„Mami?”
„Ano?”
„Já... omlouvám se za ten včerejšek. Prostě jsem vylítla a... Promiň.”
„Nic tak strašného se nestalo, Taer. Příště se ale zkus lépe ovládat. Sebekontrola je důležitá vlastnost, která by se neměla podceňovat. Když kontroluješ svoje emoce, kontroluješ i svoje chování a můžeš se tak vyhnout nepříjemným hádkám a trávit čas ve veselejší atmosféře. Všichni kolem tebe to jednou ocení, ale potrvá ti dlouho, než se jí pořádně naučíš. Určitě to nezvládneš za pár dní, ale s tréninkem můžeme začít hned.”
„Co tím myslíš?”
„Poslouchej...”

***

*4. prosinec 2019
Anotace:
Každý zná magrahy - vrahy, kteří se s ponurým humorem prohánějí po střechách domů, jejich černé hávy s vyšitými hady za nimi vlají a žádné zrcadlo jim neunikne. Obyčejní lidé je trpí, protože musí a protože mají strach, že když si příště pohlédnou do vlastní tváře, nemusí být sami. Rytíři se jich snaží zbavit, ochránili svá zrcadla a pátrají po známkách jejich přítomnosti. Střeží zákon a dohlížejí na jeho dodržování. Jenže v každé skupině se najde černá ovce, člověk, který nerad přijímá způsoby ostatních, nebo chce dosáhnout něčeho většího. Ať už je to vysoce postavená žena s dýkami nebo obyčejný voják. Takoví lidé si nevyhnutelně najdou cestu k sobě podobným, uzavírají nevídaná spojenectví, která se vymykají pravidlům i kontrole, a rozdělit je téměř nelze.

Jednodílovka do soutěže Psaní pro radost, prompt 17 (výherce)

Ozvalo se zaklepání. Nebylo nijak zvlášť hlasité, ale vybroušený sluch cvičeného bojovníka ho zachytil i během spánku. Hnědovlasý muž nedal nijak najevo, že je vzhůru, jen se zavrtěl, jako by ze spaní, takže se mu teď naskytl nerušený výhled na matné zrcadlo zasazené do stěny vedle postele. Pootevřel víčka a prozkoumal odraz pokoje. Matný povrch nedovoloval spatřit podrobnosti jeho tváře, ale obrysy nábytku a lidí se v případě potřeby daly dobře rozeznat.

Muž nic nenašel, ale stále zůstával obezřetný. Zaťukání se ozvalo znovu - tentokrát naléhavěji. Rytmus mu zněl povědomě a on poznal tajné heslo. Ujištěný, že bezprostřední nebezpečí mu prozatím nehrozí, se přetočil a spustil nohy přes okraj postele. Napnul sluch. Ťukání zaslechl zprava, od stěny, u které stál předmět velikosti člověka zahalený tmavou látkou. Sejmul ze sloupku v nohách postele opasek s mečem a opatrně k němu přistoupil. Byl jen v kalhotách - tady na jihu se i za nocí drželo teplo na snesitelné úrovni. Automaticky překročil vrzající prkno, udělal ještě dva kroky a stanul vedle předmětu. Další naléhavé ťukání. Rozhodl se. Buď to je ona, nebo není. V prvním případě by ho to ani nepřekvapilo, no a v druhém... Návštěvníka by čekalo nemilé překvapení v podobě lesklé, dokonale nabroušené čepele.

Ustoupil o krok a prudce strhl látku. Ta se s tichým zašustěním svezla k zemi a odhalila lesklý povrch zrcadla, ve kterém se odrážel pokoj. Místo ťukání teď zaznělo plácnutí dlaně o kámen. Muž se naklonil před zrcadlo a dával velký pozor na to, co tam uvidí. Uprostřed odrazu stála štíhlá žena, tvářila se nanejvýš netrpělivě a rusé vlasy měla jakž takž zkrocené v culíku, který jí spadal na záda. Její oblečení sestávalo z tmavošedé haleny a kožených kalhot. U opasku měla připnutou jednoduchou dýku a tělo jí pokrývaly další kožené popruhy, na kterých se skrývaly všemožné zbraně. Přes to všechno si navlékla temně černý háv s hady vyšitými tmavou, jedovatě zelenou nití, kteří se vzájemně proplétali.

