůček k tomu stát se něčím víc. 

"Mrzí mě to, Evansová. Mrzí mě, že se to všechno zhroutilo."

"Nemusí. Byla to moje volba, Rabastane."

Sklapla desky k sobě a odložila deník na stůl. Znovu vyskočila do okna a posadila se tam. Takhle obvykle ona nacházela jeho, ne on ji. Teď, když se otevřely dveře, ale on viděl na okně ji. 

"Rabastane," pousmála se. "Proč nespíš?"

"Asi protože tu někdo zvedá podlahu, odtrhává kusy zdí a leze na střechu. Chceš snad, aby to nikdo nekoupil a proto to zničíš?" usmíval se na ni a zavřel za sebou dveře. "Jsi v pořádku?"

"Nepůjdeme nahoru?" ukázala na střechu a vyhoupla se ven. Rabastan lezl hned za ní. Jistil ji, aby nespadla, ačkoliv to dokázala sama. Vždycky tam byl, aby ji jistil. 

Když se posadila na střechu podruhé té noci, už se rozednívalo. Za několik málo hodin po ní budou chtít hotové smlouvy.

"Myslíš, že dělám dobře?" zeptala se ho vážně. "Myslíš, že mám dům prodat?"

Rabastan mlčel.

"Jasně, já vím, je to bolestivé to vidět. Hlavně když rodiče zemřeli tak brzy," povzdechla si, "ale ty poslední roky, ty špatné věci se staly mimo tenhle dům. A já," nechala větu nedokončenou.

"Prostě to prodat nechceš."

"Nejde o to, že nechci. Jde o to, že všechny vzpomínky mého dívčího jména jsou tady. Jmenovala jsem se Evansová, vzpomínáš?" zadívala se do dálky. "Víš, co všechno jsem tady prožila?"

"Chceš mi to vyprávět?" zasmál se. "Většinu posledního léta jsi tu stejně strávila se mnou."

"Já ale mluvím o něčem jiném, nebuď tak vztahovačný," málem ho shodila ze střechy, jak do něj šťouchla. "Než válka skončila, měla jsem za to, že to tu už nikdy neuvidím. Vyhovovalo mi to, proto jsem to chtěla prodat. Ale teďka mám pocit, že jsem tu doma. Když jsem to tu znovu viděla, najednou to nemůžu jen tak někomu dát. Zlobíš se?"

"Já?" rozesmál se. "Lily," promluvil k ní tak vážně, jak jen mohl, "Lestrangeovi mají nahrabáno tolik zlata, že ačkoliv nic z toho nikdy neuvidím, neboť přede mnou zapečetili trezor, já už žádné nikdy potřebovat nebudu. Prodej to, pokud chceš, pokud ne, nech si to."

Lily se usmála a opřela si hlavu o jeho rameno. Milovala ho, na tom nemohl nic změnit ani čas ani místo. Příběh tohohle domu, tajemství jeho pokojů a jejího života možná něco změnilo pro ni, ale pro ně to nemohlo změnit vůbec nic. Příběh tohohle místa se stále ještě psal, neskončil, jak si Lily ještě večer myslela.

A proto ráno, když přišel muž, který chtěl smlouvu podepsanou a hotovou, Lily se usmála a zavrtěla hlavou.

"Omlouvám se, ale tenhle dům už není na prodej. Jako že jsem se jmenovala Evansová."

~~~

Tak a jste na konci příběhu. Tenhle příběh je, jak vám už jistě došlo z tagu #místamajípaměť, soutěžní povídkou do výzvy od úžasné Apoleny, které bych tímto chtěla příběh věnovat. I když to asi není úplně její šálek horké čokolády, třeba překousne moje Queenie-versy a dočte to až sem na samotný konec :D

Doufám, že se vám povídka líbila a cítíte jakous-takous nostalgickou náladu. Pokud ne, nezoufejte, třeba se vám bude líbit víc zítřejší kapitola Srdce ze skla :D

Vaše Queenie