Zdá se, že se vám to i líbí, tak chci jen říct, že tento týden přidám každý den jeden díl, potom trochu zředíme :)

(1589 slov)

EnJoy it! :)

*Kate - Miami - nemocnice Mercy*

Jen co jsem otevřela oči, musela jsem je otráveně přimhouřit. Nade mnou jednoduchý bílý stop, silná bílá zářivka ozařovala bílé stěny, bílou postel, bílé nemocniční hadry. Skříňka bílá, podlaha bílá. Začínala jsem myslet, že jsem v nějakém předsmrtném limbu, když mi do zorného pole vstoupil cizí muž a začal mi svítit BÍLÝM světlem bez rozpaků do očí.

Začala jsem polekaně mrkat a zakrývat si oči, ale doktor mi dlaně neustále odstrkoval.

„Ježíši, co blbneš?" zanadávala jsem a odstrčila na oplátku jeho dotěrné prsty. Doktor se zatvářil mrzutě a odstoupil od postele.

Ležela jsem na tvrdém lůžku v malé místnosti. Nekryly mě peřiny ani deky, jenom pod hlavou mě tlačil drobný polštář. Prudce jsem si sedla, což byla chyba. V hlavě mi zatepalo, na což doktor reagoval otráveným povzdechem a nápomocnou větou: „Měla bys zůstat ležet".

Ještěže ho tu máme. Okamžitě jsem nasadila poker face a spustila nohy z lůžka.

„Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se svých nových opatrovníků, kteří stáli vedle mé postele.

„Skoro tři hodiny," vzdychla zrzavá žena. „Ale budila ses. Mysleli jsme, že máš otřes mozku, ale doktor řekl, že to není nic vážného a můžeš odpočívat i doma."

Pokud to říkal tenhle doktor, chci se nechat znovu vyšetřit.

"Jenom jsi omdlela," usmál se doktor a odešel. Zamračila jsem se na jeho záda, ale na víc jsem se nezmohla.

„Kde je Lissa?" chtěla jsem vědět, protože jsem ji nikde neviděla. Je dost možné, že už odešla. Neznaly jsme se sice nijak dlouho, ale byla jedinou osobou, co by mohla připomínat kamaráda.

„Šla o patro níž pro svačinu," odpověděl mi Tony, který celou dobu stál za svou přítelkyni, jakoby se mu nechtělo přijít blíž.

„Aha," zafuněla jsem, protože se mi z postele vstávalo těžko. Když jsem stála na rovné ploše pokoje, cítila jsem z každého mého pohybu nejistotu. Pomalu jsem přešla k opačnému konci postele a raději se opřela o kovový kraj lůžka. Nebyla jsem si jistá, proč jsem vůbec vstávala. Prostě jsem myslela, že tak se mi s nimi bude povídat lépe.

Cítila jsem na obličeji nějaké tahání. Vypadá to na dvoje šití a nejméně tři náplasti. Když jsem si, jenom pro kontrolu, prohmatala obličej, byl celý bolavý a napuchlý. Musím vypadat opravdu úchvatně.

„Jsi vzhůru!" Liss se objevila z ničeho nic ve dveřích, držící plastový tácek se čtyřmi kelímky a papírovým pytlíkem, jehož obsah mi nebyl znám, ale už teď jsem se těšila. Usmála jsem se, šťastná, že jsem ji neztratila, ale ihned jsem se v duchu propleskla, protože jsem si málem potrhala šití.

Předala nákup Tonymu, který vypadal rázem velmi nešťastně a málem to všechno pustil na zem. Jeho přítelkyně si toho všimla a všechno to od něj vzala, načež se zase uvolnil. Zvláštní.

Po podepsání nějakých papírů a obléknutí do nově nachystaného oblečení, které se vzalo kdovíkde, jsme se společně vydali na parkoviště, kde stál houf novinářů a fotografů. Vykulila jsem oči a zarazila se uprostřed poměrně rušné chodby.

„Na koho tady čekají? Něco se stalo?" ptala jsem se opatrně, protože se oba mí noví rodiče tvářili naštvaně.

„Čekají tu na nás," řekl odevzdaně Tony a otočil se na mě a Liss. „Zakryjte si něčím obličeje, použijte trička, mikiny, papírový pytlík. To je jedno."