Muž zvědavě naklonil hlavu na stranu, ale dal si pozor, aby se jeho odraz nesmíchal s jejím. Žena rty naznačila několik slov. Ani by se nemusel dívat, aby poznal že mu nadává a říká něco ve smyslu: „Tak už ksakru otevři, ty lemro líná!" Pousmál se. Natáhl ruku a pohladil malinkou ptačí lebku připevněnou ve středu horní části rámu zrcadla. Nejdřív od špičky zobáku směrem k obratlům, pak po dolní čelisti od obratlů ke špičce. V zrcadle to cvaklo a žena s úlevným výdechem vyklouzla dovnitř. Proplula zrcadlem, jako by jeho povrch nebyl víc než hladina vody.

„Víš, jak dlouho už na tebe ťukám?" sykla směrem k muži, aniž by se obtěžovala s pozdravem. Kdyby nic jiného, tohle by ho spolehlivě přesvědčilo o identitě příchozí. „Už jsem myslela, že mě tam necháš trčet. V meziprostoru je strašná zima, málem mi zmodraly rty. A ty se tu klidně válíš v posteli, nemehlo hromotlucký," nadávala mu a vzápětí jí tvářil prozářil blažený úsměv. „Ách, ty tu máš tak nádherný teplo." Muž se ani neobtěžoval na její výlev odpovídat, pověsil opasek zpět na postel a založil si ruce na prsou. Měřil si ženu přimhouřenýma očima, ve tváři mu necukl jediný sval a kamenný výraz nedával najevo žádné emoce.

„Co chceš, Sitho?" šel přímo k věci. „Zase si spadla do ňákýho průšvihu? Nebo v tom má prsty Kireg?" Žena se zasmála a v předstíraném úžasu zavrtěla hlavou.

„To nemůžu navštívit starýho přítele jen tak?" zeptala se nevinně. „Vždyť už jsme se pořádně neviděli kolik let! Naposledy to bylo v Ghásie, pamatuješ? To bylo úžasný, doteď nemůžu uvěřit, že jsme to opravdu zvládli!" Mluvila tiše, ale důrazně a oči jí při vzpomínání nadšeně zářily.

„Jediný, co si z Ghásii pamatuju, je ten šílenej útěk před Narlou a zoufalej boj proti jejím poskokům. Na to se fakt jen tak zapomenout nedá," přikývl chladně muž a dřív, než žena stačila vypustit další lavinu slov, pokračoval: „A co se týče tvojí první otázky, pokud se ta návštěva týká tebe, probíhá pomocí zrcadla a uprostřed hluboký noci, potom se jenom těžko dá označit za návštěvu jen tak. A teď koukej vyklopit, co ode mně chceš." Zamračil se na ni, ale i když se tvářil neústupně a přísně, byl rád, že se Sitha objevila. Konečně se začne dít něco zajímavého.

„Klídek, Tafari," mírnila ho žena. „Uznávám, že něco potřebuju, ale stejně je fajn tě znovu vidět. Přece jenom nejsme jen společníci z povolání, ne?" Zamrkala a opět se tiše zasmála.

„To máš pravdu," zabručel muž. „My sme totiž společníci z nutnosti." Sitha nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Ty ses vůbec nezměnil," žasla. „Pořád se na všechny jenom mračíš a kazíš optimistický naděje. Zkus se jednou usmát." Přátelsky do něj šťouchla a hbitě uskočila, když jí to chtěl oplatit.

„A ty seš pořád stejně nepoučitelná a drzá," opáčil Tafari. „Ale už di k věci. Nemáme na to celou noc." Sitha se s povzdechem posadila na postel.

„Měls pravdu," připustila. „Je v tom zapletenej Kireg, a to až po uši. Vlastně jsem tu kvůli němu. Potřebuju, abys ho vytáhl od Lurkea, zase si hrál s hvězdicema a magií a zabil mu několik lidí." Zavrtěla hlavou nad neschopností vlastního učně. „Ten kluk je vážně postrach, nevím, jestli z něj kdy bude pořádnej magrah."

„Jo, to máš pravdu," souhlasil odevzdaně Tafari a zvedl se. „Tak to abysme vyrazili. Do rána to chci mít z krku." Přetáhl si přes hlavou béžovou košili a přes ní vyztuženou, ale pohodlnou vestu s chrániči na loktech a zadních stranách paží. Připnul si opasek a šedý plášť, zkontroloval meč a obrátil se k Sithě čekající před zrcadlem.

„Můžem?" optala se.

