„Zatracená veverka!“ zanadával Skřípkotlapka. „Představte se být otravování nějakou huňatou koulí chlupů!“ Zaskřípal o kůru stromu, po které zdrhla šedofialová veverka do koruny.
Můrkotlapka po něm hodil nevrlý pohled. Nelíbílo se mu jít se Skřípkotlapkou na lovecký trénink! Pouze se chová před ním divně od té doby co mu dokonce zachránil krk. Pokusil se Sumecfousovi domluvit, aby s ním nešli, ale on prostě nezměnil názor po tolika snahách. To co lezlo Můrkotlapkovi po krku bylo hlavně, že z jakéhosi důvodu se věnoval Skřípkotlapka jemu.
„Upřímně, veverky mě v tvém věku také štvali,“ povídal Rulíkovec a koutky úst se mu zvedly.
Skřípkotlapka se zdál být rád za trochu pozornosti, ovšem Můrkotlapka z něho četl, že žádá o jeho pozornost. Ani nechápal pořádně proč. Jeho dotěrnost a abnormálné chování k němu, ho nechalo teoriozovat, že se s ním chce skamarádit? Potřásl hlavou k zahnání myšlenek létajících kolem jeho hlavy. Nemá ho rád, dohnal ho dokonce k agresi. Kdysi si představoval Sumecfouse jako Skřípkotlapku a ublížil mu, Skřípkotlapka ho přiměl k agresi dokonce víckrát než jednou. Z těch myšlenek mu cukalo v chvostě.
Probral ho náraz do zad. Zúžili se mu panenky a podíval se na kočku. Ihned poznal upovídaného Skřípkotlapku a zklidnil se. Zakabonil se. Ať už se snaží sebevíc být přítel, tak mu to stejně neprojde! Skřípkotlapka nejdřív mlčel.
„Co si o tich šplhajících myších myslíš?“ vysoukal ze sebe. Můrkotlapka pochyboval odpovědět. Jenže bylo trochu kruté mlčet. „Nic proti nim nemám,“ špitl a skoro to v ševelení stromů a křiku ptáků nešlo slyšet. Skřípkotlapka vnímal. Smazal se mu úsměv a zklamaně svěsil ocas. Můrkotlapka si oddechl a podíval se stranou kamsi za horizont. Tlačil ho pocit mít u sebe raději Lasturkotlapku nebo Kouřotlapku. S ním to tu nešlo vydržet.
„Můrkotlapko,“ oslovil ho Sumecfous a pozastavili se uprostřed lesa. „Kořist se postupně do lesa vrací. Nechceš zkusit ulovit toho drozda?“ Můrkotlapka se podíval na místo, na které ukázal mentor ocasem. Mezi křovisky se nevědomky potuloval pták s kropenatým břichem. Křoví ho tak dobře zakrývalo, až sotva si ho mohl všimnout. „Ano.“
„Ukážu ti jak to správně dělat,“ řekl učitel a přikrčil se do lovecké pozice. Můrkotlapka to dělal už na poli, ale nedělal to úplně správně, když viděl techniku Sumecfouse.
„Až si budeš myslet, že je vhodná chvíle na skok. Udělej to!“ dokončil.
„Rozumím,“ odvětil po dlouhém naslouchání hnědobílý učedník. V lovecké pozici pomalu kráčel za drozdem. Pokládal packu před packu a doufal pro to nejlepší. Skazil lov zajíce, teď to samé provést nemůže. Soustředil se a dal do toho každou buňku těla. Pochodoval dál. Dostával se hlouběji do zeleňe vedoucí k drozdovi. Pták se tam skláněl a po čemsi klobal zobákem. Můrkotlapka ztuhl s jednou přední tlapkou ve vzduchu. Můrkotlapku vyděsilo, když se začal drozd koukat do všech světových stran. Neváhal, vytáhl drápy a bleskem skočil se rozevřenou tlamou se řadou tesáků, aniž by to pták sám čekal. Tlapou ho přilepil k bahnité zemi a zaryl mu zuby do hrdla. Lesk z černých očích mu zmizel. Na jazyku měl teplou příchuť krve a hnusné peří. Hned jak drozda dokončil, zvedl hlavu a hnědé bílohnědé peří vykašlal. Jakmile otevřel jantarové oči a koukl s nima na drozda, radostně se rozzářil. Jeho první úlovek!
