Můrkotlapka akorát utekl od útoku Sumecfouse. Trénovali bojování dole v bojovné kotlině. Okolo bylo bahno po dešti a narazili i na slimáky. Sumecfous se odrazil od spadlého stromu a přistál nebezpečně blízko za Můrkotlapkových zad. Nestihl reagovat a válečník ho svalil velkou tlapou do mokrého keře.
„Jsi mrtvý," prohlásil a pustil ho. Můrkotlapka se zvedl a z fousků mu sjížděly a kapaly kapky. Boj se Sumecfousem mu nějak nešel. „Zkusíme to znovu."
Učedník se skrčil do bojovné pozice. Sumecfous se odrazil a běžel k němu. Můrkotlapka si zkoušel představit Skřípkotlapku. Rychlostí blesku se vyhnul z cesty mentora, skočil po něm ze strany a převalil na bok. Ale ten ho zadníma nohama odkopl do strany. Včas se dostal při pádu na packy a popadal dech. Sumecfous mu podrazil packy a on nemotorně spadl. Válečník ho přišpendlil tlapou na hruď a měl šanci ho dorazit. Můrkotlapkovi zablýskl před očima Skřípkotlapka a kousl ho do další tlapy co měl vedle jeho hlavy.
Zahvízdal bolestí a pustil ho. Můrkotlapka se zvedl a připravil se zaútočit. Najednou otevřel tlamičku a zděšeně se zadíval na Sumecfouse. Z místa, na kterém ho kousl tekla kapka krve. Ulízl si to z tlapky a stejně natekla další.
„Promiň! Promiň!" omlouval se s vytřeštěnýma očima. „Já nechtěl!"
Učitel měl jeho překvapením koutky úst nahoru od ucha k uchu. Nechápavě přivřel oči na učitele.
„To je v pořádku," podotkl. „Jsem rád že už je tvoje bojování lepší."
Pořád to nepochopil. Ublížil mu a on ho pochválil? To určitě jenom dělal aby ho uklidnil.
„Nepálí to moc, mimochodem?" optal se a naklonil se.
„No, ne tak moc," přiznal Sumecfous a zkusil tlapku s otisky zubů položit na mokrou zem. „Bojování necháme vedle. Řeknu ti další triky k bojování."
Můrkotlapka kývl.
Světlý kocour se postavil a vedl svého učedníka z kotliny. Bariérou lemující kotlinu se prodrali ven. Po cestě narážel Můrkotlapka na světle fialové až růžové kvítky zvonků. Na ně kapaly kapky tekoucí ze stromů tyčící se všude po lese.
„Kdyby tě někdo náhodou přišpendlil k zemi," radil mu Sumecfous. „Zasaď mu do břicha zadnýma nohama, jako jsem to dělal já, akorát musíš při doopravdém boji silněji."
Přestal si všímat okolního prostředí a poslouchal. Měl by si bojování s nějakým učedníkem vyzkoušet. Možná by měli být méně zkušenější než opravdový válečníci, přesto byli všichni starší než on a měli více dovedností. Navíc Sumecfous teprve bojoval mírněji.
„Nebo můžeš hrát na mrtvého," dodal a podruhé si zkontroloval své zranění.
„Aha."
Najednou zaregistroval šustění keře. Otočil zrak na keř a v něm mizel kočičí bílý ocas. Zavětřil; tenhle pach nepatřil Kopřivovému klanu, to poznal. Můrkotlapka měl nutkání varovat Sumecfouse.
„Cítíš to také?"
Učitel ho uslyšel a zavětřil. Čekal co na to řekne. „To jsou tuláci!" zasyčel Sumecfous. „A také liška! Oba dva jsou čerstvý."
Můrkotlapka vytasil drápy. Připravoval se rovnou na útok.
„Sleduj mě potichu," nařídil, břichem se přitiskl na zem a plazil se pod podrostem, kterým procházeli tuláci. Udělal samou věc a našlapoval za ním. Můrkotlapka měl ve svalech nutkání bránit území klanu.
Sumecfous prokoukl zpod větve olše šedé a Můrkotlapka vedle něho. Snažil se nezasyčet. Na malé mýtince se potulovali dva tuláci. Vetřil tam krátkosrstý bílý kocour s jasnýma zlatýma skvrnama a na polenu přecházela z tlapky na tlapku tříbarevná kočka ve věku staršího učedníka.
