Máme tu další, zlomovou, "naprosto nečekanou" kapitolu! Jen tak jedu svým profilem a najednou koukám, moje KATE je #4 ve Fan fiction! Jeeeej! To by mě před měsícem ani nenapadlo, čekala jsem, že si to nejspíš někdo přečte, zanechá jeden komentář ob jednu kapitolu. -.- :3

(926 slov--snad nejkratší kapitola)-- (enjoyit!)

Poslední rok dělám věci, o kterých se mi ani nesnilo, o kterých jsem si myslela, že je dělají pouze nelidská stvoření. Jsem přeci člověk, ne? Nebo ne? Zbavila jsem se lidskosti s první šupinou na mém těle? Byla jsem tak vychována nebo jsem se takovou dobrovolně stala?

Dítě letělo pomalu a ladně, padalo hluboko do ulice v bezpečné vzdálenosti od stěny skleněného domu. Netrpělivě jsem vyčkávala na matčin příkaz, ona čekala na první úder do Starkova obličeje. Ale jediná reakce byl drásavý výkřik z úst všech přítomných.

Očima jsem nešťastně sledovala vzdalující se tečku, jednoduchým výpočtem jsem odhadla, jak dlouho bude trvat, než dopadne na zem, a také čas, který potřebuju, abych uzlíček zachytila včas. Byla jsem si jistá, že matka počítá vteřiny stejně jako já. Čekala opravdu do té poslední, a kdybych teď udělala chybu, zavinila bych smrt batolete.

„Dones," zavrčela nespokojeně a já vyskočila střemhlav z okna. Letěla jsem jako šíp, rychleji a přesněji než člověk, mířila jsem rychlostí kulky směrem k zemi a hrozila se okamžiku, kdy dosáhnu bodu nula.

Už jenom dvacet metrů, deset metrů, pět metrů! Natáhla jsem ruce ke klidně vyhlížejícímu dítěti a chytila ho pevně do náruče!

Silou vůle, která mi zbyla, jsem donutila šupiny aktivovat antigravitační tělíska, pokud tohle máme přežít, hodilo by se to zapnout teď. Za letu jsem se přetočila zády k zemi a modlila se, aby tělíska zafungovala. Najednou mé tělo prudce změnilo směr a vystřelilo vzhůru, gravitace už nade mnou neměla moc a já se silou myšlenky pohybovala vzduchem. Jako bych plavala.

Lillith se smála tak, jak dokáže rok a půl stará bytost. Šlo vidět, že u ní zvítězily otcovy geny, nevypadala jako typické mimino. Vlastně jsem v ruce držela malého poloboha. No páni. Percy Jackson, opět naprosto nevhod.

Doletěla jsem k otvoru ve skle a ladně vplula, zůstala jsem levitovat pár centimetrů nad zemí a sledovala úlevné obličeje všech přítomných.

„Takže to vysvětlím ještě jednou a naposled," zavrčela matka na smrtelně bílé obličeje vězňů, kteří jí konečně hodlali naslouchat.

„Vy sami, zabijete Anthonyho Starka, a to hned teď, jinak to děcko poletí vzduchem a už pro něj nikdo neskočí!" křikla a čekala konečně nějakou akci. Thor, dosud podpírající zhroucenou Jane, se zvedl, vypadal, že bude zvracet, ale v očích měl pevný výraz. Je téměř odhodlaný pro svou dceru Tonyho zabít. Nechápe, že i když ho zabije, nikdo se odsud živý nedostane. Jejich odplatu by matka nikdy neriskovala.

„Thore," varovala ho Natasha, ale asi sama nevěděla, co dělat. Situace byla buď a nebo. Buď Lillith nebo Tony.

Dlouho se rozmýšlel, nevěděl, co dělat. Zabít přítele nebo své dítě? Byla to jednoduchá volba, jistěže přítele, ale Thor neměl na to, zabít dobrého člověka.

„Je mi z vás zle!" prskla matka po pár minutách hrobového ticha. „Zabiju si vás sama, jednoho po druhém. Zahoď to dítě!"