„Super!“ chválil ho mentor. „Tvůj první úlovek.“ Můrkotlapka popadl úlovek do tlamičky a došel k třema kocourům. Pustil ho. „Ten bude pro Větrovku!“
„To je od tebe hezké,“ poznamenal zástupce Rulíkovec. „Větrovka bude za to určitě ráda.“
Můrkotlapku rozveselila ještě víc pochvala od samotného zástupce velitelky.
„Pěkný úlovek,“ připojil se Skřípkotlapka a Můrkotlapka se na něj podíval ledově kamenným obličejem. Skřípkotlapka se stáhl za Rulíkovce s provinilým obličejem.
Nezkoušej to na mě! zavrčel v hrdle a odjel z něho očima na válečníky. „Teď bychom měli nechat Skřípkotlapku ukázat kolik toho pochytá,“ rozhod hnědý kocour a mávl bílou špičkou ocasu. Skřípkotlapka se odvážil znovu vykročit a usmát se. „Pochytím toho tolik, kolik dokážu!“ Můrkotlapka si tajně odfrkl. Fandil tomu, aby Skřípkotlapka něco pokazil. Bylo to špatné, ale tahleta věc ho pořád pronásledovala.
„Tak zkus něco najít!“ zamumlal hlasitě Sumecfous ostře, jenže se mu v očích zalesklo pobavení. Skřípkotlapka sebejistě šel vpřed a zrychleně cupital po cestě klusem. Větřil a sledoval okolní věci. Můrkotlapka vzal drozda a s válečniky ho pronásledoval. Můrkotlapka šel ze všech nejpomaleji. Ne že by se nudil nebo měl špatné myšlenky. Pouze očekával další nával otravných komentářů.
„Cítím rejska! Cítím rejska!“ zaradoval se po čase a přilepil se břichem k bahnité půdě, připravený rovnou. Můrkotlapku zastavil Sumecfous v chodu a naznačil nevyrušovat lovení. Přihlížel na skrčeného Skřípkotlapku a ten se trýznivě plížil.
Má dobrou vzdálenost na skok, utrousil v duchu Můrkotlapka. Hned co to dořekl, Skřípkotlapka skočil do vzduchu a skolil rejska jednou ranou. Na chvíli se tam skláněl k úlovků a jakmile ho vzal, Můrkotlapka měl lepší pohled na krvavé, hnědé tělo hlodavce. „Jenom jeden rejsek,“ podotkl tlumeně skrz tělo. „Najde se něco lepšího.“
To najde, frkl si soupeřově a tajně Můrkotlapka a stále škubal špičkou ocasu. Nechtěl se přátelit s Skřípkotlapkou, dělal si z něho vždy jen srandu. Už ví, jak hrozný dokáže být. Nic společného s ním nechce mít v dobrém!
„Ulovil si lepší, ovšem, pamatuj si, že každý úlovek je důležitý,“ zamumlal pevně Rulíkovec.
„Snad to nevyděsilo další zvířata,“ řekl stroze Můrkotlapka a zatnul tesáky. „To bych nerad. Hlavně koťata potřebují mléko, jsou budoucností klanu.“
„To jsou,“ přisvědčil pokyvnutí hlavou Rulíkovec. „Více kořisti se určitě najde. Vezmeme to cestou k stromu psa, rozhodně se tam pár zvířátek pobere.“ Tam před tři dny vyrazil Můrkotlapka hledat Skřípkotlapku a Estragontlapku. Skřípkotlapku tam zachránil a on se začal k němu chovat dobře. Navíc tam se naposled objevila liška, dokud ji nevyhnali. Tuláky se nepodařilo najít. Snad poslechli a nevrátí se.