„Můžem," přisvědčil. Pevně ji uchopil za ruku a společně udělali krok skrz lesklý povrch. Zalil je mráz tak silný, že se jim na vlasech a řasách usadila jinovatka. Sitha dobře věděla, že čím víc lidí prochází meziprostorem najednou, tím větší zima je, ale stejně tak věděla, že by to mohlo být ještě horší. Vyšli v zrcadle v jejím pokoji a ihned se pustili po schodech dolů. Brali je po dvou a už během několika vteřin stáli ve dveřích na noční ulici. Vyklouzli ven tiše jako stíny a pustili se vedlejšími uličkami k domu známého pašeráka Lurkea. Nelegálně převážel po moři lidi i náklad, když se mu to vyplatilo - to znamená, když dostal tučnou odměnu. Měl síť drobných zlodějíčků, nájemných vrahů a schopných odpadlíků po celém městě a Tafari i Sitha už ho znali - muž z doslechu a vražedkyně s magií osobně.

Její řemeslo bylo s tím Lurkeovým částečně svázáno, protože plně vycvičení magrahové byli dokonalí zabijáci a uměli ovládat vlastní magii, o níž se odmítali podělit s kýmkoli jiným. Byli mocnými spojenci a smrtelně nebezpečnými nepřáteli. Lidé jako Lurke si je občas najímali na špinavou práci, ale většinou se od nich drželi dál. Naproti tomu rytíři jako Tafari měli za úkol podobné skupiny odstraňovat. Jenže tento muž navázal se Sithou blízký vztah a navíc ho už přísná pravidla a zákony unudily, takže se rozhodl, že trocha zábavy mu neuškodí. Nebyl si jistý, jestli by změnil názor, kdyby věděl, co je potká v Ghásie.

Tenkrát byli prostě dva mladí lidé, kteří se sešli v hospodě a toužili po vzrušení a dobrodružství. A udělali proto strašnou hloupost. Ke zdejšímu vládci se doneslo, že v nedalekém městě Ghásia se rozmohl cech zlodějíčků pod vedením ženy jménem Narla, a Tafari mu navrhl, aby ho tam vyslal jako zastánce zákona. Vládce mu vyhověl a rytíř s sebou vzal i Sithu, což se ukázalo být užitečné. Žena jim dokázala skrz rozvětvenou síť svého cechu najít nenápadné cestičky až k Narle. Museli poté uprchnout zrcadlem, a přestože během útěku povraždili víc než dvě třetiny Narlina cechu, měli co dělat, aby je odhodlaná a smrtelně nebezpečná zlodějka nedohnala. Museli projít zrcadly několikrát po sobě, a to na nich zanechalo trvalé následky - i v tom největším vedru je mohl náhle přepadnout záchvat zimnice.

Zastavili se až před zchátrale vypadajícím, ale nechvalně proslulým domem. Ze stínu sledovali klidnou ulici. Přestože na ní nebylo vidět živáčka, oni si dobře uvědomovali přítomnost dvou neviditelných stráží. Sitha položila Tafarimu dlaň na paži a když se na ni otočil, začala znakovat.

„Půjdeš tam a zaměstnáš je. Já mezitím vklouznu dovnitř, najdu Kirega a vytáhnu ho ven," oznámila mu. Přikývl, položil ruku na jílec meče u pasu a vkročil na ulici osvětlenou několika pochodněmi. Z úzké uličky napravo vyklouzl nezřetelný stín a postavil se mu do cesty, zatímco z levé střechy lehce seskočil druhý a přistál za ním.

„Co dělá osamělej rytíř tak daleko od hradu a ještě k tomu v noci?" začal první stín, který se ukázal být mladou ženou. Přes rameno jí visela kuše a u pasu měla krátký meč a dýku. Tafari nepochyboval, že minimálně ještě jednu má schovanou v botě. Věděl, že druhý stín je muž a bude vybavený stejně jako jeho společnice.

„Co dělaj dva nájemný vrazi v tak zapadlý ulici na místě, kde očividně není do koho bodnout?" opáčil klidně Tafari. Žena se rozesmála, tiše, hrdelně a vrčivě.

„Nedělej blbýho," napomenula ho jízlivě. „Víš stejně dobře jako všichni vostatní, co tu je. Takže koukej vypadnout, ty a tvý kumpáni tu nejste vítaný." Výhružně položila ruku na jílec mečíku a odplivla si k jeho nohám. Tafari ji přejel klidným pohledem, přenesl váhu na pravou nohu a i on obtočil prsty kolem rukojeti svého meče. Pozornost obou strážců teď byla plně jeho a on doufal, že toho Sitha využije. Zahlédl, jak se ve dveřích mihl nezřetelný stín, a v duchu se spokojeně usmál. Přenesl váhu na levou nohu a uvolnil sevření na meči, jako by se na chvíli přestal ovládat.

