Jméno: Merida
Přezdívka: Princezna Merida, prvorozená z klanu DunBrochů, Rebelka
Pohlaví: žena
Druh: člověk
Věk: 16 let
Místo narození: království DunBrochů
Výška: 1,63 metrů

Jméno: Morag
Druh: Ridgesnipper
Pohlaví: samice
Věk: okolo 10 let

~

Nacházíme se v lesích starého Skotska. Všude kolem byla nádherná příroda. Hory, kopce, velké dlouhé jezero, vysoké stromy,... Na vysokém výběžku se tyčil hrad, kde žila jistá královská rodina z klanu DunBroch. Ta tam ale dnes nebyla.
Místo toho si vyrazila do přírody, aby oslavila šesté narozeniny svého nejmladšího člena, princezny Meridy, prvorozeného a zatím jediného dítěte krále Ferguse a královny Elinor. Dnešek na to byl jako dělaný. Bylo příjemně teplo a svítilo slunce.
Rodina se zastavila na mýtině, kde rozbila menší tábor. Na hlavním stanu žluté barvy vlály dvě vlaječky se symbolem rodu a před ním byli tři cvičení sokolové na bidlech a stůl s horou jídla.
„Kdepak jsi?" Ptala se tiše královna s dlouhými tmavě hnědými vlasy, které byly rozdělené do dvou silných pramenů a spjaté zlatými stuhami. Na čele měla tenkou korunku stejné zlaté barvy s tmavě zeleným, kulatým, hladkým, drahým kamenem. Vypadala, jakože něco hledá. Nebo spíše někoho. „Vylez. Vylez!" Pobízela svou dcerku dál a tiše se při tom smála. „Tak vylez ven. Počkej, až tě najdu..."
Pod stolem, kolem kterého procházela se jí chichotala malá Merida. Myslela si jaká to není legrace schovávat se své matce. Měla ohnivě rezavé, divoké, kudrnaté vlasy a modré oči, oboje po svém otci.
„Kde jsi ty rošťando?" Ptala se Elinor a chystala se podívat se pod stůl. To už ale Merida utíkala do dalšího úkrytu. „Tak a mám tě!" Vykřikla královna a shýbla se. Ale Merida nikde. Vstala a naoko bezradně zvolala:„Kdepak je naše malá oslavenkyně? Hm?! Až já ji najdu, tak ji sbaštím na posezení..."
To už princezna nevydržela a s chichotem vyšla ze stanu směrem k matce, která byla otočená zády. V ten moment se královna obrátila k ní, nadšeně zajásala a rychle chytla Meridu, která se jí pokoušela se smíchem utéct.
„Tak a teď tě slupnu!" A začala ji lechtat a dělat zvuky, kterými předstírala, že ji kouše.
Jejich radovánky přerušil Fergus, který položil svůj obrovský dřevěný luk na stůl. Což Elinor nemohlo uniknout.
„Fergusi," začala vážně, „zbraně na stůl nepatří."
„Můžu si vystřelit?! Můžu?! Můžu?! Můžu?! Můžu?! Prosím! Můžu?!"
Merida ihned s novým zájmem vstala, natáhla se, vzala luk ze stolu a trochu potácivě s ním udělala pár kroků, než si pod jeho vahou kecla na zem. Zasmála se a Fergus se přidal. Otcův luk byl snad třikrát delší než ona.
„Tímhle těžko, co takhle...," král se najednou zatvářil hrozně tajemně a sáhl si někam za záda pod svůj kožešinový plášť, „...tvůj vlastní luk!" A skutečně vytáhl krásný malý luk ze světlého dřeva. Merida úžasem otevřela pusu a Fergus dodal:„Všechno nejlepší, žížalindo!"
Poté ji zavedl kousek blíž k lesu a připravil kulatý terč, jen pár metrů před svou dcerku. Merida byla narozdíl od své matky nadšená a přestože každý šíp, který prozatím vystřelila dopadl před terč. Byla to větší dřina, než to vypadalo. Ale nevzdávala se.