Potulovali se lesem houštím k stromu. V korunách stromů se sotva ozval pták, přesto to znamenalo dobrou věc, protože to byl náznak vracející se zvěře.
Bál se o komentářích Skřípkotlapky, naštěstí ho utlumil rejsek. Prolezl kapradím a vynořil se na palouku s velkým dubem, jehož tlusté a silné kořeny čouhali ze země. Kolem byli také stříbrné kameny a Můrkotlapka padl pohledem na jeden konkrétní. Tam zpozoroval tu hrůzostrašnou zmiji.
Když pochodovali kolem kamene, Můrkotlapka zkonstatoval, že zmije se někam odplazila. Skřípkotlapka si odložil rejska a vycenil tesáky. „Ten pach poznávám, veverky! A jsou na stromě,“ povídal a zarýval drápy do mokré země.
Můrkotlapka postřehl kaštanově hnědou šmouhu pádící po velkém stromě a po ní další šedě fialovou. A z toho okamžitě rozpoznal veverky. Skryly se v listí velké koruny. „Ta druhá je ta veverka co nás otravovala!“ usoudil Skřípkotlapka a přešlapoval v nutkání se za nimi hnát.
„Nechceš se naučit lézt po stromech?“ nabídl a civěl na Můrkotlapku. Můrkotlapka pokrčil rameny. To museli povolit válečníci. Evidentně si to uvědomil i Skřípkotlapka.
„Můžu ho naučit lézt a lovit na stromech?“ vyzvídal dva mentory. „Ulovili bychom ty veverky.“
Sumecfous mrkal a rozhodoval se s Rulíkovcem. Nakonec mu to povolili a  Skřípkotlapkovi se rozjasnil obličej. Můrkotlapka si pohrdavě rýpl. „Pojď Můrkotlapko!“ Skřípkotlapka sprintoval ke stromu a vytasil do kůry drápy. „Těším se!“ On se těšil a Můrkotlapka byl přesný opak. Klusem a váhavě se blížil k němu, pochodoval nejpomaleji jak to jen šlo.
„Dívej se,“ nadhodil. „Musíš pevně zarýt drápy do kůry. Po té co to budeš mít, zvedni pravou přední, zaryj a to samé s levou. A pak se odraz se zadníma a pevně je udržuj drápy. Malá poznámka: doporučuji se nedívat se dolů.“ Při vysvětlování se šoural víc nahoru. Můrkotlapka znervózněl strachy při pomyšlení jak bude daleko od povrchu. „Tak co?“ pobídl ho a na chvilku z výšky shlédl. „Nebudu tu celou věčnost.“
Můrkotlapka nabral kuráž a drápy se zachytil tvrdé kůry. Dal levou tlapku nahoru a potom pravou. Polkl svou všechnu bojácnost. Odpíchl se od země a drápy na zadních pevně držel na stromě. Třásl se a znovu si představoval jak to teď dole bude vypadat hůř a hůř, čím déle bude šplhat.
