Skončil trénink a mraky se táhli po nebi a zakrývali slunce, které trošičku prosvítalo a mírně je zrcadlelo. Vichr někdy stupňoval na síle, někdy zpomalil.
„Mám další!“ vyplázla jazyk Hranostájtlapka a odtáhla k sobě šedý oblázek. S Hranostájtlapkou, Broukotlapkou a Kouřotlapkou hráli hru s hádáním barvy oblázků. Každý měl své. Mohli být černý, šedý, bílý, světle hnědé a různé odstíny. Po uhodnutí barvy sis ten kamínek vzal a kdo měl nejvíce uhodnutých, vyhrával. Hranostájtlapka od Můrkotlapky právě vzala. Vypadalo to, že vyhrávala.
„Teď jsem na řadě, já a…“ Broukotlapka si hledal, od koho by vzal oblázek. „Hranostájtlapko… máš světle hnědý?“
Šibalský úsměv Hranostájtlapky uvadl a podala jeden kamínek ze své hroudy. Broukotlapka si ho vesele vzal. Kouřotlapka byl další na řadě. Kouřotlapka se rozhodoval a rozhodl se. „Broukotlapko. Máš…“ Můrkotlapka přestal poslouchat a sjížděl pohledem po Mračné a mamce Popálenině, které společně seděli u léčitelského doupěte. Popálenina měla hlavu sklopenou, pevně zavírala oči a krčela se. Cosi ji zjevně trápilo. Sjezdil s pohledem léčitelku.
Poznal že se na něho dívá, v jantarových očích se jí zračil jeho odraz, výraz vyděšení. Přemýšlel o co se má jednat. Mračná byla dneska v noci u Měsíčního rákosí, a možná dostala velké proroctví od klanu, co se týkalo jeho, nebo o něm Mračná pochybovala. Stál si teda v druhé teorii. „Jsi na řadě, Můrkotlapko,“ problala ho Hranostájtlapka. Pookřál a věnoval se hře. Ani nepřemýšlel a vybral si Kouřotlapku.
Nestihl říct barvu a všechny učedníky přerušila Popálenina. „Musím si s Můrkotlapkou promluvit. Osobně.“
Můrkotlapka měl špatné předtuchy. „Zahraju si příští kolo, dobře?“ optal se přátel.
„Jistěže,“ promluvil za všechny Broukotlapka. Zvedl se a přihlížel matce do ponurého výrazu. Oči měla potemnělé a stresoval se, co matku rozesmutnělo. Poklusem a bez slov ho vedla poklusem k učednickému doupěti. Protáhla se dovnitř a on za ní. Úzkost v něm vzkvétala víc. Popálenina se sklíčeně shrbila a neodvážila se navazovat oční kontakt.
„Co potřebuješ mami?“ dostal ze sebe a brněly mu packy. Zatnula zuby.
„Můrkotlapko,“ nechtěně se připravovala vysvětlovat. „Nebyl jsi jediný, který se mi narodil, měl si i sourozence, Motýlka! Nechtěla jsem se o tom zmiňovat před tebou, protože jsem tě nechtěla vyděsit, ale právě na to došlo.“
Zatajil se mu dech a civěl s otevřenou tlamičkou dokořán. Měl bratra a dlouho o tom nevěděl? To mu řekla až teď? Pokládal si několik otázek a vyvolávali v něm vztek a smutek. Po tváři jí stékla jedna slza. Pohled se jí vytvářelo více slz a pobírala další slova. „Zemřel, když se narodil a hrozně mě to zdrtilo. Zbyl si mi ty, čímž jsem tě nechala myslet si, že jsi jediné kotě, co mám. Promiň mi to!“
Zježil se mu ocas. „Nemohla si to říct dřív?“ prskl. „Musela si to přede mnou tajit? To snad nebyla potřeba!“ Popálenina stále vzlykala. „Odcházím.“ Vstal a odcházel. Nechal za sebou vzlykající matku. Prodral se pryč a nohy ho táhli ke dvoum balvanům, přerostlým převelice jemnou trávou, jenž kočkám sloužila jako odpočinek a skvělou lokalitu na odvolání stresu. U jednoho se zastavil a strnul tam. Vyčítal si to co provedl. Popálenina mu nikdy neřekla o bratrovi a nechala ho si myslet, že je to jediný syn. Ihned se mu vybavil i její nářek, co za sebou nechával mizet ve vzdálenosti. Vyčítal si to. Byl na svou matku naštvaný, přesto se považoval za zlého, kvůli opuštění své mamky. Hrbila se tam v sedu, jako bezmocné kotě.
