Bude malý spoiler, abych předešla zklamání. V této kapitole ještě žádný Avenger není, snad vám na ten kousek vystačí Kate samotná. Ve třetí kapitole už bude první známá tvář. :)

(1182 slov)

*Kate – Miami - policejní auto*

Říkala jsem, že z toho bude průšvih.

Asi za dvacet minut jsme dojeli před policejní stanici, následoval hrubý přesun všech zadržených mladistvých a opětovné vyžadování dokladů, které jsem samozřejmě neměla. Když mě šoupli do dívčí části cely, začala jsem si všímat ostatních. Bylo nás tu celkem jedenáct, z toho čtyři kluci a sedm holek. Dvě jsem znala ze zákulisí, ale zbytek mi byl cizí. Cela by byla dost velká, nebýt mříže oddělující nás od chlapů, nejdřív se mi to zdálo jako zbytečnost, ale když na mě začal mluvit navátý dědula s nudlí až na bradě, byla jsem s prostorovým řešením celkem spokojená.

Po půl hodině nám dali vyplnit nějaký stupidní formulář, kde se ptali na takové ty základní věci o rodičích a bydlení. K mé smůle se to s odstupem času ukázalo jako ta nejzáživnější činnost zde.

Mimo náš prostor to ale žilo, viděla jsem kanceláře, kde všichni pobíhali sem a tam, telefonovali a každých pět vteřin posílali hlídku z jedné čtvrti do druhé. Miami město kriminálníků. Když se nám nikdo nevěnoval ani po třech hodinách, zavřela jsem oči a zabrala.

Probudilo mě až cloumání paží. Otevřela jsem oči, ale než jsem se stihla plně probudit, byla jsem odtažena do místnosti s plnými dveřmi a bez oken. Krapet depresivní, ale proti gustu... Silná bílá zářivka mě nejdřív oslepila, ale když si mé oči přivykly, všimla jsem si, že za stolem uprostřed místnosti sedí muž, který se netváří zrovna přívětivě. Byla jsem usazena na židli proti němu.

„Takže, Kate, pověz nám, co jsi v tom klubu dělala," vyzval mě, překvapivě milým hlasem, který naprosto kontrastoval s jeho zevnějškem. Tělo vyvolávalo respekt a hlas zase důvěru. Váhala jsem, ale nakonec jsem se odhodlala říct pravdu. Jsou to policajti, stejně by na to přišli.

„Pracuju tam," zarazila jsem se. „Teda pracovala."

„Proč?" zeptal se, ale ve tváři jsem mu viděla, že odpověď už dávno zná. Podobných zoufalců už musel vidět tisíce.

„Potřebovala jsem peníze a bydlení," prozradila jsem mu s lhostejným obličejem, kterým jsem se snažila zakrýt stud, který mě v ten moment pohltil.

„A kde máš rodiče?"

Téměř neznatelně jsem sebou trhla, ale policista si toho všiml.

„Nemáme o tobě vůbec žádné záznamy a kontakt potřebujeme získat od tebe nebo ze státního systému, což by se ovšem muselo řešit přes příslušné úřady," promluvil ke mně shovívavě.

„Otce jsem nikdy neviděla. Matka zmizela před pár lety," zavrčela jsem odpověď a v hlavě si začala broukat písničku na uklidnění, kterou jsem zaslechla z cely. Hlavně se nelituj, zazněl mi v hlavě posměšný hlásek.

Strážník si povzdychl a pohlédl na strážníka za mnou. „Najděte jejího otce a zatím jí dejte nějaké oblečení."

Nechtěně tím všem připomněl, že jsem lehce oděná klubová tanečnice. Tanečnice, co propásla své první vystoupení. Znamená to, že jí nejsem?

Tím skončil můj výslech a já zase skončila v cele, kde už byli jenom tři spoluvězni. Neznámý kluk, holka, kterou jsem si matně vybavovala z šaten, a zrzka, která se mnou jela v autě. Za ostatní už rodiče zaplatili jakousi směšnou kauci a odvezli si své dětičky domů. Bohužel mě nemá kdo vytáhnout z tohohle průseru.

Za hodinu si rodiče přišli pro toho kluka, dostal pár facek a byl z budovy doslova vyvlečen otcem v obleku. O chvíli později se u cely zastavili další rodiče, tentokrát pro tu neznámou holku.

„Můžeš mi říct, co jsi zase dělala?!" zakřičela matka a uhodila brunetu do tváře. Strážník, který je doprovázel se nadechl k protestu, ale zůstal mlčet.