„Tvůj ocas ti pomáhá udržet rovnováhu,“ informoval ho Skřípkotlapka faktem. „Neboj se. Jde ti to skvěle!“
Můrkotlapka měl na dosahu dobře vypadající místo na zarytí drápů. Takže napřáhl nohu a přidržel se. Udělal samé postupy a pokračoval výš a výš. Skřípkotlapka vyšplhal na jednu tlustou větev. Na druhé straně byla další a na ní byla šedofialová veverka s dobrou pochoutkou, co svírala v pracičkách. Skřípkotlapka mu dával signály, aby na tu větev vyšplhal. Kupodivu mu nechal kořist. Šplhal dále a sebejistě. Už byl na místě a stačilo se postavit na větev, jako to udělal Skřípkotlapka. Něco mu ale uvnitř sevřelo žaludek. Napovídalo mu to se podívat na zem. Vrtěl hlavou, aby se toho zbavil, ale nefungovalo to. Ze silné zvědavosti se podíval dolů. Vykulil oči a strachem a nesoustředěním pustil stisk ze stromové kůry. Všiml si toho, když pocítil, že se začal hroutit dolů. Zavřel pevně oči úzkostí. Tohle bude bolet. V tu ho někdo chytil za zátylek a snaživě ho táhl zpátky nahoru. Nepotřeboval se podívat nahoru, vmžiku věděl, že je to Skřípkotlapka. Držel ho tvrdě a nechal mu čas se znovu chytit stromu. Můrkotlapka tak učinil a drápy se zalepil ke stromu. Minule zachránil Skřípkotlapku, a ten teďka zachránil jeho. Rozhodl se došplhat na větev. Opatrně se rozpřáhl k větvi, jež ho pořádně udrží a skrčeně se na ní celý dostal. Větev se pod jeho vahou udržela a ulevilo se mu. „Jsem v pohodě,“ ulevil si potichu a zrak upřel na veverku nedaleko na jeho trajektorii. Po jeho pádu zůstala v klidu, pořád rozkousávala papání v sevření. Skrčil se a pokusil se být nenápadný. Skřípkotlapka mu z druhé strany radil potichu, dost na to slyšel pouze Můrkotlapka. Trýznivě pokračoval. Dostával se blíž a blíž. Ovšem jeho mozek zaplavili obavy; co když to pokazí a při skoku spadne? Nenechal se zastavit a plížil se vpřed. Veverku měl podle něho už na dosah.
„Běž!“ zazněl hlas Skřípkotlapky a Můrkotlapka na slovo skočil z větve po veverce. Veverka opustila žrádlo a připravila se k útěku. Než stihla učinit, Můrkotlapka ji kousl do tělíčka a nosem mu proudila teplá chuť krve. Hrozilo mu že spadne, jenže na konec vše úspěšně dopadlo.
„Na první pokus!“ vydechl obdivovačně. „A k tomu dva úlovky!“
Můrkotlapka obrátil oči na Skřípkotlapku a navázali oční kontakt. Vybavily se mu chvíle, kdy obsahovaly nenávist, závist, žárlivost a mnoho dalších negativních věcí, tentokrát tu byla výjimka. Tentokrát se v nich střetlo přátelství, rozzářené oči. Byl to nepoznaný cit.
„Výborně!“ zezdola chválil Sumecfous a dmul se hrdostí. Skřípkotlapka švihl ocáskem.
„Vrátíme se na zem,“ řekl mu. „Následuj mě.“
„Jasan.“
Skřípkotlapka slezál dolů po kmeni a Můrkotlapka šel po něm s veverkou v tlamičce. Můrkotlapka obezřetně dělal nohu za nohou. Podruhé se mu ulevilo, jakmile se dostal na zem, co mu pod nohama chyběla.
„Skřípkotlapko,“ oslovil šedého učedníka Rulíkovec. Hrdostí snad i předl. „Bude z tebe dobrý učitel.“ Skřípkotlapka překypoval pýchou. „A ty jsi byl také dneska báječný, Můrkotlapko,“ dodal na Můrkotlapku, který se plahočil k boku Skřípkotlapky. Žhal v něm plamínek blaženosti. Trénink se Skřípkotlapkou nebyl tak špatný, ba naopak ten nejlepší.
Vybudoval si s ním po tomhle lepší vztah. „Gratuluji oboum,“ přidal se Sumecfous, pohled však měl na Můrkotlapce.
„To byl skvělý den!“ Můrkotlapka měl drozda a veverku v tlamičce. Jeho hlas byl moc utlumený, až nesrozumitelný. Mířili k táboru po skvělém lovu. Skřípkotlapka sice dopodrobna nerozpoznal, o čem mluví, ale maličko pokýval hlavou, jako by mu místo toho četl myšlenky místo slov.
„Bylo to úplně úžasné,“ přivětil hlasitě a více srozumitelně s rejskem.
Můrkotlapka si nemohl přiznat, jak více by strávil s ním den. Z nenávisti se stal na něm posedlím. Skřípkotlapka není jenom kdosi. Není špatný, je dobrý když ho dobře znáš.