„Teďka bacha. Tětivu natáhni úplně dozadu až ke tváři." Snažil se trpělivý Fergus poučit Meridu, která se pokoušela mu co nejvíc vyhovět, zatímco Elinor ji starostlivě pozorovala. „Ták. Kukadla dokořán. A...pusť."
Merida s velkým vypětím sil tětivu pustila a šíp tentokrát terč úplně přeletěl a zmizel mezi stromy.
„Vedle." Konstatovala s mírným zklamáním princezna.
„Tak si pro něj běž." Sehla se Elinor a luk si od ní vzala. Merida se zase rozveselila a už utíkala k lesu. Proběhla mezi prvními stromy a neposedná rezavá hříva ji neustále létala do obličeje. Dokonce zakopla a málem spadla, ale snad nic jí nemohlo její radost vzít. Zvesela seběhla z mírného kopečku a cestou ručkou pohladila větve keře. Jakmile mohutné koruny zakryly slunce, zpomalila a udiveně se rozhlížela. Bylo tam tak pěkně a magicky. Ušla ještě pár kroků a pak si konečně všimla svého šípu zabodnutého v mechem porostlé kůře stromu. Ihned se k němu rozběhla a vyškubla ho.
Náhle se ozvalo hlasité prasknutí větve. Bylo blízko. Merida zatajila dech a rozhlédla se. Nikde nic nespatřila. Trochu couvla a znenadání zakopla o něco, o čemž netušila, že u stromu s šípem bylo také. Zakymácela se a to na zemi zapištělo a vyskočilo ven z mělké prohlubně mezi kořeny. Merida zalapala po dechu. To byl snad malý drak! Nebo v tomto případě dračice. Nikdy žádného neviděla. Jen o nich slyšela z legend a vyprávění.
Měla velkou hlavičku s krátkým nosním rohem, obrovskýma zelenýma očima a mohutnou spodní čelistí, pak baculaté tělíčko a čtyři nožky, ale přední byly kratší, než ty zadní, na kterých stála. Na silném ocásku byla maličkatá palice se zaoblenými krátkými výrustky. Měla i malinká křidélka, zato od ramene ke křídelním drápkům osázená několika malými trny.
Její šupiny byly tmavě modré, místy s ohnivě rezavými skvrnami a spodek těla světle modrý. Nejzajímavější bylo, že celá byla zvrchu posazená pláty až do poloviny ocasu a na bocích jako by měla šupinovou zbroj. Vypadala jako rytíř. Až na ten vylekaný výraz.
Merida se zpočátku také vyděsila, ale když viděla, že mládě se nechystá jí ublížit, klekla si a odvážně k němu natáhla ručku v které nesvírala šíp.
„Neboj se. Ty ses tu ztratil?" Zeptala se ho. Dráček bázlivě naklonil hlavu na stranu a roztáhl nozdry, jako by z tvora před sebou chtěl vycítit nebezpečí.
„Neboj. Pojď sem." Pobídla ho druhou rukou s šípem, ale v ten moment mládě zapištělo, uskočilo a zavrčelo. Merida se zmateně postavila a podívala se na šíp a pak na dráče. Nespouštělo z něho oči. Pak si všimla, že na jednom z krčních plátů má rýhu. Možná ho tím šípem omylem škrábla.
„Ne, hele podívej," řekla a šíp mu ukázala, „Není tak nebezpečný." Dráče přestalo vrčet a zvědavě přistoupilo. Očichalo si šíp i ručku, která ho svírala. Sama Merida nebyla o moc vyšší než mládě. Dračice se uklidnila a zatvářila se mnohem přívětivěji. Princezna se usmála.
Znenadání je vyrušil skoro až lidský stěn a obě se prudce podívaly stejným směrem. Nízko nad zemí tam poletovalo stvoření připomínající modrý plamínek. Merida se na něj fascinovaně zahleděla.