„Cože?" zděsila jsem se, mám ho zabít? Zbláznila se?! Takhle jsme se nedomluvily!

„Zahoď to dítě, ty malý pse!" zařvala na mě a já si všimla malé slinky, která doletěla snad čtyři metry daleko. Fascinující.

„Ne!" protestovala jsem a přitiskla si klidnou Lillith pevně k hrudi.

„Je tedy tvým přáním přidat se k nim?" To k nim vyplivla jako jed, jako by byli nějací švábi.

„Nezabiju to dítě," ujistila jsem ji s důrazem na každé slovo a už plánovala, co udělám dál. No, zatím to vypadá, že umřu. S plány jsem o pouhých pár kroků před ní, nebude to stačit na takový rychlý obrat. Dostat je dovnitř a v nestřežené chvíli je pustit na matku, to bylo vše. Čekala jsem, že jakmile se uvnitř strhne bitka, budu mít příležitost... ale teď. Navíc vůbec netuším, kolik toho předvídala ona.

„Zahoď ho, říkám to naposledy," děsivě na mě zírala a vůbec nemrkala, její světle hnědé oči, které byly až příliš podobné těm mým, šlehaly blesky na všechny strany. Všimla jsem si, že všichni diváci za stěnou napjatě mlčí a sledují každý náš pohyb.

„A to mi jako přikazuješ? Já to dítě prostě nezabiju," upozornila jsem ji a začala couvat od díry v okně.

„Oh, myslela sis, že jsem tak naivní a uvěřím ti to tvoje divadýlko hodné dcery? Chtěla jsi mě zradit už od samého počátku. Myslíš, že jsem si tě nepojistila?"

Jakmile to dořekla, do nohy se mi vlila pekelná bolest, kolem kotníku se mi začaly šupiny stahovat, natočené tak, aby mi ostrým okrajem projely kůží. Vykřikla jsem bolestí. Vytěsnila jsem výkřiky vězňů zpoza stěny, které se najednou panicky rozhučely. Jako ve zpomaleném filmu jsem spadla na koleno a chytila si krvácející kotník. Šupiny zajížděly hlouběji a hlouběji do nohy, už byly snad centimetr v živém mase a já omdlívala bolestí.

Lillith jsem radši položila na zem, aby mi v případě pádu nebo záškubu nespadla.

„Obě máme svá tajemství," křikla jsem na ni a kvíkla bolestí, už to bylo k nevydržení, tohle se s tou dávnou bitkou s policajtem vůbec nedalo srovnat. Amputace nohy! Pokud ji dřív nezabije někdo jiný, udělám to já!

Když jsem předtím říkala, že silové pole žádnou slabinu nemá... no, tak to jsem řekla jenom na efekt. Nečekala jsem tak drastické zvraty v událostech. Ve skutečnosti je to nestabilní energetické pole, stačí silnější výkyv a spadne to. Teoreticky by to Tony mohl prostřelit a celý plán mé matky by byl v troskách. Snad jen uvnitř by střela nadělala dost paseku.

Vytrhla jsem si z dlaně pár šupin, no, nebudu lhát, bolelo to jako svině, ale rychle jsem je odhodila stranou a vytáhla malý svítící trojúhelníček.

„Co to...?" začala matka, ale když jí to došlo, bylo už pozdě. Hodila jsem malý obloukový reaktor do zářícího pole s křikem, ať se všichni skrčí, a rychle přilehla Lillith.

Výbuch otřásl místností, ale jinak se všechno zdálo v pořádku. Lillith se chichotala a já na ni pochybovačně koukla. No co je tohle za dítě?

Pole bylo pryč a celá parta Avengers se sesypala na moji matku.

Tak co? Čekali jste podobný obrat? Přidala jsem později, ale měla jsem plno práce :) Berte to tak, že do dalšího dílu zbývá o několik hodin méně než obvykle! :O

Díky, že čtete, hvězdičkujete i komentujete! :3

btw. už jsem přišla na ten problém s těmi přílohami :DD -.- ani se neptejte -.- :D