„Jsem tu sám," oznámil strážím. „A mám v plánu sám zůstat. Nebudu vás obtěžovat dlouho, jen jsem chtěl prozkoumat tydle ulice." Žena se ušklíbla.

„Ach tak," protáhla. „Panáčkovi nestačí luxusní mapy. On se chtěl ujistit, že tu ty domy vopravdu stojí!" Ona i její společník propukli v tichý smích. Tafari na urážku nijak nezareagoval, ale sám pro sebe se ušklíbl.

Jen se smějte, pomyslel si. Kdybych s vámi mohl bojovat, smích by vás určitě rychle přešel. Věděl o sobě, že je jedním z nejlepších bojovníků svého vládce.

„Jeho smůla," řekla jednou Sitha na toto téma. „Kdyby věděl, s kým se jeho nejzručnější bojovník paktuje, okamžitě by tě vykop." Tafarimu představa, že spolupracuje s vysoce postavenou magražkou, nijak nevadila. Zákony se mu stejně už začínaly protivit a pravidla společnosti ho nepříjemně svazovala. Úplně volný se cítil jen se Sithou, která ho čas od času navštěvovala a občas s sebou přivedla i svého nového učně Kirega. Tafariho zajímalo, jak Lurke zareaguje na klukovi zmizení, ale usoudil, že to už je problém Sithy, ne jeho. On měl jen zdržet stráže na tak dlouho, aby ho stihla dostat ven.

„Možná chtěl," odpověděl ženě. „Nevěřím dnešním mapám. Ostatně nevěřím ani dnešním lidem."

„Hezky řečeno," ušklíbla se žena. „A to samé platí i pro nás. Nevěříme nikomu, zvláště potom rytířům. Takže koukej padat." Kdyby věděli, co Tafari umí, v životě by s ním takhle nemluvili. Bojovník byl mistrem svého oboru, ale přestože měl nutkání jim to oznámit v podobě tasené čepele, ovládl se, protože z Lurkeových dveří vyklouzly dva stíny. Pustil jílec svého meče a udělal několik kroků vzad. Muž mu uhnul z cesty a vrátil se zpátky na střechu, zatímco žena vklouzla do vedlejší uličky.

Tafari se otočil a vyrazil k Sithinu domu. Vyběhl schodiště a zaklepal na dveře do jejího pokoje. Otevřela mu, pustila ho dovnitř a pečlivě za sebou zamkla.

„Potřebuju Kirega na zbytek noci někam uklidit. Můžeš ho schovat u sebe?" požádala. Přikývl a podíval se na vyčouhlého, hubeného kluka s čupřinou světle hnědých vlasů, který postával opodál. Kývl na pozdrav a Kireg mu gesto oplatil. Měl na sobe stejnou výstroj jako Sitha, a to včetně zbraní, jenom plášť neměl vyšívaný, ale čistě černý.

„Fajn," souhlasil Tafari. „Ale už bych se rád konečně vrátil. Ještě zbývá pár hodin tmy, a ty chci prospat." Sitha se usmála a natáhla ruce. Chytili se jí a ona je protáhla zrcadlem do bojovníkova pokoje, jako kdyby to byla ta nejlehčí věc na světě. Pro ni možná i byla. Tafari se zimomřivě otřásl a okamžitě ze sebe shodil černý plášť. Pověsil meč na sloupek postele, protáhl se a s úlevným výdechem klesl na postel. Když se ozvalo nesmělé zakašlání, pootevřel oko. Kireg stál nejistě uprostřed pokoje a rozhlížel se kolem. Sitha bez jediného slova zmizela. Tafari ji podezříval, že nesnáší jakékoli loučení, takže se prostě pokaždé vypaří.

„Tamhle je křeslo, můžeš se do něj posadit. Zapal si klidně lampu a něco si přečti," zabručel při pohledu na jejího učně a vlažně máchl rukou směrem k malé knihovničce a pohodlnému křeslu, které používal přes den k odpočinku. Kireg zamířil daným směrem a Tafari spokojeně zavřel oči. Konečně se může prospat. Tušil ale, že od téhle chvíle zůstane jen pár nocí, které mu přinesou dlouhý spánek. Jakmile se Sitha objevila, dlouho pak nedávala nikomu pokoj. Nebyl si jistý, jestli mu to vadí, nebo to vítá. Rozhodl se, že si počká na příští klepání ze zrcadla.