Představil si půdu jako jeho kožich a shrábl ji drápy. Proč mu to nakonec neřekla? Stupidní Motýlek. Před zrakem se mu mihla prudká šmouha, střídající stříbrnou a žlutou barvu. Trhl a zamžoural. Kolem prolétával motýl se sytě modrými skoro šedými křídly, zezdola zase žlutými s puntíky. Přistál těsně blízko jeho předních tlap. Můrkotlapka na něho mrkal. Znuděně pozvedl tlapku a plácl s ním motýla. Pozvedl tlapky a k jeho údivu se tam nenacházel. Zmateně se ohlížel po všech stranách a děsil se. Na čumáku ucítil jemný dotek. Na nich mu seděl konkrétní modrásek a zatřepotal křidélky. Můrkotlapka nevěděl, jak zareagovat. Natáhl tlapku a pomalu s ní vyzkoušel dotknout se motýla. Skoro to udělal, jenže motýl se zase rozletěl pryč. Nikam daleko však neletěl. Usedl na balvan porostlou trávou vedle Můrkotlapky.
„Ty se neumíš trápit. Kéž bych byl hmyzem.“ Modrásek jednou mávl párem křídel. „A dokonce si přežil v životě, kde je těžké přežít pro malou housenku! Máš více štěstí než si myslíš.“ Havěť se znovu povznesla a letěla vstříc němu. Tentokrát mu přistál na hlavu.
„Fajn. Budu to brát jako tvojí mluvu.“
Z mýtiny se najednou ozývalo syčení a opovržené mňoukání. Můrkotlapka se zvědavě podíval skrz keř, blokující vstup k přerostlým balvanům a uviděl mnoho koček. Naklonil se blíž. Na prosté mýtině přicházel Šiškonož, Jezerouš, Ředkvička a Housenka. Měli s sebou i dvě neznámé kočky. Hned poznal ty dva tuláky, co se toulali po jejich území. Přestal oplakávat své osobní problémy a naštvaně sykl. Jeho syknutí poznamenala známá tříbarevná mladá kočka a přitiskla se k staršímu kocourovi, žádoucí po ochraně. Ten napínal hruď a nevraživým pohledem přejížděl po několika kočkách, včetně něho. Pokračovali až k Velkému pařezu. Na něm čekala Chmýrohvězda s hlavou statně povýšenou k nebi.
„Chmýrohvězdo,“ Housenka zamňoukla. „Tihle tuláci z minula neodešli a zůstali na našem teritoriu. Avšak, dneska se nám svěřili, že liška, co byla považována za vyhnanou, se vrátila i tak a také nám to ukázali.“ Ukázala ocasem na zlatobílého kocoura. „Tenhle říká, že se umí domlouvat se psími šelmy. Prý zná i tu lišku, jmenuje se Oskar.“
Některé kočky vybuchli smíchy a některé se nevěřícně dívali na sebe. Kocour se hluboce nadechl a snažil se udržet vklidu.
„To je bezva,“ zněl Estragontlapka a bouchal přední packou. „Mluvíš i s hlemýždi?“
„Kravina,“ pochyboval jízlivě Syčák.
Chmýrohvězda mrskla ocasem aby mlčeli a jakmile utichlo, pokračovala Ředkvička. „Dovolte mu nechat mluvit.“
Kocour sebevědomě vzhlédl do očí velitelky. „Srdečně vás vítám, velitelko Kopřivového klanu,“ zdravil překvapivě slušně a maličko se uklonil. „Jsem Pylori, a tohle je moje společnice, něco jako dcera, Listeria. Procházíme z blízké obce dvounožců. Hledáme tu lišku jménem Oskar a ta tu stále prochází. Mým osudem je ho najít a zabít. Důvody jsou osobní.“
Chmýrohvězda zatím na něho civěla. „Zdravím tě, Pylori a Listerio,“ vítala se s nimi. „Pylori, slyším o tobě, že víš hodně o tom, kam tato liška chodí a víš dokonce její jméno. A to díky tomu, že umíš rozumět psím šelmám,“ dodala. „Věřím tomu. Je však skutečnost, že to nemusí být pravda.“ Pylori bedlivě naslouchal. „A ty to prokážeš. Zůstanete s námi a vydáš se s námi najít zítra najít lišku. Uvidíme jestli se s ní domluvíš a pak ti ji pomůžeme zabít…“
Pylori neměl moc na výběr. Velitelka tak už prokázala a kdyby nesouhlasil, možná by ho vyhnali s Listeriou pryč a vrátí se s prázdnými packy. Nebo s packy bez mrtvým tělem lišky. Přikývl a Listeria váhavě kývla. Mezitím ostatní kočky mumlali mezi sebou s opovržlivými komentáři.
