„Co tu děláš?"
„Jdu si poslechnout příběh. Copak je to zakázané?"
„Asi by mělo být aspoň pro účastníky nad rok."
„Ale no tak. Hrien říkal, že jsi vyprávěla o té samici dvounožce. Tak jsem si chtěl poslechnout pokračování."
„Tak to máš smůlu. Dnes totiž pokračování nebude."
„A co teda budeš vyprávět?"
„Trpělivost, Taer. Uvidíš sama."
„Půjde zase o dvounožce?"
„Ano. A neříkej to tak otráveně."
„Upřímně, já je taky moc rád nemám."
„Tak díky za pomoc. Jestli jsi přišel poslouchat, přestaň mluvit, ať můžu vyprávět. Připraveni? Výborně..."

***

*4. červen 2020
Anotace:
Dnes je svět jiný. V mnoha ohledech se vyvinul, v mnoha zmoudřel. Co třeba takový vztah dvou chlapců? Nebo dvou dívek? Jak se na takovou situaci dívali kdysi a jak se na ni my díváme dnes? Jistě, někteří lidé vám stále budou tvrdit, že to není správné. V tom případě se vás ptám - co je tedy na tom špatně? Co přesně? Nevíte? Stejně jako nevěděl kališník, jehož jediný potomek zažil krátké období štěstí, přestože bojoval v kruté válce. Mnozí z jeho druhů by se asi zachovali jinak. Jenže vztah rodiče a potomka může být silnější než zakořeněná víra.

Povídka do soutěže Psaní pro radost, prompt #22. #PsaníProRadost

Hleděl do praskajících plamenů, pozoroval, jak tančí na rozpadajících se větvích, ale nevnímal je. Hlavou mu běžela jedna jediná myšlenka, jeden obraz, který překrýval dokonce i skutečnost.

V pozadí nehybně stála malá vesnička s rozsáhlým lesem hned vedle, jehož stromy se seskupily v nepropustnou clonu tvořící obzor. Před domky se směrem k němu rozkládal tábor o několika stovkách kališníků, v němž sem tam procházel nějaký člověk, nedbaje na bláto a ušlapanou trávu. Zhruba uprostřed se vyjímal větší plátěný stan, poblíž nějž sebou v jemném vánku čas od času trhl známý praporec - červený kalich v bílém poli. Tohle všechno se mu ale zdálo jaksi rozmazané, protože jeho myšlenky se soustředily především na dvě dívky sedící u vchodu do jednoho ze stanů.

Obě si hned na začátku tažení nechaly zkrátit vlasy na pár centimetrů, přesto by je dokázal, nebýt všudypřítomného bahna, rozeznat velice snadno. Vyšší z nich už se ani nesnažila udržet své špinavě plavé vlasy čisté, odevzdaně je nechala zanést prachem, takže nyní vypadaly spíše jako ořechovo-blátivě hnědé. Drobnějšímu děvčeti tmavorusé vlnité prameny prosvítaly i přes nános špíny a tvořily tak zvláštní kontrast. Na druhou stranu se nedalo říct, že by jí mírné ztmavení neslušelo.

Obě dvě, plavovláska i rusalka, jak druhé dívce s oblibou všichni říkávali, oblékaly ošoupané boty, na patách téměř prodřené, tmavé kalhoty a volnější halenu stáhnutou tenkým páskem. Při bližším pohledu by člověk zjistil, že jde vlastně o pouhý provázek omotaný odstředivým prakem tak, aby se zbraň dala rychle a snadno použít. Krom toho s sebou každá nosila i pytlík s kulatými kameny, přesně sedícími do kožené kapsy.

Levá ruka vyšší dívky vedla přes záda její společnice, aby mohla sevřít vzdálenější paži a přitáhnout si drobnou kamarádku blíž. Ta se nijak nebránila, vyčerpaně se poddala přátelské podpoře. Ale byla to vůbec ještě přátelská podpora? Jak mu ten obraz vyvstával před očima znovu a znovu, nemohl si pomoci a začínal pochybovat o tom, že v jejich vztahu jde jen o kamarádství. Co prsty, jež si obě dívky navzájem proplétaly pokaždé, když potřebovaly jedna druhou? Co ty zvláštní pohledy, jimiž se před odchodem do svých stanů loučily? Co večery, kdy se rusalka, jindy divoká a nespoutaná, důvěřivě odevzdávala cizí náruči?