„To je bludička." Zašeptala a přicupitala k ní následovaná nedůvěřivě koukajícím dráčetem. Další bytost, kterou dnes vidí poprvé v životě. Natáhla k ní ruku a pomalu se k ní blížila, ale když už se jí skoro dotkla, vzdychla a zmizela. Dívenka se lekla, ale hned ji zase zaplavil údiv.
„Ony existují." Zašeptala znovu. V ten moment se kousek od ní objevily další. Merida neváhala a následovala je, ale každá, kterou se pokusila chytit zmizela. I dračice se snažila, ale také se jí nedařilo. Ani si obě neuvědomily, že je bludičky vyvedly z lesa zpět k mýtině.
„Merido! Pojď zpátky zlatíčko, odjíždíme!" Uslyšela princezna volat svou maminku.
„Poběž!" Pobídla dráče a sama se rozběhla za Elinor. Ona i Fergus tam na ni už čekali.
„Viděla jsem bludičku!" Volala na ně a když už celá udýchaná, ale pořád u vytržení doběhla přímo k nim, zopakovala:„Viděla jsem bludičku."
„Bludičku?" Zeptala se Elinor a klekla si k ní. „Poslyš říká se, že lesní bludičky tě zavedou za tvým osudem."
„To jo, anebo k šípu!" Kroutil Fergus pochybovačně hlavou.
„A ještě jsem našla draka!" Vykřikla a ohlédla se, ale po mláděti, jako by se slehla zem. Zmateně a trochu vystrašeně se po něm dívala. Kam zmizelo? Nejspíš se vrátilo do lesa, ale malou princeznu to trochu rozesmutnilo. Elinor a Fergus se nechápavě dívali stejným směrem.
„No tak, jedeme," zavelel král a už byl za vtipného poskakování na odchodu, „nebo ještě uvidíme tancovat bukvožrouta, nebo..."
Elinor si povzdechla, vzala Meridu do náruče a pomalu šla za ním.
„Tvůj otec na magii nevěří."
„Ale to by měl, protože je. A až najdu toho draka, bude ho moct cvičit jako ty sokoly." Řekla pevně její dcerka, ale náhle je něco zastínilo. Když se Merida podívala, hlasitě vykřikla hrůzou. Byl tam obrovský černý medvěd. Stál na zadních. Mohl takhle být snad ještě dvakrát vyšší než Fergus, který se hned rychle otočil.
„Mordu! Elinor, uteč!" Zakřičel a spolu s několika svými muži se k zvířeti rozběhl s kopím v ruce.
Elinor mezitím nasedla na svého mohutného grošovaného bělouše a i s Meridou ujížděla pryč. Princezna ještě zahlédla jak její otec stojí s dalšími třemi muži v půlkruhu kolem medvěda. A pak jí zmizeli mezi stromy.
Měla strach. O Ferguse, ale i o svou malou kamarádku. Nechtěla je ztratit. Ale král byl silný, zato dráče by nemělo šanci. Rozhodla se. Jakmile to bude možné, vydá se ji hledat a přivede ji s sebou na hrad. A vycvičí ji, stejně jako její táta cvičí sokoly.

_______________________________________

Řekla bych, že tyhle dvě se k sobě hodí. Sice nejsou úplně vánoční, ale můžete to brát jako dárek 😉. Rebelku jsem měla v plánu už delší dobu, ale do seznamu se zařadila dřív opět díky DestinyDraco. Vím, že k Meridě by se hodil nějaký drak ohnivé nebo ostnaté třídy, impulzivní a tvrdohlavý, nejlépe, aby také něco vystřeloval, ale hodně dlouho jsem nemohla na žádného vhodného přijít. Chtěla jsem takového mohutnějšího draka, podobně jako její hřebec Angus. Tak jsem přešla ke křížencům a tady ji máte. První hybrid v této knížce. Česky bych ji nejspíš nazvala hřbetostříhač. Sice je jen na půl z ostnaté třídy, ale podle mě je úžasná. Upravovat je a psát o nich mě bavilo, tak doufám, že i vy jste si je užili.

Veselé Žránoce 🎄🎁♥️!