„Kde budeme spát?“ vysoukala ze sebe nervózně Listeria a prohlížela si naštvané pohledy klanových koček.
„Ať se stane cokoliv, do našich doupat je nechci!“ prskal Jezerouš a naklonil hlavu od dvou samotářů.
„Nepůjdou,“ souhlasil Počasník. „Přespí na našich balvanech pokryté měkkou trávou. Je to dost pohodlné na spánek.“ Chmýrohvězda a Rulíkovec nápad zřejmě schvalovali.
„Pojďte, promluvíme si s vámi,“ rozhodla a vedla je k dostatečně dlouhému a širokému dutému kmenu, aby se tam vešlo alespoň šest koček. Dutý kmen byl dokonce doupětem velitelky. Na něm se rozléhalo i pár dír, přes které se velitelka dívala na další strany tábora. Vlezla do dutého kmene ležícího vedle Velkého pařezu a vlezli tam po ní Rulíkovec, Pylori a Listeria. Nikdo jiný neměl povolený tam jít nebo odposlouchávat. Hlasité domlouvání koček se šířilo klanem jako lavina. Dokonce tam o tom mluvili Kouřotlapka a Hranostájtlapka. Matku naštěstí nezahlédl, jinak by se znovu dostal do té záplavy emocí. Nezůstal na místě dlouho a vylezl celý z keře. Motýl, kterého měl na hlavě se vznesl do vzduchu a uletěl. Můrkotlapka se na díval, dokud neuletěl z dohledu. Přemýšlel, jestli se znovu setká s divně chovajícím se hmyzem. Potom se vydal z malého svahu. Čím víc se přibližoval, nesouhlasné hlasy koček se stávali srozumitelnější.
„To si z nás Chmýrohvězda dělá srandu!“ z jedné strany si stěžovala Oblázka společně s Fialkovkou.
„Co když nemají dobré úmysly?“ nadhodil Tmavochlup.
Můrkotlapka měl chuť s nimi souhlasit. Sice tu budou jednu noc, ale to neznamenalo, že mají dobré úmysly a nic neprovedou. Na opačnou stranu, Chmýrohvězdin povel mohl samotáře přinutit.
„Můrkotlapko!“ volal ho kdosi a otočil po něm hlavu. Vyhlížel si ho tam Kouřotlapka sedící s Hranostájtlapkou. Kráčel k nim a usadil se ke Kouřotlapkovi.
„Ti samotáři s námi budou přespávat,“ zavrčel. „To není logické uvažování. Mohli by něco provést.“
„Mohla by alespoň někoho dát na stráž,“ napadlo Můrkotlapku.
Hranostájtlapka si odfrkla. „Pochybuju, důvěřuje jim až moc.“
„Rozhodně tak moc ne.“ Chmýrohvězda jako velitelka měla své rozhodnutí za celý klan a rozhodovala se co nejvíce správně, i kdyby se to chtě nechtě klanu zamlouvalo. Většina z klanu o jejím rozhodováním mluvila, že není docela ani v pohodě. Je mu to na druhou stranu nevadilo a připadlo mu to v pořádku. Nikdy nebude stejně dobrá, třeba jako Sivý měsíc a Nezmaří měsíc, o kterých slyšel v příbězích své matky a starších, ale nebyla ani zcela špatná.
„Myslím, že bychom se museli jenom naučit respektovat její rozhodnutí. Jistě ví co dělá.“
„Podle tebe je náš názor špatný? Nezajímá tě co by mohli ti samotáři provést?“ obrátila se proti němu a cukalo jí v špičce ocasu. Kouřotlapka se připravil sestru uklidnit.
„Já neříkal…“
„Chmýrohvězda se chová lehkomyslně. Věřit cizincům není vůbec chytré.“ Kouřotlapka jí položil ocásek na záda.