„Počkej, já na ně zaútočím a ty je v nejhorším dorazíš," plánoval Sumecfous a čekal na zprávný čas na útok.
Jakmile učinil první tlapku před pod ním, praskla pod ním malá větev. Tuláci našpicovali uši a shlédli na olši. Nebylo čas na čekání. Sumecfous běžel na většího kocoura. Přitom schodil malinko prachu na Můrkotlapku. Okamžitě kocourovi vrazil tlapou s nataženými drápy na tvář. Kočka na poleni sykla. Vyrazila z polena a kousla ho do zad. Zahvízdal a rázem trhl od kočky. Z něho vystříkla krev. Tuláci a on se ježili tak moc, až vypadali o dvakrát větší.
„Vypadněte s tou liškou z našeho území!" vyhrožoval jim válečník.
„To bychom teda rádi!" odvětila kočka a v jejich nebesky modrých očích vzplanul oheň. Delší kocour jí položil ocásek na rameno, aby se zklidnila
„Chceme tu lišku jen najít a zabít," vysvětlil slušně.
„Samotáři jako vy a chtít zabít lišku?! Táhněte Kopřivovému klanu z očí!"
Vrhl se na ně. Ale než tak učinil, na tlapu mu omylem stoupl kocour. Sumecfous zavrávoral a stáhl se bolestí víc do keřů.
Můrkotlapka to nemohl pozorovat. Ty kočky ho roztrhají na kousky. Neuměl kvalitně bojovat, ale nemohl ho tam nechat.
Vylezl z keře a svalil se na kocoura. Na chvíli se koulili v klubku. Tříbarevná kočka šokovaně uhnula z cesty. Nakonec ho tulák přišpendlil na mokrou zem, jednou přední tlapkou na jeho hlavě, druhou mezi lopatky. Pocítil na sobě tulákovu váhu.
„Hezký trik," vzdechl, v hlase otrávenost z klanových koček.
„Nech ho!" sykl Sumecfous a prudce trhl. Kvůli ranění ho projela bolest a zastavil.
„Ty by ses měl přestat namáhat," doporučila mu mladá tulačka za ním. „Je to zbytečné. Budeš se pouze utápět v bolesti, starý kocouře."
„Jsem pořád válečník."
„No jo, válečník," zakoulela očima.
V tom se zatřásla olše šedá. Zaujala pozornost tuláků i jich. Z něho se vynořila známá tvář a dvě další. V čele byl Syčák, za ním Skvrnitá srst a Matiznouška.
„Pusťte je a utečte, chcípaci!" proklínal Syčak a zvedala se mu srsť. Tulák Můrkotlapku pustil a on se vyškrábal na nohy. Hned se postavil do bojovné pozice.
Společnice tuláka třeštila oči a dívala se z jedné klanové kočky na druhou s otevřenou tlamou.
„Jdeme pryč, Listerio," řekl zlatobílý kocour. „Stejně jsou tyhle psychicky nemocné."
Dva tuláci se prodrali podrostem od nich a kočka na ně naposled prskla sliny. Ještě sledovali podrost, kde se vytratili, kdyby se znovu vynořili.
„Parchanti," zavrčel Syčák. „Jste v pořádku?" dodal na učitele a učedníka.
„Já snad jo," pověděl Můrkotlapka. „Sumecfous potřebuje pomoc."
„Udržíš se na noze?" Vyzvídala Matiznouška a dostala se k poraněnému Sumecfousi. „Ne," frkl Sumecfous a cenil zuby.
Matiznouška ho teda po straně podepřela, aby měl lepší chůzi. Můrkotlapka se cítil hůř při vědění, že to zranění způsobil nejdřív. Červená tekutina z boku Sumecfouse se lepila na ní.
„O tom řekneme Chmýrohvězdě," zamumlala Skvrnitá srst. „Mít tady pořád lišku a tuláky už nejde. Musí se to vyhnat."
Vydali se do tábora, se Syčákem ve velení. Po dlouhém čase procházením lesem se dostali před mýtinu tábora. Oblázka na polobalvaně jim propalovala kožichy tázavým obličejem.
Syčák si odfrkl a pelášil k doupěti velitelky. Předtím stihl nařídit Matiznoušce donést Mračné Sumecfouse. Můrkotlapka šel teda s ní. Dostali se do doupěte Mračné a slyšeli pramínek vody hučet a pak slyšeli jako by se v tom někdo čvachtal.
