O jedenáct let později...
Déšť mi stékal po hnědých vlasech.
Obloha byla celá potažená šedými mraky jako záclonou.
Pršelo jako nikdy dřív.
Měla jsem pocit, že jsem snad musela plavat. Po obličeji mi tekla voda.
Prudce jsem mrkala, ale proudům děštové vody se nedalo zabránit.

Na rameni mi visela školní taška. Ani jsem nechtěla vědět, jak moc jsou učebnice promočené.
V duchu jsem už viděla ty rozmočené stránky...
A to jsem ještě nezmiňovala povodně vy mých botech.

Celá prochladlá jsem musela ještě zrychlit, protože se objevil autobus-moje jediná záchrana na zdroj sucha a na domov.
Nohy mi začaly rychle kmitat. Párkrát jsem skoro zakopla.
Kolemjdoucí na mě nechápavě hleděli, jednoho jsem omylem srazila.
Očima jsem zděšeně probodávala autobus.
Tenhle jezdí velmi málo často...
Srdce se mi rozbušilo.
Viděla jsem, jak se otáčí ta kola...
Vzápětí zastavil, čímž mi uštědřil spršku vody.
Těsně jsem ho doběhla.
Stále lapající po dechu a se zplihlými vlasy jsem vrávoravě vstoupila dovnitř.

Lidé na mě pořád valili pobavené a zmatené pohledy. Ignorovala jsem.

Asi tak po dvaceti minutách jsem vylezla ven a klusala ke knihovně.
Vždy jsem se tam stavila. Na pomoc knihovnici.
Nohy mi zase začaly klouzat.
Přebrodila jsem kaluže a trhla klikou.
Ještě jsem netušila, že to dnes bude dost krátké.

,,Leah!"ozval se radostný hlas knihovnice.
,,Dobrý den paní Moleová,"hlesla jsem.
Spráskla ruce, když spatřila oceány, co se začaly třpytit na její blyštivé podlaze.
Nepochybně jí šlo spíše o to, abych nenastydla a ne aby měla čisťounkou podlahu.
Od incidentu v mých pěti letech se o mě začala více zajímat a starat.

Z myšlení mě vytrhl štěkot.
Objevil se šedavý pes.
,,Bene!"vyjekla jsem, když mě povalil na zem. Podrbala jsem ho.
Upíral na mě své zlaté oči.
Paní Moleová se usmívala a pobaveně nás sledovala.
Ben radostně funěl a tiskl se ke mně.
Když měl dost, ozvala se starší knihovnice znovu.
,,Leah, nedáš si ještě čaj?"
,,Ne, děkuji. A nepotřebujete s něčím pomoci?"
,,Ne, nemůžu tě přece nechat dělat za mě všechnu práci!"
,,Vždyť od toho tu jsem!"
,,Ne, Leah. Ty jsi tu pro jinou věc,"zakončila rozhovor a v očích se jí podivně zalesklo.
Nechápavě jsem hleděla.
,,Opravdu nic? Tak...To bych už měla jít,"řekla jsem nakonec a naposledy objala Bena.
Zlaté oči se do mě znovu zabodly, ale to už jsem zavírala a vkráčela do proudů deště.
To bylo divné. Vždy má pro mě práci...

Přinutila jsem nohy k dalšímu pochodu.
Žádný člověk by nejspíš neměl šanci zůstat suchý, poněvadž stačil i maličký krůček a už z toho byl obrovský šplouchanec.
Stromová alej se nebezpečně nakláněla ve vichru, který sílil.
Lavičky, které lemovaly obrubník vypadaly, že sotva drží a zachvíli jejich hřebíky povolí. Neustále se podivně chvěly.

Konečně jsem spatřila domovní branku. S pocitem slabého štěstí jsem vrazila klíčky do zámku a otočila jimi.
Se slabým vrzáním se branka otevřela a já pochodovala přes zahradu k domovním dveřím, které jsem také byla nucena pro teplo odemknout.
Když jsem vstoupila dovnitř, zaplavila mě úleva.
Oblečení jsem nechala uschnout a běžela jsem zkontrolovat učebnice.
Promočená taška také potřebovala usušit.
A potom už následovaly ty učebnice.
Roztřeseně jsem zatáhla za zip a pohlédla dovnitř.
Rychle jsem vytáhla první, co jsem spatřila-matematiku.
Můj nejméně oblíbený předmět.

Zelená učebnice se mi skoro rozpadla v rukou.
Odložila jsem ji k sušení a pokračovala dál.
Ostatní učebnice na tom byly poměrně dobře, ale čeština mi prostě ,,umřela v náruči."
Chyběly skoro všechny stránky, ty zbylé byly celé zohybané a potrhané.
Češtinářka mě zabije...
A potom... jakoby...jsem zahlédla šedivou hlavu. V té roztrhané učebnici češtiny.
Myslela jsem, že mám vidiny, ale opravdu na mě z poničených stránek shlížely zlatě zbarvené oči, které svítily na té šedavé hlavě se vztyčenýma ušima.
Vylekaně jsem upustila učebnici, tedy tu potrhaninu, ale to už mi v uších znovu zvonilo to vytí.

Eh...Tak jsem se pokusila o první kapitolu :D
Není nijak extra dlouhá, ale ty další už budou delší.
Tohle byl jen rozjezd :P
Tak nvm, co si myslíte vy? ^-^

💙Bloody💙