,,Maxareli Knighte!''
Ostrý mužský hlas se ozval z reproduktorů a mě zamrazilo. Polil mě studený pot a zlé tušení. Obličej v horním levém kraji obrazovky  nevypadal dvakrát přívětivě. Pomale jsem se v kožené sedačce sesunul níž.
,,Měl by si odpovědět, Maxi.''
Navrhl hlas a červený soubor dat představující zornici na mě upřel svůj pohled. Dle ticha, které panovalo na druhé straně jsem usoudil, že KITT nespustil jak kameru tak mikrofon, ale přesto vedl s danou sobou rozhovor.
,,Já nemůžu KITTe, táta bude zuřit.''
,,Můžu nahlásit únos.''
Nad tím nápadem jsem se zasmál.
,,Vždyť neumíš lhát KITTe! Navíc... Nezbavil by si se únosců?''
,,Kdyby tvůj život nebyl přímo ohrožen tak ano.''
,,Ale kdyby byl rodiče by se ptali proč jsi nic neoznámil.''
Na to už bylo slyšet jen tiché mlčení a sem tam tiché zaklapání motoru. Oči jsem zabodl do onoho obrazu. Tvář byla pevná a nadále s KITTem o něčem rozmlouvala. Rukou jsem přejel po koženém lemu. Tohle vypadá na dlouhé domácí vězení. Ozval se zvuk, který ozmamoval ukončení hovoru.
,,Řekl jsem Mikeovi, že tě jsi chtěl udělat radost Sáře za pomocí jídla zvaného dezert. Bohužel si ale doma nenašel ingredience.''
,,Já, ale neumím vařit, KITTe!''
Zamumlal jsem poplašeně.
,,Existuje více než miliarda receptů, jistě nějaký zvládneš, Maxi.''
,,To není dobrý nápad, KITTe. Co mám teď dělat?''
S touhle větou se před mýma očima na skle objevilo několik oken. Tuny černého textu jakoby se sypaly přímo předemnou a tvořili blok. Zeď, kterou jsem neměl šanci přelézt. Prostě a stručně hrozný konec.
,,Přepočítal jsem pravděpodobnost tvého úspěchu.''
,,A?''
Lapl jsem po dechu s očekáváním. Jakoby se na zdi v ten moment objevil základ žebříku. Když jsem ho uchopil nebyl pevný. Klimbal se a nepůsobil důvěrně. Čekal jsem na signál, který by mi potvrdil, že žebřík je pevný a nic se nemůže stát.
,,Třicet osm procent.''
Rozhodil jsem ruce a flustrovaně zaúpěl. Tak málo?

                                      ~

,,Co dál KITTe? Všechny ingredience jsem použil....''
Poslušně jsem zahlásil u kuchyňské linky, která mi zajišťovala rovnováhu a sledoval mísu plnou lahodného krému. Hlas, který se opět ozval by se dal lehce splést s lidským.
,,Ulož do ledničky na přesných třicet minut.''
V normální situaci bych umělou inteligenci poškádlil slovy - ,,Stačí krátká odpověď.''
Ovšem jedna část mého já se radovala z povedeného dezertu a ta druhá doufala, že jsem na nic nezapomněl.
,,Kam se teď hrabe těch tvých třicet osm procent KITTe, hm?''
Zvolal jsem s úsměvem na tváři a zabouchl dveře lednice. V té chvíli zarachotil klíč v zámku a do domu vešla žena. Vysoká a mladá s dlouhými kaštanovými vlasy.
,,Dobré odpoledne mami.''
,,Dobré, Maxi.''
Vykoukl na mě zpoza rohu úsměv, který jsem oplatil a vrhl se do objetí. Už tak vidím rodiče téměř jen minimálně jednou, výjimečně dvakrát za den. Když jsem konečně opustil to vřelé objetí odvážil jsem se k dalším otázkám.
,,Jaký byl den? Dařilo se tátovi?''
,,Normální den, tátovi se podařilo zabránit bankovnímu přepadení.''
Odpověděla matka s úsměvem.
,,A -''
,,Zítra odjíždí, promiň Maxi.''
Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi odjezd KITTa a otce nevadí. Už tak jsem s nimi trávil málo času... Hodně málo. Ovšem tohle bylo jiné. Mé zklamání nahradila radost, radost z nápadu, který pomale vyklíčil v mé hlavě...