Nenávist.....
Nenávist byla dobrá emoce.....
Držela ji při životě. Při jejím ubohém, prázdném , zničeném rozbitém životě plném strachu.
Nenávist,kterou k němu cítila , jí každým dnem víc a víc spalovala kosti a proudila žilami. Drápy každou chvíli víc a víc toužily po kočičím masem do , kterého by se zasekly , tesáky každou chvíli víc a víc toužily po hrdle ,které by stiskly a hrdlo,každou chvíli víc a víc toužilo po krvi, která by jím stekla. V duchu se téměř modlila o bitvu , protože stále nechtěla jít na území Deštivých nebo Oblačných,či na území dvounožců,aby si ulevila zabitím nějaké kočky.
Stejně by jí to nedovolil. Nenáviděla jeho a nenáviděla jeho činy Nenáviděla to ,jak ji vždycky nutil když si s ní chtěla užít. Nenáviděla to, jak ji trestal za každou pitomost. Nenáviděla to ,že strachem v noci ani nespala , protože se bála co jí udělá zítra. Nenáviděla to ,jak ho teď už poslouchala na slovo. Nevnímala dny ani čas. Měla pocit , že žije svůj život jen v jedné velké mlze plné utrpení. Usmívala se a předstírala že je všechno v pořádku,ale v očích měla prázdnotu. Už tam neměla bolest. Jen prázdnotu. Byla smířená s tím ,že za každé její špatné jednání bude trest. Že musí jíst s povolením. Že může chodit ven ,jen s povolením. Že musí všechno dělat s jeho vědomím. Ale zároveň v té prázdnotě v jejích ledových očích ,byla malá jiskřička. Jiskřička ,která se každou další ránou ,každým dalším dnem ,každou další ubrečenou nocí zvětšovala. Jiskřička horké a kruté nenávisti. Potřebovala pomoc. Potřebovala pomoc ,ale Jinovatka nebyla ta kdo by jí pomohl. Bylo sice fajn ,že se jí sestra občas zastala , bylo fajn ,že jí chtěla pomoct ,ale tohle nebyla ta správná pomoc. Potřebovala si pomoci sama. A jen ta malá jiskřička nenávisti jí mohla pomoct. Ta malá jiskřička,která se každým dnem zvětšovala. Ale stále nebyla dost velká. Stále neměla to správné povyražení. Stále nedokázala překonat svůj strach. Stále to nešlo. Stále v sobě měla velkou bariéru, která jí bránila se jen tak čas od času podívat Černodrápovi do očí aby ho naštvala. Kdysi věřila tomu ,že ji nezkrotí. Že se nenechá. Ale to nebyla pravda. Už jí zlomil a ta bariéra strachu tady byla pořád. Bránila jí vzdorovat. Nenáviděla ho ,ale zároveň se ho pořád hrozně bála. Nesnášela svůj strach. Byla slabá ,ano byla příšerně slabá. Ale zároveň vyděšená. Vyděšená, slabá kočka toužící po lásce. Toužící po nějakém hrdinovi,po někom ,kdo by ji chránil,miloval ,po někom komu by se mohla svěřit a vyplakat na rameni. Potřebovala nějakého svého hrdinu. Ale nikdo takový nebyl.
Alespoň prozatím....

,,Chtěla bych se jít podívat na Rudodrápčina koťata. Můžu "? Zeptala se tiše Černodrápa s pohledem sklopeným na své bělostné přední tlapky. ,,Jdi. Můžeš jí taky vzít něco k jídlu zavrčel lenivě Černodráp aniž by se na ni podíval a okusoval kost nějakého hraboše. Nenávidím tě ! Nenávidím tě ! Nenávidím tě !
Popadla do zubů malou koroptev a ladnými kroky se rozešla ke školce. ,,Ahoj Bílá Růže "! Ozval se jí u ucha opět ten otravný hlas. Zase tenhle debil ?
Otočila se a probodla Vodopáda pohledem. ,,Ahoj "zamumlala skrz koroptev a pokračovala v cestě do školky. ,,Jdeš se podívat na Rudodrápčina koťata "? Zeptal se jí vesele. Hvězdný klane to snad není možné ! Jak může být někdo takhle otravný ?
,,Hm. "zamručela jen. Vodopád otevřel tlamu aby řekl nějakou opět nesmírně inteligentní věc ,ale hlas Listodrápa ho přerušil. ,,Hej Vodopáde ! Nech chudáka kočku chvilku na pokoji a pojď se mnou a Zlatou na hlídku "! Řekl Listodráp. Bílá Růže mu jen vyslala vděčný pohled ,a ani se nemusela ohlédnout ,aby věděla ,že se jí Černodrápův jantarový pohled zabodává do zad.
Nenáviděla černé kočky.