Svraštil obočí. Jenže když to není přátelství... Tak co? Nespokojeně zkřivil rty a koutkem oka zalétl k dívkám kousek od něj, které tiše srkaly svou porci řídké polévky a naslouchaly okolnímu tlumenému hovoru. Ovládá snad plavovláska jeho jedinou dceru? V duchu nad tím nápadem zavrtěl hlavou. Jeho rusalka se jen tak ovládnout nenechá, má vlastní hlavu. Jenže když nejde ani o tohle, musí to být něco víc než přátelství. A on znal jen jeden takový vztah.

Prsty sevřel dřevěnou lžíci tak silně, až sebou příbor cukl a vychrstl trochu polévky mimo misku. Jenže takový vztah není mezi dvěma dívkami možný. Ne, to prostě nejde. Ne s jejich vírou, s jejich dosavadním životem. Přesto tu náznaky byly. Očividná vzájemná náklonnost, přestože nenápadná. Důvěra, jakou si mezi sebou projevovaly. Souhra jejich činů a pohybů, když stály stranou od hlavního bojiště a pomocí praků přispívaly svým dílem do válečné vřavy. To, jak hodně spolu trávily času, jak si navzájem dodávaly odvahu bez jediného slova. Jenže to bylo špatně. Takový vztah by mezi dvěma dívkami prostě existovat neměl. To zapomněly na svou víru a výchovu? Krk se mu sevřel neznámým vztekem a žluč jako by vystoupala až do úst, jídlo zhořklo a ztratilo jakoukoli jinou chuť.

S nemalým úsilím se přinutil nevyskočit na nohy. Chtěl svojí dceři domluvit, chtěl jí vysvětlit, že tohle prostě nejde, že to není správné. Jenže ji nemohl zostudit před tolika lidmi, nemohl si dovolit jí veřejné vynadat. Krom toho neměl podobné chování v povaze, protože sám věděl, jak mu bylo otcovo kárání mimo čtyři stěny nepříjemné. Se sebezapřením dojedl pár posledních lžic polévky, která se najednou zdála ještě více mdlá než obyčejně, umyl dva kusy nádobí, které použil, a už ve stoje se otočil na svou dceru. I její jídlo téměř zmizelo. Tiše si s plavovláskou povídala, ale očima nezůstala na jednom místě ani pár vteřin. Když její pohled přelétl k němu, zachytil ho a trhl hlavou směrem k nedalekému lesu. Tázavě zvedla obočí, ale krátce něco řekla své společnici a zvedla se k odchodu. Plavovlasá dívka zhltla zbytek jídla a vstala také, jako by ji chtěla doprovodit, a i když zachytila jeho nevrlý pohled, vzdorovitě jí zajiskřilo v hnědých očích. Sedla si ale zpátky, přestože z nich nespouštěla zrak. Jako ostříž hlídající si svou kořist.

„Ano, tati?" ozvala se bližší dívka a přitáhla tak na sebe jeho pozornost.

„Potřebuju si s tebou promluvit," vysvětlil. „O samotě. Půjdeme k lesu." Aniž by počkal na její souhlas, otočil se a za tíživého ticha vykročil ke stromům. Následovala ho, stejně jako on nepronesla ani slovo, dokud nezastavil téměř pod mohutnými korunami.

„Jak je to mezi tebou a Magdalenou?" zeptal se rovnou, bez zbytečných řečí okolo. Potřeboval si svou domněnku, aby zjistil, jak na tom vlastně je. Viděl, že se zarazila, několikrát naprázdno otevřela a zavřela ústa, aniž z nich vyšla jediná hláska, a oči se jí rozšířily překvapením.

„Jak to myslíš?" zašeptala nakonec. Překvapilo ho, jak zní její hlas slabě. Zvykl si na svéhlavou, svobodomyslnou rusalku, ne tichou a nevýraznou dívku, která se ani nepostaví vlastnímu otci. Co když dělá chybu? Sevřel rty, aby se takové myšlenky zbavil. Musí to s ní probrat, a to dřív, než bude pozdě.

„Nejste jenom kamarádky," nadhodil. Stiskla čelisti. Zaťala ruce v pěst, svaly se jí napjaly jako struny. Zvedla hlavu a pevně upřela své zelenošedavé oči do těch jeho.

