měsíc červen - žánr pohádka, ich-forma, rozsah 1k–1,5k slov + tři slova třída, výstup, mince

„Princi Runalde!"

Trhl jsem hlavou a celým tělem natolik, že se mi jedním pohybem podařilo ze stolu smést celý stoh knih, který přede mnou ležel. Pár se mi jich podařilo zachytit ve vzduchu, zhruba dvě zůstaly bezpečně ležet na desce stolu a zbytek se žuchnutím dopadl na podlahu. Tiše jsem sykl a přivřel oči, jelikož mi bylo jasné, co bude následovat.

„Vaše Výsosti, sice na Vás pokaždé vidím, že Vás hodiny dějepravy příliš nebaví, ale Váš otec ode mě požaduje zprávy o Vašem pokroku, kterého bez pilného studia nedosáhnete. Soustřeďte se, prosím!"

„Promiňte mi, Leone," zamumlal jsem, zatímco se k mým nohám seběhli komorníci, kteří všechny spadené knihy sesbírali a vzorně položili zpět na stůl.

„Děkuju," zašeptal jsem jejich směrem a poposedl si na tvrdé židli z tmavého dřeva. Leonard měl pravdu, jeho vznešená dějeprava bylo to poslední, na co jsem měl myšlenky. Obzvláště potom, co mi otec oznámil, že se budu příští měsíc ženit.

„Bude ti osmnáct, synu," pronesl předchozího dne u večeře s pýchou v hlase a jeho hruď se u onoho prohlášení spokojeně nadmula. „Jsi dospělý muž a je na čase, abys kromě příprav na převzetí trůnu začal plnit i další vladařské povinnosti."

„O čem to mluvíš, otče?" Pohledem jsem utekl k matce, která se však soustředila na svůj pokrm a ani ke mně nezvedla oči.

„Jakožto právoplatný dědic a následník trůnu je tvou povinností, aby země pod tvou vládou vzkvétala a rozšiřovala své území," pokračoval otec, ale nad jeho slovy jsem jen protočil očima.

„Otče, to už jsme probírali," zasténal jsem, „já nejsem vojevůdce jako ty. Jsem vědec a botanik. Chci našim poddaným poskytovat léky na nemoci, kterými trpí. Nechci je posílat do války." Hrdelní smích krále, který mi byl odpovědí, mě trochu zmátl.

„Ale kdepak válka, synku," smál se a kdyby na mě dosáhl, jistě by mě poplácal po rameni, „budeš se ženit!"

Matka sebou nepříjemně cukla, když se místností ozvalo řinčení nože. Příbor, který mi vypadl z ruky, byl sice vmžiku nahrazen, ale mě najednou docela přešla chuť.

„Cože se budu?" zeptal jsem se tichým hlasem, stále ještě víceméně v šoku.

„Ženit, Runalde," usmál se na mě otec, jako by to bylo něco naprosto normálního, přirozeného a očekávaného. Inu, ono možná bylo, ale rozhodně jsem nepočítal s tím, že podobné záležitosti budu muset řešit tak brzy – svými posledními slovy mi totiž otec zasadil finální úder. „Příští měsíc na oslavě svých narozenin oznámíš zásnuby s princeznou Tannilou z Edenbrucku."

Nikdy jsem nebyl typ, který by se příliš vzpíral rozkazům svých rodičů. Byl jsem poslušný syn, plnil jsem každé jejich přání, učil se dovednostem, které jsem podle nich měl ovládat. Ale tohle... tímhle jako by mi zarazili kudlu do zad.

Nejvíc mě zklamala má matka, která se na mě za celou tu dobu ani neodvážila podívat. Tušil jsem, že s rozhodnutím otce nesouhlasí skoro stejně jako já, ale stejně jako já neměla odvahu mu nijak odporovat. A ačkoliv mi to bylo opravdu proti srsti, po chvíli vytrvalého pohledu, který jsme si s otcem vyměňovali, jsem poraženecky sklonil hlavu zpět ke svému jídlu a na chvíli zauvažoval, jestli přece jen výbornou večeři nedojím. S tou myšlenkou se mi však obrátil žaludek vzhůru nohama a já se proto raději omluvil a odešel trucovat do své komnaty. Ze které mě až druhého dne ráno vystrnadil Leonard kvůli jeho pitomé hodině... Ach sakra, Leonard!

Několikrát jsem zamrkal, abych se vrátil zpět do přítomnosti. Úplně jsem totiž zapomněl, že jsem stále ve třídě a že na mě můj učitel upírá vyčítavý pohled. Nemohl na mě křičet, stále jsem byl korunním princem a jeho budoucím vládcem, ale zklamání v jeho očích mi neušlo. Povzdechl jsem si a protřel si obličej.

„Leone, já–"

„Myslím, že je na místě, abychom dnešní hodinu ukončili, souhlasíte, Výsosti?" Jeho tón byl stále profesionální, ačkoliv v tu chvíli mi zněl i unaveně... pravděpodobně už byl unavený ze mě a z mých neustálých výpadků pozornosti. Znovu jsem si dlouze povzdychl.