„Zase děláš problémy!" nemohla se uklidnit a dceru flákla znovu. Obočí mi vyjelo nahoru.

Byla to malá a tlustá panička a na svou vytáhlou dceru sotva dosáhla. Když si uvědomila pohledy všech přítomných, zrudla jako krocan a zavrčela ke své dceři: „Vyřídíme si to doma."

Holka ani nepípla, jen tupě následovala svou matku, pravděpodobně silně sjetá. Někdy si říkám, že se nemám zase tak špatně, když nejsem pod palbou rodičů. Teda až na to, že tady asi ztvrdnu na dýl.

„Taky pro tebe někdo přijde?" zeptala jsem se zrzavé holky, která plakala v autě.

Ani se na mě nepodívala a zašeptala. „Nepřijde."

„Aha," nevěděla jsem, co na to mám říct. Sama bych nechtěla, aby mě někdo litoval, že pro mě nepřiklušou rodiče na bílém koni. Tak proč to dělat jí?

„Jak dlouho nás tady můžou držet?" zeptala jsem se s obavami, protože se o mě otec s velkou pravděpodobností nepřihlásí. Jestli ho tedy vůbec najdou.

„Den, potom si tě přebírá sociálka. A ti tě zase můžou poslat do různých zařízení pro delikventy," povzdechla si.

Polkla jsem.

„Rodiče jsou jedinou oficiální cestou ven, ale McScott tě odsud pustí... za speciální službičku" s tím si zabořila hlavu do kolen a už nic neříkala.

Jistě, žádný problém. Službička nějakému plešatému úchylovi. Nikdy. Byla jsem pevně rozhodnutá ani se k němu nepřiblížit.

„Kate, Liss, něco vám nesu," ozval se jemný ženský hlas se španělským přízvukem zpoza mříží, následován hlasitým řinkotem klíčů a vrzáním pantů. Dveře cely se otevřely a vpustily silnější policajtku s hromádkou věcí.

S Liss jsme vstaly a převzaly si každá svůj komínek základních potřeb. Dostala jsem volnější kalhoty a tričko, k tomu i velkou bagetu s kuřecím masem a obří papírový kelímek s čajem. Vyloudilo mi to úsměv na tváři. Třeba to zase takové peklo nebude.

„Děkuju," usmála jsem se na policistku, která mi úsměv oplatila. Liss poděkovala taky a usrkla z horkého čaje.

„Holky," zvážněla zachránkyně, „ignorujte McScotta. Vydržte to tady a rozhodně s ním nikam nechoďte." S Liss jsme obě přikývly, vrátily se na lavici a převlékly se. Varování jsem si vzala k srdci a znovu se utvrdila v tom, že se na McScotta ani nepodívám.

„Zajímalo by mě, kdo se nechal tím prasetem zlákat," prohlásila jsem rázně s pohrdavým odfrknutím a rozervala obal od bagety. Umírala jsem hlady.

Po chvilce ticha se Lissa zavrtěla a hlesla: „Já."

Zastavila jsem se s bagetou na půli cesty k ústům a nevěřícně se k ní otočila. „Ale proč?"

„Moji rodiče nemají peníze a já je nechci zatěžovat sociálkou. Navíc, co kdyby mě někam zavřeli."

"Z děcáku se dá utéct," prohlásila jsem povzbudivě.

"To si nemyslím," zavrtěla odmítavě hlavou a napila se z kelímku, byla zdeptaná, ale zdála se být se vším smířená.

"A přesto je to pravda," odvětila jsem pevně. Matku jsem neviděla snad od svých dvanácti a dětské domovy se mě tedy milostivě ujaly. Bylo to peklo, a tak jsem utekla na druhou stranu země a zůstala při zemi. Do teď.

Překvapeně se na mě podívala, ale nijak moje přiznání nekomentovala.

"Mám tady rodinu, nemůžu od nich odejít."

Stále jsem nechtěla uvěřit. „A tak jsi s ním prostě šla?"

Poprvé za celou dobu se na mě zle podívala. „Jo. A udělám to znovu."

„Takže on si tě tu vyzvedne uprostřed dne a jdete... někam bokem?" Tázavě jsem na ni zvedla obočí, ignorující její zlý tón. Nechtěla se o tom bavit, ale to mě neodradilo, jsem prostě zvědavá holka.

„Jo, ale nebylo to tak strašné." Usmála se na mě, ale poznala jsem, že lže. Muselo to být hrozné.

"A kde je?" zeptala jsem se a nenápadně hodila očkem po celé kanceláři.

"Přijede brzy. Zítra večer."