S Liss jsme poslechly a obě si kryly obličeje. Normálně bych si zvolila pytlík, ale jelikož v něm byly čtyři muffiny, přetáhla jsem si velkou kapuci nové voňavé mikiny až skoro pod bradu. Vyšli jsme před nemocnici. Všichni se k nám vrhli jako supi a začali něco pokřikovat. Tony nás postrkoval správným směrem a sem tam na nějakou otázku odpověděl.

„Pane Starku! Kdo je to? Je to vaše příbuzná?" křičel na nás jeden reportér.

„Je to vaše dcera?!" křičel druhý.

„Pane Starku! Pane Starku!" ozývalo se ze všech stran.

Zepředu jsem ještě zaslechla vyvolávání jména Pottsová. Když jsme se dostali k autu, všichni jsme nasedli a za hlasitého túrování motoru, které mělo odstrašit zvědavce blokující cestu, jsme vystřelili z parkoviště.

"Kam mě vezete?" chtěla jsem vědět, když jsem si uvědomila, že nemíříme k mému dosavadnímu bydlišti.

"Domů," oznámil mi Tony, jako by to snad byla jasná věc. Chvíli jsem o tom přemýšlela. Nejspíš by to nemuselo být špatné.

„Potřebovala bych si zajít pro některé své věci, pokud to nevadí," naklonila jsem se k předním sedadlům, abych nebyla přeslechnuta.

„Dobře. Kam to teda bude?" zeptal se Tony a sáhl na dotykovou obrazovku, která se ihned rozsvítila.

„4278 E Sherrill Ave," řekla jsem a začala v hlavě spřádat plán. Bydlela jsem tam asi dva roky a většinu času jsem nepřispívala na společné placení, takže jsem byla dost neoblíbená. Bydlelo nás tam sedm. Můj přítel Joffrey a jeho kamarádi. Opravdu doufám, že nikdo nebude doma. Ovšem venku je tma, nejspíš budou všichni spát. Hodně v to doufám.

„JARVISI, 4278 E Sherrill Ave." Řekl Tony do prázdna, takže zmátl mě i Liss. Vyměnila jsem si s ní zmatený pohled, ale k našemu údivu na obrazovce vyskočila mapa a nejkratší trasa k zadané adrese. Z reproduktorů se ozval hlas:

„Ulice je vzdálená 17 kilometrů, dorazíte za 14 minut, pane."

„Paráda," nadchla se Liss a do pusy si hodila kousek muffinu. „Co to ještě umí?"

Tony se pyšně usmál. „Všechno, co mu řeknu."

„Nevěřím," vrtěla odmítavě hlavou. „Umí objednat pizzu?"

„Jo," trošku se zamračil, lehce zklamán nedostatečnou obtížností otázky.

„Tak to je senzace, kde jste to sehnal?"

„Vyrobil jsem to."

Na to se Lissa hrozně nahlas rozesmál, a když jí vyhrkly slzy, začala jsem se usmívat taky.

„Dobře," umírala smíchy. Měla jsem podezření, že jí v nemocnici dali něco na nervy, po tom hrozném zážitku, vážně.

Tony se zavrtěl, vypadal, že není na rozhovory s puberťáky v pokročilém stádiu zvyklý.

„JARVE, řekni prosím, kdo tě vyrobil," zamumlal a Lissa s nadšením vyčkávala.

„Vy, pane Starku, už to bude osm let," ozval se JARVIS poslušně, Lissa otevřela ústa úžasem. Najednou, jako by ji něco napadlo, začala si Tonyho bezostyšně prohlížet.

„Nejste vy Iron man?" zeptala se nejistě.

„Občas," řekl po chvilkovém zaváhaní Stark, načež Lissa málem omdlela. Trochu jsem tápala.

„Co znamená Iron man?" chtěla jsem vědět. Otázka, kdo je Iron man, mi zněla příliš stupidně. I tak se ale zdálo, že si o mně celá naše posádka myslí, že jsem sem spadla z planety Idio-T-612.

„Kde sakra žiješ, Kate?!" zděsila se Lissa.

Vlastně by mě to taky zajímalo, nebyla jsem nijak odříznuta od dění ve světě, tak proč to nevím?