Podívali se na pramínek a nad ním se skláněla Zlatuna a pila.
„Vítejte," vítala je dovnitř Kaštanka s nataženou zraněnou nohou na jemném mechu. „Co se stalo? Větřím z vás cizí kočky."
„Na našem území byli tuláci," přikrčil nos Můrkotlapka. „Ublížili Sumecfousovi."
„On má krev a ty vypadáš zdravě, jenom trochu poprášeně. Pomohl si mu vůbec?"
„Pomohl," potvrdil za Můrkotlapku jeho mentor. „Ten jeden tulák ho však skolil bez používání zubů nebo drápů."
„Důležitější otázka je, kde je Mračná?" zeptala se Matiznouška a ohlížela se hlavou po doupěti. Zlatuna dokončila pití a lehla si do mechového pelíšku. „Šla pro bylinky," poznamenala.
„Zatím ho položte do toho pelíšku u toho kamene," napadlo Kaštanku.
Protože byl pelech blízko, Sumecfous se odlepil od Matiznoušky a dopajdal k pelíšku. Bez váhání do něho lehl a pár kapradí se rozletělo.
„Pobudu tady s tebou dokud nepřijde Mračna," informovala ho.
Můrkotlapka vycházel z doupěte a rozloučil se s nimi. Chtěl být na čerstvém vzduchu bez voňavých vůní smíchání s těmi co štípali v čumáku. Byli to dva dny a léčitelka měla dost bylin.
Jakmile vylezl do tábora dorazila jeho oblíbená tříbarevná Lasturkotlapka, za kterou běžel Kouřotlapka a k jeho znechucení tam byl i Estragontlapka. Učitelé Plevelák, Popálenina a Soví křídlo šli pomalu za nimi. Byli možná na lovu. Lasturkotlapka dala na hromadu kořisti dva hraboše, Kouřotlapka jiříčku a Estragontlapka šedivě fialovou veverku s myší.
Můrkotlapka k nim zamířil. Lasturkotlapka byla první, která ho pozdravila a Kouřotlapka druhý. Estragontlapka raději místo opustil, aby byl co nejdál od Můrkotlapky.
„Kde jste byli?" Můrkotlapka pokračoval s konverzací.
„Na poli, Estragontlapka ulovil i veverku po cestě zpátky," pověděl Kouřotlapka.
„Chcete se podívat na ty koťata?" napadlo Lasturkotlapku a ocáskem ukázala na školku.
„Jasně, že jo," řekl za ně oba Kouřotlapka. Učednice zapředla a vedla je tam.
Prolezli mezi zelení a nacházeli se velice prostorné školce. Na mýtinku dopadalo sotva velké světlo. Ve velkém pelíšku byla unavená Větrovka a olizovala něco, co skrývala pod svým ocasem. S jistotou to byla malá koťata. Když se k matce přiblížili, pohlédla na ně. „Ahoj."
„Ahoj Větrovko," mňoukla zpátky trojbarevná kočka. „Můžeme se na ta koťata podívat?"
„Jistě," odsunula ocas pryč a k bříšku se jí mačkali tři koule chlupů. První kotě mělo zlatou srst, vedle bylo zlaté kotě se zlatohnědýma skvrnama a posledně světle šedé koťátko s bílými místy. Rvali se k mateřskému mléku.
„Máte vymyšlená už i jména?"
„Ano." Packou ukazovala z kotěte na kotě „To je Klouzek. Ten bílý se skvrnami je Blatoušek, to šedé je Krovinka."
„Jsou roztomilá," poznamenal Kouřotlapka.
„Děkuji," zčervenala pochvalou matka a ocas si znovu omotala okolo koťat. „Jsem za ně tak ráda."
„To bys měla," přidal se Můrkotlapka. „Máme tě teď nechat na pokoji?"
„Jestli chcete jít nebo ne je na vás."
„Já bych už šel," promluvil Kouřotlapka. Lasturkotlapka a Můrkotlapka si vyměnili pohledy a nakonec souhlasili.
„Měj se Větrovko," loučil se Můrkotlapka s matkou, jakmile s kamarády opouštěl školku.
Rovnou se setkali s Plevelákem, který mířil do školky vidět svá koťata.
„Jinak se mi zdálo," začala Lasturkotlapka. „Že je z tebe cítit nějaká kočka. Ale ne z Kopřivového klanu."
„Taky jsem si všiml," přitakal Kouřotlapka.