„Dobře," souhlasil jsem nakonec a zavřel knihu, kterou přede mnou patrně rozevřel, zatímco jsem se myšlenkami toulal jinde.

„Vašeho otce zpravím o tom, že Vám dnes nebylo dobře a hodina se neuskutečnila, jistě–"

„Ne!" přerušil jsem ho prudce a když se na mě zaraženě podíval, uvědomil jsem si, že skákat lidem do řeči asi není zrovna vhodné pro budoucího panovníka. Odkašlal jsem si a nasadil co nejprofesionálnější výraz, jaký jsem dokázal.

„Dnešní látku si dostuduji individuálně, nechci otce zbytečně zatěžovat starostmi," vysvětlil jsem, „prosím, pokud by se ptal, vzkažte mu, že vše proběhlo podle plánu."

Leonardovi se sice nezamlouvalo, že by měl králi lhát, ale nakonec se mi jen poklonil a přitakal. „Jak si přejete, Výsosti."

---

Nebylo těžké poznat, že následujících téměř třicet dní jsem byl jako na jehlách. Nevěděl jsem, která ze skutečností mě stresuje víc, zda ta, že se musím oženit, či ta, že si musím vzít ženu, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Jistě, měli jsme se sice ještě před svatbou setkat a oboustrannou dohodu stvrdit podpisy, ale stejně mi to přišlo postavené na hlavu.

Při výstupu po dlouhých schodech vedoucích na terasu na střeše paláce jsem si neustále upravoval knoflíky na košili a snažil se si urovnat límec tak, aby vypadal dobře. Samotnému mi to šlo dost bídně a všechny komorníky jsem od sebe ráno odehnal, jen abych mohl být sám. I proto jsem mířil na terasu – ta mi jako jediná poskytovala útočiště a skrýš před Leonardem, kterému se tolik schodů nahoru stoupat nechtělo a vždy na mě jen cosi nabručeného vřískal zespod. Tvářil jsem se, že ho neslyším, a proto to pokaždé po chvíli vzdal a nechal mě být. Ve stejný průběh jsem doufal i tentokrát.

Problémem bylo, že můj záludný plán měl malý háček. Jakmile jsem totiž vstoupil na terasu, obvyklý výhled do zahrad mi zastínily sytě fialové šaty s volánky a tmavě hnědý závoj dlouhých vlasů. Párkrát jsem zamrkal, abych se ujistil, že už z těch všech svatebních příprav neblouzním, načež jsem si hlasitě odkašlal, abych přítomnou upozornil na svou přítomnost.

Otočila se za zvukem poněkud prudce, patrně jsem ji tedy vylekal.

„Omlouvám se," pozvedl jsem mírně ruce, abych jí naznačil, že přicházím v míru a že rozhodně nebylo v mém úmyslu ji vyděsit k smrti. Její zelené oči se do mě zabodly a mně se najednou zdály jaksi povědomé. Zatímco jsem si ji prohlížel, dívka přede mnou se usmála a letmo se poklonila.

„To nic, Výsosti," ujistila mně a když ke mně znovu zvedla onen mechově zelený pohled, rázem mi došlo, kdo to stojí přede mnou.

„Princezna Tannila," vydechl jsem, hloupě omámen tím, že se na mě dívá má budoucí nevěsta. Viděl jsem ji pouze na portrétech, ale tváří v tvář působila jinak. Méně strnule, více přátelsky.

„Princ Runald," oplatila mi oslovení s pobaveným úsměvem a znovu stočila pohled do zahrad. „Je tu vskutku překrásně, nemyslíte?"

„Ano, jistě," přitakal jsem bez přemýšlení, aniž bych z ní spustil pohled. Všimla si toho, protože se jí z hrdla vydral roztomilý smích, který mě polechtal v uších.

„Ty zahrady, Výsosti," upozornila mě a ukázala pod nás, kde se královské zahrady rozprostíraly. Donutil jsem se odvrátit pohled jejich směrem a pokývat hlavou, abych jí dal najevo, že chápu, na co naráží. Hned poté jsem se však pohledem vrátil k jejím zeleným očím. Naprosto mě učarovaly.

„Vy toho moc nenamluvíte, že ano?" uculila se a postavila se ke mně čelem. V rukou si přitom pohrávala se svým náhrdelníkem, který svým tvarem připomínal malou minci. Usmál jsem se a pomalu jsem k ní došel blíž, přičemž s každým krokem se můj úsměv rozšiřoval.

„Když jsem něčím zaujatý, tak ani ne," pověděl jsem jí upřímně, což ji opět rozesmálo. Najednou se v mé duši rozhostil klid.

Onen domluvený sňatek, který jsem původně vnímal jako nejpodlejší akt a zradu, nakonec možná nebude tak zlý, jak jsem si původně myslel.