„Hranostájtlapko, nech ho na pokoji,“ řekl, skoro to znělo, jako by nařizoval. „Jenom vyjádřil svůj názor. Nezmiňoval se o tom, že je špatné si myslet jinak.“
Hranostájtlapka se dala zpátky do normálu a nekomentovala. Neočekával, že se takhle lehce urazí. Kouřotlapka se na ní ještě zachmuřeně tvářil, než se věnoval Můrkotlapkovi.
„Respektuji její rozhodnutí. Jenom si nejsem jistý těmi samotáři.“ Můrkotlapka jeho názor pochopil. Ublížili dokonce jeho učiteli a ta vzpomínka proti nim vyvolala nenávist, ale uznával Chmýrohvězdin přístup. Nemohl ji soudit podle mysli.
„A co ti řekla Popálenina? Odcházel si docela naštvaně a smutně zároveň.“
Můrkotlapka se zarazil a zmlkl. „To tě nemusí zajímat.“
Kouřotlapka mlčel a posléze pomalu kývl hlavou. Hranostájtlapka zakoulela očima. Znuděně se od nich odpojila a připravila se na odchod.
„Já jsi jdu povídat s Broukotlapkou,“ utrousila. „Tady to umírá nudou.“ Vzdalovala se pryč a kamsi vypravila. Kouřotlapka odtrhl zrak z učednice. Nikdo z nich obou nepromluvil, do té doby, co k nim zastavil trojbarevný kožíšek Lasturkotlapky. Můrkotlapkovi se štěstím napjali svaly. Kouřotlapkovi olízla tvář a ten ji to oplatil. Při pohledu na tu scénu se trošilinku zašklebil. Většinu času neviděl takové blízké chování Lasturkotlapky ke Kouřotlapkovi. Třeba to tak dělá všem?
„Jsem ráda, že vás oba znovu vidím!“ zaradovala se. „Bavila jsem se se Skřípkotlapkou a Estragontlapkou. Estragontlapka mi slíbil, že se s tebou skamarádí, Můrkotlapko.“
„To je bezva,“ odvětil Můrkotlapka. Kočky se na mýtině rozdělovali do různých míst. Naposled viděl ocas Housenky a za ním zahlédl Mračnou s Popáleninou. Popálenině měla tolik zastíněný obličej, že nešlo najít oči. Lísala se pro fyzickou podporu k Mračné, která si s ní propletla ocásky a šeptala ji konejšivá slova do ucha. Podruhé se s léčitelkou rovně dívali do očí a tentokrát se se sděšením, v očích blýskal i hněv.
Můrkotlapka prudce zavřel hlavou a teprve si uvědomil, že ho pozorují dva přátelé.
„Můrkotlapko?“ vyslovil jméno Kouřotlapka. „Děje se něco?“ Můrkotlapka nic neřekl. Opravdu se o něho musí starat přátelé? Jeho problémy pro ně budou jen zátěž.
„No tak, Můrkotlapko,“ povzbudila ho Lasturkotlapka a tiskla se na hnědobílou srst. Z toho na sobě pocítil kočky teplý dech.Můrkotlapka byl oběma obklíčení ze dvou stran.
„Nezabývejte se tím,“ vyhrkl v odpověd. „Je to můj problém.“
Lasturkotlapka mu olízla rameno. Znenadání se ho zmocnil klid a uspokojení. Přestal se zatěžovat problémy a normálně se soustředil na svět kolem něm. Silně se mu ulevilo. Tělo se mu oteplilo a málem zapředl.
„Tak?“ pobídl ho Kouřotlapka. „Už nám můžeš vysvětlit co se děje?“
„Jasně…“ nadechl se a vysvětloval. Vysvětlil trápení o vztazích s jeho matkou a o jeho mrtvém bratrovi. Lasturkotlapka s Kouřotlapkou slova vstřebali.
„To je mi líto,“ mňoukla Lasturkotlapka. „Ale nejlepší bude když se jednoduše smíříš, že ti zemřel bratr a omluvíš se Popálenině.“
„Máte pravdu.“ Vděčně jim olízl kožíšky a nadějí se mu třpytil úsměv a oči.
Nejdéle byl vděčný Lasturkotlapce a proto kočičku olízl po tváři. Když se na ní pak podíval, byla ztuhnutá a oči upírala na dolů. Můrkotlapka nevěděl co se děje a potom se zadíval ke Kouřotlapkovi. Měl stejný obličej plný obav. Děje se snad něco? strachoval se Můrkotlapka. Udělal jsem něco špatně? O co tu jde?