Derek:

„Co jsi zač?" ptala se mě má svěřenkyně vystrašeně. Zkrátka jsem se nemohl neusmát, ale musel jsem toho nechat, když jsem si všiml, jak její strach narůstá.

„Nemusíš se mě bát, já ti nic neudělám." Natáhl jsem k ní ruku, abych jí pomohl se postavit na nohy, ale dalo by se říct, že mě probodávala pohledem, tak jsem ruku neochotně stáhl zpět.

‚Se mnou si hrát holčičko, nebudeš.' zasyčel můj vnitřní hlas.

„Co po mě vůbec chceš?" zasyčela a já se smál.

„Jsi celá tvoje matka." Trochu se otřásla a to co měla na ruce jí začalo problikávat.

„Mou matku neznáš, tak mě nech být!" zakřičela a já se nemohl ani pohnout.

„A co ten tvůj Jered, Andreo?!" trhla sebou. Pohybovat jsem se už mohl a jelikož Andy byla ještě pořád slabá, začala padat na zem.

„Andreo!" křikl jsem a jen tak tak ji chytil. „Ty blázne, neměla by jsi se přepínat." Vzal jsem ji do náruče a odcházel s ní do ubytování pro démony.

Jered:

Po té scéně před školou jsem nikde nemohl Andy najít. Jako by se do země propadla. Hledal jsem všude a každého se ptal, ale nikdo o ní nic nevěděl. Prošel jsem i zahradu, ale nikde ani živáčka a to se na mě ještě pořád lepila ta umělotina.

‚Je čas.' povzdechl jsem si a připravil se na přenos před soud, kde se o všem rozhodne.

***

„Jerede Siliene, jsi obviněn z porušení pravidla číslo 444, zákona o vměšování do lidského osudu. Co nám řekneš na svou obhajobu?" ptal se Raziel a spražil mě přísným pohledem.

„Já-" nedořekl jsem to, protože do síně někdo vběhl.

„Adriano Ignis, jak je možné, že si dovoluješ se tak vřítit do soudní síně, když právě probíhá soud?"

„Omlouvám se Vám Razieli, ale je tu něco co by jsem vám měla říct." Mluvila a asi čekala než jí pobídne k další větě, ale chvíli to trvalo páč se ni díval jako na zjevení.

„Nuže dobrá, pokud to tedy souvisí s případem." Odpověděl jí Raziel a Adri jen přikývla.

tady si prosím pusťte písničku v médiích. doufám, že se sem hodí :)

„Vážená poroto, soudce a přítomní. Je tu jedna věc, o které nikdo neví, a proto bude lepší, když vám to řeknu teď jinak by to mělo katastrofální následky. Všichni jistě znáte příběh o Tenebris a Michaelovi." Na chvíli se odmlčela. Všichni přikývli, protože tento příběh nám vyprávěli už naši rodiče, ale každý trochu jinak. „Všichni známe příběh jejich mocné lásky, ale nikdo nám nesdělil jeden podstatný fakt. Měli spolu totiž dítě, přesněji řečeno dceru. Nikdo o ní nic nevěděl a to záměrně. Má v sobě to nejmocnější z dobra, ale i ze zla. Ukryli ji na zemi, nebo spíš její otec ji ukryl, její matka by ji ovládala jako loutku. Vlastně ještě teď se ji snaží najít, zabít a dostat na její stranu. Jejich dcera stále žije a shodou náhod je to má sestra Andrea Ignis. Jered dělal jen to, co myslel, že je správné a udělal tak dobře. Proto Vás všechny žádám, aby, jste mu vrátili jeho křídla a vrátili mu jeho svěřenkyni, mou sestru Andreu." Všichni zalapali po dechu a Raziel nebyl vyjímka.

Andy Ignis:

„Mou matku neznáš, tak mě nech být!" zakřičela jsem.

„A co ten tvůj Jered, Andreo?!" trhla jsem s sebou. Po tváři se mi začala kutálet jedna neposlušná slza a hned za ní další.

‚Pojď za mnou dcerko moje.' slyšela jsem hlas. Mé tělo opouštěla síla, slyšela jsem jak někdo volá mé jméno a dopad do něčí náruče.