„Netuším," vydechla jsem a zbytek cesty strávila posloucháním Lissy, jak se donekonečna rozplývá nad Iron manem. Vyprávěla mi všechny jeho hrdinské činy, čemuž jsem se místy chtěla smát, jak to bylo absurdní. Hrdinové? Dělají si ze mě srandu? Občas to Tony doplnil o pár detailů, čímž jsem se stávala víc a víc zmatenější. Myslí to vážně?

„Jste na místě, pane," ozval se JARVIS z palubky auta a já konečně vzhlédla z transu. Stáli jsme před malým domkem v horší čtvrti Miami, na ulici se válely odpadky a jeden pes nám na trávníku zrovna vytvářel ozdobný bobek. Jaká to náhoda. Super.

„Tady jsi celé dva roky žila?" vydechla nevěřícně Pepper, nejsem si jistá, kdy se mi představila ani kde zjistila ty dva roky, celý dnešek mám jako v mlze.

„Dalo se to," řekla jsem a vyběhla z auta. Venku bylo ještě šero, přece jen bylo krátce po čtvrté ráno. V domě se nesvítilo, což mi dávalo odvahu se tam vkrást.

Otevřela jsem síťové dveře a tiše vklouzla do temného a zapáchajícího obýváku. Pokoj, kde jsem bydlela, byl v horním patře, hned za rozvrzaným schodištěm. Ovšem znala jsem místa, kde nevržou a postup nahoru se obešel bez hlasitých zvuků.

Vstoupila jsem do malinké ložničky a rychle se rozhlédla. Na krátké posteli ležel rozvalený Joffrey s hlavou v záklonu a otevřenými ústy. Trochu jsem se lekla, vypadal jak sušená mrtvola, ale neváhala jsem dlouho a naházela všechny svoje věci do drobného batohu, nutno dodat, že místo ještě zbylo. Vesměs jsem toho moc nevlastnila a hlavní důvod mého návratu byl kroužkový sešit, obsahoval poznámky mé matky, z většiny jsem jim rozuměla, ale nechápala jsem, na co něco takového vyráběla.

Ráda jsem si prohlížela matčin rukopis, byla to jediná věc, co mi po ní zůstala. I když jsem z ní měla smíšené pocity, pořád to byla moje matka. Naškrábala do sešitu mnoho vzorců a poznámek, vedle zase vědecké poznatky a náčrty.

„Co tu chceš?" zasyčel za mnou ženský hlas. Sešit mi leknutím vyskočil z ruky, ale chytila jsem ho v letu. Byla to Karen, jediná holka tady.

„Jdu si pro věci," vytušila jsem a chtěla ji obejít, ale zastoupila mi cestu.

„Po těch letech, kdy ses tu přiživovala a flákala, si nemůžeš jen tak odejít," prskla mi potichu do obličeje.

„Co ti na to mám říct? Uhni," poručila jsem jí, ale ona se zapřela do futer a odmítla mě nechat projít.

„Joffrey!" zvolala do naprostého ticha a donedávna mrtvolně ležící postavu tak probudila.

„Co řveš, ty pse?!" zanadával a protřel si oči, k mé smůle se ale poměrně rychle zvedl do sedu a pohlédl na mě.

Vyděšeně jsem se prorvala přes Karen, která nebyla moc ráda, že jsem ji byla schopna odstrčit, a seběhla schody po třech, takže jsem byla ve vteřině dole. Ještě jsem uslyšela, jak mu žaluje a následně jeho dupání po schodech. Vyběhla jsem před dům a křičela na Tonyho, ať startuje. Poslechl a Lissa mi otevřela zadní dveře. Hodila jsem na ni tašku, ale to už vybíhal rozzuřený Joffrey ze dveří a sprostě na mě křičel.

Už byl na dva metry ode mě, ale v poslední vteřině jsem naskočila do auta a v ten moment Tony prudce šlápl na plyn.

***

U toho gifu jsem se lámala dlouho :D to je tak, když nevíte, kdo je Iron man.

btw. hledala jsem, jak starý je JARVIS, ale bez šance... takže pokud někdo ví, nebo se to během let nějak objeví, určitě dejte vědět :))