Byli k sobě nebezpečně blízko po stranách. Myslí si Skřípkotlapka samé o něm? Vypudil ze sebe pocity a vrátil se do času. Dostávali se zpět a po učitelech skočili na spadlý strom nastejno. Vyskočili v samý čas a stejným tempem se hnali na hromádku potravy. Prudce zastavili a dali své úlovky na hromádku. Můrkotlapka nespustil z něho věrný a vděčný pohled zároveň. „Děkuji za tu záchranu a výcvik,“ zamumlal. Skřípkotlapka zamrkal. „Nejednalo se o problém.“
„Jsme si kvit?“ optal se Můrkotlapka.
„Samozřejmě.“
„Já bych se měl omluvit za ty posměšky,“ mumlal potichu a sklopil zrak na tlapky. „Vždycky jsem si myslel, že jsi hrozně malý v porovnání k ostatním. Chtěl jsem se cítit lépe o sobě, proto jsem si z tebe dělal srandu. Ale to byl ten nejhorší důvod.“
Můrkotlapka mu dal tlapku na rameno. „To je v pořádku,“ odvětil. Málem mu z těla vypadla věta za omluvu o tom, jak mu chtěl hrozně moc ublížit, ovšem to zadržel. Skřípkotlapka zavrtěl nesouhlasně palicí. „Já si stejně neodpustím to dobírání.“
Můrkotlapka neměl nic jiného říct. Najednou zaznamenal jednoho učedníka a jednoho válečníka, vstupující na mýtinu. Netrvalo dlouho a pochopil, že je to Lasturkotlapka a Plevelák. Zapomněl na něho a Skřípkotlapku a připravoval se pelášit za Lasturkotlapkou. Plácl ocasem Skřípkotlapku a připravil se odejít. „Měj se,“ mňouk a Skřípkotlapka mu to oplatil.
Můrkotlapka nečekal a běžel za ní. Zastavil u ní a Pleveláka. Právě přišli k doupěti Mračné. V tlamičce měli bylinky, co nepoznával. „Co to máte?“ vyzvídal. Vzpomněl si, že se jedná o kostival, jakmile se to připravil říct Plevelák. „Kostival,“ řekl. „Našli jsme je při tréninku, rozhodli jsme se je vzít Mračné, potřebuje nové byliny.“
„Chápu.“
„Pleveláku?“ z doupěte se ozvala kočka. Silueta kočky vylezla a vyklubala se z ní Mračná. „Máte kostival?“
„Máme, trénoval jsem Lasturkotlapku nové bojové taktiky a narazili jsme na ně při cestě zpátky,“ líčil. „Snad budou potřeba.“
„Jsou mi potřeba,“ utrousila spokojeně. Plevelák a Lasturkotlapka odevzdali léčitelce svazky kostivalu.
„Jak se má Kaštanka?“ změnila konverzaci Lasturkotlapka.
„Daří se jí. Stále klopýtá, však nebude trvat až se dostane na čtvrtou nohu.“
„To je dobré slyšet,“ reagovala Lasturkotlapka. „Můžu se oddělit?“ dodala k jejímu učiteli Plevelákovi. Ten kývl a Lasturkotlapka vnímala Můrkotlapku.
Jakmile odešel Plevelák a Mračná ve svém doupěti, Lasturkotlapka promluvila. „Ty sis povídal se Skřípkotlapkou?“ žasla údivem. Můrkotlapka se divil snad víc.
„Ano?“ Můrkotlapka nejistě pověděl.
„A nebylo to nic negativního?“
Zůstal potichu. „Ne.“
„Hurá!“ zajásala Lasturkotlapka a Můrkotlapka znovu pookřál. Hnětl půdu a mrkal na ní. Šlo poznat že jí to uspokojilo. „Skřípkotlapka se polepšil!“
„O dost.“
„Tím lépe. Snad se zlepší i Estragontlapka,“ zamumlala. Povzdechl si. Nevěřil, že by se s ním spřátelil i on. „Snad.“