„A i kdyby, tak co?" odsekla vzdorovitě. Hrdě se narovnala a vystrčila bradu. „Nikomu do toho nic není." Prudce vydechl, překvapení vystřídal stěží kočírovaný vztek. Zároveň ale byl rád, že se konečně ukázala její pravá povaha. Té nové by možná vzdoroval hůř.

„Anno, jsme ve válce," procedil skrze stisknuté zuby. „Na bitevní pole takový věci nepatří. Nehledě na to, že je to proti naší víře, proti Bohu. Jak si myslíš, že by tohle vnímal? Odlišný pohlaví vytvořil z nějakýho důvodu, a ty svým chováním tenhle důvod popíráš. Bůh ví, co je pro nás nejlepší. Tak nezpochybňuj jeho úsudek." Pohrdavě si odfrkla.

„Nic nezpochybňuju. Bůh člověka stvořil, ale pak ho nechal, ať se vyvine sám. Tak proč by mu tenhle vývoj měl vadit? Navíc se říká, že Bůh má rád každýho, kdo nehřeší, bez ohledu na pohlaví. Tak proč by se na mě měl zlobit, když já mám ráda někoho jinýho?"

„Anno, ty to asi nechápeš," povzdechl si frustrovaně. „Není špatný mít někoho rád. Jenom to nemůže bejt tvoje pohlaví. Chápeš? Prostě to není správný a přirozený, jde to proti přírodě."

„Proti přírodě? Když mám ráda Magdu, znamená to, že nejsem člověk? Být jiná a cítit se jinak znamená, že mezi vás nepatřím?" vyhrkla rozzlobeně. „Magda pro mě toho dělá víc než kdokoli jinej! Tak proč bych se měla bránit jejímu objetí, její podpoře? Vždycky tvrdíš, jak chceš, abych byla šťastná. A když svoje štěstí konečně najdu, zakazuješ mi ho." I přes pevný hlas zaznamenal, že nemá daleko k pláči. Oči se jí leskly slzami, ramena se zvedala prudčeji než normálně.

„Ne, tak to není. Já ti tvoje štěstí nezakazuju," namítl rázně. „Jenom se tě snažím chránit. Jak by na to asi reagovali ostatní? Vyhnali by vás jako netvory nehodný života. Jestli se to dozví, nebudou mít slitování."

„A tak je to s lidma vždycky," odsekla Anna. „Vždycky, když narazí na něco neobvyklýho a neznámýho, něco, čeho se bojí... Tak to zadupou do země místo toho, aby se snažili porozumět. Prostě mají moc velký strach na to, aby se aspoň pokusili, a maskujou to tím, že tvrdí, jak je to pro ně nebezpečný. Být to na mě, nenechala bych si do života kecat ostatníma. Je to můj život, ne jejich, a já mám právo dělat si s ním, co chci. To Magda se staví za to, abysme na sebe neupozorňovaly. Má strach a já to chápu a respektuju. Ale odmítám se vzdát toho pouta." Ačkoli hlas nezvýšila, každé slovo padlo jako rána kladivem. Očí jí plály potlačovaným vztekem, čímž se tvořil zvláštní kontrast se slzami, rty se chvěly. Beze slova se odvrátila, mávla na Magdu nervózně poposedávající u ohně a podél lesa zamířila do méně osvětleného prostoru. Plavovlasá dívka okamžitě vyběhla za ní a on tam zůstal stát jako opařený, neschopný jediného slova.

Pravdu přece neměla. Nebo ano? Skutečně jsou lidé tak nevšímaví? A co když to Bohu opravdu nevadí? Co si pamatoval, nikde se přímo neříkalo, že je takový vztah nemožný. Nikoho to totiž až dosud nenapadlo, podobné pravidlo nepotřebovali. A Bůh má rád každého bez rozdílu. Tak proč by v tom měla hrát roli i náklonnost ke stejnému pohlaví? Navíc když jde ještě o mladé děvče přímo se účastnící války, které potřebuje podporu. Možná by tomu měl nechat volný průběh. Přece jen, je to její život, jak řekla. On už jí může leda tak radit, ale ne rozkazovat. Vyrostla. Už není to malé dítě, které i přes strach čelilo válce. Stala se chytrou dívkou, která má právo si svůj život řídit sama. Když se to tak vezme, i jemu to bude příjemnější.