***

Jakmile vešel, věděl, že něco není v pořádku. Právě se vrátil z hlídky a byl unavený, přesto bleskově vytasil meč a opatrně udělal krok vpřed. Překročil vrzající prkno a prudce se obrátil, když uslyšel ťukání. Okamžitě přiskočil k zrcadlu, strhl z něj látku a opatrně do něj nahlédl. Stál tam Kireg a zběsile gestikuloval rukama. Povzdechl si a pustil ho dovnitř. Dosedl na postel s myšlenkou, že si určitě nemusí ani svlékat výstroj.

„Co se stalo tentokrát?" zamumlal téměř nezřetelně. Kireg vpadl do místnosti a zalapal po dechu.

„Chce tě... Sitha," vypravil ze sebe přerývaně. Ve vlasech měl jinovatkou a rty mu lehce zmodraly, zjevně v meziprostoru strávil víc času, než bylo zdrávo.

„A proč posílá tebe?" zajímal se Tafari, protože mu to připadalo zvláštní. Magražka byla jeho přítelkyní, vždy se dostavila osobně.

„Říkala... že se jí prý... nechce zmrznout," zacvakal Kireg zuby. Bojovník nevěřícně zakroutil hlavou.

„To je teda číslo," zabručel a popadl učně za ruku. „Tak dem. Sem zvědavej, co vlastně chce." Kireg sebral síly a co nejrychleji je převedl meziprostorem. Vynořili se v Sithině pokoji. Magražka stála opodál a připravovala se k výpravě.

„Konečně," pozdravila je úsměvem. „Už jsem si říkala, kde jste. Mám zakázku, tak mě napadlo, že tě vezmu s sebou. Přece jenom nejsme jen společníci z povolání, ne?" mrkla a zasmála se. Tafari zamrkal, jako by tím mohl zahnat chlad, a opět nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Ty seš teda číslo," povzdechl si.

***

„Mami...”
„Co jsme si říkaly předtím?”
„Já vím, já vím, sebekontrola a tak, ale... dvounožci? Zase?!”
„Nezvyšuj tak hlas. Nadechni se a pomalu vydechni, promysli si každou svou další reakci, každé slovo i pohnutí svalem.”
„Proč?”
„Aby ses naučila vědomě kontrolovat, co děláš. Vidíš, třeba teď na tobě ještě pořád vidím, že jsi naštvaná.”
„Argh.”
„Vrčení ti nepomůže. Víš co? Zkusíme rozebrat, co ti vlastně vadí.”
„Co mi vadí? Dvounožci přece!”
„Dobře, to už víme. Ale proč?”
„Jak jako proč?”
„Proč o nich nechceš slyšet? Proč ti vadí, když je postavím do popředí příběhu?”
„Protože je ukazuješ jako tvory s city, jako nás. A oni jsou zlí. Jsou zlí, bezcitní a krutí. To přece víš. Říkalas nám o tom už u Šeji.”
„Aha, takže tady je problém. A jakým způsobem jsou dvounožci zlí?”
„Chytají nás, loví, zabíjí! Jen tak! Prostě si přijdou, přitáhnou ty svoje psiska, který bez váhání pošlou na smrt vlastní příbuzný, a nahánějí nás jako nemyslící tvory!”
„Dobře, s tím vším souhlasím. Ale proč to dělají? Proč nás loví? Proč nám přejí smrt?”
„A není to jedno?! Jsou to prostě naši nepřátelé!”
„A přesně v tom to vězí. Abys mohla s někým bojovat, musíš svého protivníka poznat - jeho motivaci, záměry, povahu, vlastnosti a schopnosti.”
„No jo, ale... Jak mám přijít na to, co dvounožce motivuje?”
„Řeknu ti to. Některé lišky, které jsou zoufalé, mají málo potravy nebo jim prostě v hlavě chybí kolečko, si chodí k dvounožcům pro jídlo. To znamená bezbranné slepice a kuřata. Jenže ti jsou majetkem a potravou dvounožců. Co udělá vlk, když se liška vetře na jeho území jako zloděj?”
„Vyžene jí?”
„Přesně tak. A s dvounožci je to stejné. Musíš se na celou věc podívat z jejich úhlu pohledu. Lišky se vtírají do jejich kurníků, na jejich území, a kradou jejich jídlo. Co myslíš, že udělají?”
„Budou se bránit?”
„Ano. A jejich obranou je útok. Rozhodli se, že dřív, než se jim ztratí další slepice, hrozbu zneškodní. Už chápeš?”
„Asi jo.”
„Jestli jsi pochopila aspoň polovinu, jsi na dobré cestě. Stane se z tebe velká liška.”
„A ze mě?”
„Samozřejmě, Hriene. I z tebe. Z vás všech se stanou velcí lišáci.”