Byla jsem zase na louce, ale tentokrát tady bylo něco jiného. Pod stromem někdo seděl. Šla jsem tedy za tou osobou a zjistila jsem, že je to muž.

‚Kdo jste a proč jsem tady?' ptala jsem se, když jsem k němu přišla. Ten muž se na mě jen podíval a zdálo se, že si šel dát zase šlofíka. Ale asi si uvědomil, že jen tak neodejdu.

‚Jsi tady, protože potřebuješ pomoc. A mé jméno je Michael.' odpověděl mi a usmál se. Ten hlas mi byl povědomí.

‚Neviděli jsme se náhodou už někde?' ptala jsem se a on se postavil. Celou si mě prohlédl a jeho zrak se ukotvil na mém tetování. Nechápala jsem proč, ale najednou byl dost blízko mojí maličkosti a objímal mě.

‚Promiňte, ale já pořád nevím, kdo jste.' odpojila jsem se od něj a propalovala ho pohledem.

‚Jsi celá matka, kterou jsem tak miloval, než jsem zjistil, kdo doopravdy je.' zase ve mně hrklo. Proč mě pořád srovnávají s nějakou mě neznámou babou. ‚Jsem tvůj otec.'

Vymrštila jsem se do sedu a zhluboka dýchala. Nevěděla jsem co se to děje.

‚Vždyť je to nemožné.' schoulila jsem se do klubíčka.

„Proč se to děje zrovna mě." Houpala jsem se ze strany na stranu a po tváři se mi začali kutálet slzy.

Po chvíli mě kolem ramen objali něčí ruce. Přes slzy jsem nic moc neviděla, ale jediné co jsem teď potřebovala, bylo silné, láskyplné objetí. Ta osoba se mnou začala houpat ze strany na stranu a hladit mě po vlasech. Tohle bylo jediné, co mě dokázalo uklidnit. Byla jsem za tohle ráda, ať to byl kdokoliv, byla jsem mu vděčná.

„Děkuji, za všechno." Poděkovala jsem slušně a začala konečně vnímat všechno kolem mě, sice ne tak ostře kvůli slzám, ale už mi bylo líp.

„Nemáš zač." odpověděl mi dotyčný a trochu víc zesílil svůj stisk. Chtěla jsem se odtáhnout, ale nemohla jsem, nepustil mě.

„Prosím, mohla bych se nadechnout?" dostala jsem ze sebe sípavě a to toho člověka probralo a já mohla konečně pořádně nadechnout. Konečně jsem se mohla pořádně porozhlédnout, ale to jsem neměla dělat.

„Kdo jsi a kde to jsem?" ptala jsem se vystrašeně, protože jsem rozhodně nebyla u sebe v pokoji.

Celý pokoj byl do rudé a černé barvy, což by mi až tak moc nevadilo, ale tohle nebyl pro všechny lentilky můj pokoj!

„Hlavně se nerozčiluj. Jmenuji se Derek a jsi u mě doma." Odpověděl mi ten Derek.

„Jak můžu být v klidu, když nejsem u sebe doma! Proč jsem doháje tady a ne u sebe doma!?" ptala jsem se dál.

„Našel jsem tě v školních zahradách mezi trny růží, a jelikož jsem nevěděl, kde bydlíš, vzal jsem tě sem ke mně." Odpověděl mi s klidem a já si začala všechno vybavovat.

Jered........ta umělotina jak se na něj sápala......ten sen.....Derek..........zvláštní sen.......a teď tohle.

„Děkuji, ti za všechno, ale už bych, měla jít domů." Vstala jsem z té krásně měkké postele a šla jsem ke dveřím, ale něčí ruka mě zastavila.

„Dnes zůstaneš tady. Už je pozdě a jsme celkem daleko od centra. Zítra půjdeme spolu do školy a pak můžeš jít domů." Oponoval, a když jsem se podívala na hodinky na mé ruce, zděsila jsem se. Bylo něco kolem půlnoci.

„Asi nemám na výběr. Ale jen pro tentokrát." Zvážněla jsem a Derek jen přikývl.

Konečně zase normální délka kapitoly, která má víc jak tisíc slov :D. Doufám, že se vám kapitolka líbila. Budu ráda, když zanecháte komentík nebo vote :) ;)

Zatím se s loučím

-Manakria