Povzdechl si. A zase ho přesvědčila o své pravdě. Tak dobrá. Ať má v téhle zlé době aspoň kousek štěstí, kterého se může chytit. On už jí bránit nebude. Musí si ale uvědomit, že o tom vztahu se nikdo jiný nesmí dozvědět.

Ohlédl se po dvou postavách mizejících v šeru. Byly tak mladé, a přesto se neohroženě stavěly v každé bitvě po bok kališníkům, aby pomocí praků pomohly lidem rvoucím se za Boha. Jak si mohl myslet, že zpochybňují úsudek jejich stvořitele? Ne, ony jen lépe chápou jeho poselství lásky ke všemu okolo. Chápou ho lépe než mnozí dospělí. Opět povzdechl. Měl by jí to přiznat. Měl by. Jenže neměl odvahu. Říct to v duchu byla jedna věc, ale říct to nahlas jinému člověku, co víc, říct to nahlas jeho dceři, tam už šlo o hodně. Přesto jí bude muset nějak dát najevo, že se s jejím postojem smířil.

***

„Proč?" zeptala se, ale třesoucí se hlas ji zradil a zlomil se. Beze slova přistoupil blíž, objal její ramena a přitáhl si ji do náruče. Přivinula se k němu, tělem jí otřásl první mohutný vzlyk a ona zabořila hlavu do hrubé tkaniny jeho košile.

„Proč?" zamumlala znovu. „Proč ona? Stačil by kousek, pár stop!" Neodpověděl. Jen tam stál, hladil ji po zádech a nic neříkal. Nevěděl co. Možná to ale takhle bylo lepší. Ano, znělo to krutě, jenže co by se z toho vztahu mohlo vyvinout? Sklouzl pohledem do strany a střetl se s Magdinýma vyčítavýma očima. Mrtvá tvář už zbledla, jak z těla vyteklo velké množství krve, a ztuhla. Zračilo se v ní nesmírné překvapení nad náhlou smrtí, šok z nárazu a následné bolesti, jak hrot šípu pronikl hlouběji do hrudi. Měli by jí zavřít oči.

Bitva už skončila, většina kališníků stále žila a ti vážně nezranění procházeli mezi mrtvými a hledali ty, kteří ještě měli šanci se z utrpěných ran vylízat. Jenže tu byli i tací, kteří dnes večer skončí mezi plápolajícími plameny. A mezi nimi i Magda.

„Já to nechápu," vzlykla Anna znovu, pevně sevřela jeho košili a drtila ji mezi prsty.

„Není co chápat," zašeptal.

„Není to fér," pokračovala dívka hluše.

„To taky," souhlasil tak potichu, že to vypadalo, jako by pouze pohyboval rty. „Svět není fér. Ne k lidem jako ty a Magda." Sklonil se a odtáhl ji od sebe, aby mohl sevřít její ramena.

„Vědělas od začátku, že to nemůže skončit dobře," řekl, zatímco upíral pohled do jejich lesklých očí plných slz. Rty se jí chvěly a tělo třáslo. „Nikdy jsem to úplně nepochopil, ten váš tajnej vztah založenej na vzájemným porozumění a důvěře. Přesto chci, abys věděla, že mi to je opravdu líto. Vím, jak moc ti na ní záleželo. Pokaždé, kdyžs jí zahlédla, se ti rozzářila tvář. Neustále jsi měla nutkání se v její přítomnosti usmívat. Dodávala ti odvahu, dělala společnost a oporu, když já nemohl. Já... dřív jsem si toho nevšiml, ale takhle zpětně to vidím jasně. Je mi opravdu moc líto, co se stalo. A chci, abys věděla, že i já tu pro tebe budu. Pokaždé, když budeš potřebovat, bude tu i ona. Stejně jako vedle mě stojí tvoje matka, vedle tebe bude navždy stát Magda. Pamatuj si to." Odmlčel se, aby nabral vzduch a zklidnil třesoucí se hlas. „Mám tě rád, Anno. A chci, abys byla šťastná."

Neodpověděla. Jen pevně stiskla víčka, jako by chtěla zastavit příval slz, a zhoupla se na patách, pěsti zatnuté a spuštěné ke stehnům.

„Já vím, tati," zašeptala po chvilce. Špinavým rukávem si po tváři rozmazala prach, jak si snažila pročistit zrak, a otočila se k ležícímu tělu. Pomalu, ztuha poklekla a sehnula se, aby zavřela mrtvé přítelkyni víčka. Hnědé duhovky zmizely. A už nikdy se neobjeví. Do očí jí vhrkly další slzy. Tolik toho ztratila. Tolik tahle hloupá válka vzala a nikdy nenavrátí. Proč vůbec odcházela z domova?

Protože jsem věřila v dobrotu a lásku Boha, odpověděla si. A věřila v ni pořád. Musí Magdu nechat jít. Na tomhle světě už její cesta skončila, už se nemůže vrátit.

„Mám tě ráda," zašeptala mrtvé dívce. I když těmihle slovy označil její otec rodičovskou lásku a náklonnost, pro ni znamenala víc. Vyjádřila se tak, aby to nebylo nikomu divné, ale za pouhou frází se toho skrývalo hodně. Touha naposledy věrnou kamarádku, a poté i něco víc, obejmout, ztratit se v její náruči a poslouchat, že všechno se vyřeší. Vzájemná náklonnost jejich osamělých srdcí, když konečně našla spřízněnou duši. Pocit souznění s dalším člověkem, kdy jste sladění a navzájem se doplňujete. To všechno bylo pryč. Nechala slzy téct, už se je nesnažila stírat. Nemělo to cenu.

Ucítila, jak jí na rameni zlehka přistála otcova ruka. Zvedla pravou dlaň a přikryla jeho prsty v němém vyjádření díků. Neztratila všechno. Ještě ne. I když je Magda pryč, ona musí jít dál. Vyšší dívka by si to tak přála. A ona ji nechtěla zklamat. Musí Magdu nechat jít a nezapomenout, podržet si vzpomínky na všechno, co spolu prožily. Sklonila hlavu. Ona si pamatovat bude. Nenechá vzpomínky vyhasnout a zajít, uchová její památku stejně, jako by to udělala ona.

Vstala a beze slova přistoupila k otci. Sevřel jí pravé rameno, zatímco ona se postavila bokem a levou rukou objala jeho záda. Není sama. Opět se zahleděla na Magdino tělo. Dnes večer skončí i ona na hranici z praskajících plamenů. Jako jednoho dne všichni.

„Sbohem," zašeptala. „A počkej tam nahoře na mě. Jednou přijdu. Možná ne hned, ale jednoho dne se znovu potkáme. A tentokrát spolu zůstaneme už napořád."

***

„Mami."
„Já vím, Felo. Jenže si tak nějak nemůžu pomoct. Ale některé věci se tak prostě... vyvinou. A já jim nemůžu zabránit."
„Páni, takhle silný emoce jsem teda nečekal. Vymýšlíš si je?"
„Co, ty příběhy? Ano, vymýšlím, aspoň z většiny. Pár mám od své matky."
„A co jsou kališníci?"
„Ne co, ale kdo, Sore. Kdysi dávno, když byly lesy divoké a nespoutané, se dvounožci rozhodli, že se jim nelíbí chování jejich vůdce. A tak proti němu povstali. Říkali si kališníci, protože měli ve znaku kalich, takovou nádobu na vodu. No a bojovali za svého Boha."
„Jenom za jednoho?"
„Ano. Oni věřili jen v jednoho, neměli víc božstev jako jejich dávní předci."
„Proč si všechno tak komplikujou?"
„Nevím. Jsou to prostě dvounožci. Ale teď už spát. Dobrou."

Nahoře v médiích máte písničku, která mě inspirovala. Po zjištění, že povídka nemusí být přímo inspirována obrázkem, jsem se rozhodla tuto přihlásit. Pořád si nejsem moc jistá, ale jdu do toho, protože si myslím, že se docela povedla, i když je první svého druhu. Je to pro mě nová zkušenost, psát něco takového. Navíc z doby Husitů. Což je další věc. Nejsem si jistá, jestli své padlé spalovali. Na pohřbívání podle mě čas neměli, ale možná se mýlím, takže kdo by věděl víc, nebojte se ozvat. A pak je tu náboženství. Nejsem věřící, takže většinu těch věcí jsem se někde doslechla. Kdyby bylo něco špatně, omlouvám se. Cílem není urazit ani nic jiného, takže se v případě mé chyby opět nebojte ozvat. No, a tady to asi ukončím :D

Au revoir