Vešla dovnitř a pohled jí padl na velkou mourku , ležící u malých šedých a hnědých chomáčků srsti. Bílá Růže popravdě koťata nikdy neměla moc ráda ,vždycky jí přišla nesmírně otravná ,ale Rudodrápku navštívit chtěla. Nebrala ji jako kamarádku ,ani jako matku , brala jí ,možná jí trošku brala jako vzor. Ne že by chtěla zabíjet (tedy chtěla ale snažila se to potlačit ) ale Rudodrápčin život ,šel i přes vraždy naprosto skvěle. ,,Ahoj Bílá Růže "zavrčela chladně Rudodrápka. Bílá jen kývla na pozdrav a položila před ni koroptev. Rudodrápka ani nepoděkovala,jen si kořist přitáhla mohutnou tlapou k sobě. ,,Jak se jmenují"? Zeptala se Bílá Růže. Ne že by ji Rudodrápčina koťata zrovna dvakrát zajímala ,ale chtěla s ní zase mluvit. Vždycky měla pocit ,že v ní Rudodrápka viděla nějakou silnou válečnici ,něco výjimečného. A ten pocit jí chyběl. Jenže teď v jejích očích viděla jen zklamání. Zklamání směrované směrem k ní. Zklamání z toho ,že z Bílé Růže vyrostla další nula. Rudodrápka to ani nemusela říkat. Bílá věděla že je nula. Že je nicka. Vždyť jí to přece sám Černodráp říkal ne ? Říkal jí,že je nula a měl očividně pravdu. I Rudodrápka si to myslela. Bílá Růže zahnala otravné myšlenky a jen poslouchala jak Rudodrápka znuděným hlasem představuje svá koťata. ,,Tohle je Tygřička. Tohle je Soumráček. "Otevřela tlamu u dalšího kotěte , maličké kočičky ,která se sotva dostala k míčku,stejně jako její sourozenec. ,,A tihle dva jsou slaboch jedna a slaboch dva ,co si nezaslouží žít "zavrčela Rudodrápka s jasnou nechutí v hlase. Bílá sebou ani netrhla ,když Rudodrápka mohutnou tlapou zamáčkla obě vlastní koťata a udusila je. Pak je znechuceně odsunula stranou ,a obmotala si ocasem Soumráčka a Tygričku. Bílá Růže se jen podívala na mrtvá koťata a popravdě ,projela jí vlna uspokojení. Bylo příjemný vidět konečně vraždu. Úmyslnou smrt. Hruď jí zaplavil příjemný pocit tepla a na tváři se jí vytvořil malý úšklebek. ,,Pořád to v tobě je "zavrčela Rudodrápka. Bílá Růže se prudce otočila. Mourka už neměla v očích takové zklamání. ,,Nevím co s tebou poslední dobou děje Bílá ,ale vím že tvoji lačnost po krvi to nezničí. Pořád to v tobě je. Ale už si nejsem jistá zda můžeš být jako já "zavrčela Rudodrápka a pleskla ocasem Soumráčka ,který začal pištět. ,,Proč ne ? "Zeptala se Bílá Růže. Už neříkala jak chce být dobrou kočkou. Jen se ptala ,proč nemůže být psychopat.
Proč se jí na tohle ptám ? Nechci být jako ona !
Chtěla. Vždycky někde v hloubi duše chtěla být jako ona. Ale stále si to odmítala připustit. ,,Máš v očích prázdnotu. Ať už se ti děje cokoliv , očividně jsi už smířená se životem nuly. Kdybys chtěla svůj život změnit, nevím jestli by se ti to povedlo. Už by ses nesmělá bránit zabíjení. Už dlouho jsi neměla krev. Stačí když se jednou napiješ a nebudeš to potlačovat. A pak vypustíš toho démona v sobě. Ale nejsem si jistá,jestli ty to dokážeš. Vypadáš , jakože ses vzdala. A moc dlouho jsi tu šelmu v sobě potlačovala. Už na to očividně nemáš Bílá Růže. Už je pozdě. "zavrčela Rudodrápka a labužnicky se pustila do své koroptve. Rudodrápka jí vždycky věřila.....
Viděla v ní něco co jiní ne.....
A teď i ona uznala že jí nejde pomoc. Bílá Růže se beze slova zvedla na tlapky a opustila školku. Ani nepozdravila Kánětku ,místo toho zamířila ke svému druhovi. ,,Byla jsi tam dlouho "zavrčel Černodráp. ,,Omluvám se. "řekla Bílá rychle a sklopila pohled ke svým předním tlapkám. Nenávidím tě ty bastarde ! Nenávidím !
Posadila se vedle něj a potlačila znechucené zavrčení ,když si ji přitáhl k sobě a ocasem jí projel po bradě. ,,Dneska mám docela dobrou náladu. Nechceš si vyrazit do lesa ? Na naši oblíbenou louku "? Zavrčel jí slizkým hlasem do ucha. Do očí se jí dostaly slzy. Už nechtěla ! Už nemohla ! Chtěla s někým být , protože chce ,ne ,proto že ji do toho nutí ! Věděla že kdyby odmítla ,dostala by trest. Příliš se bála odmítnout. Měla strach. Hrozný strach....
Proto vyrazila za ním jako poslušný ocásek. A nenávist stále rostla.... Díky Hvězdnému klanu se to ale tentokrát nestalo. V půli cesty uslyšela vyplašené mňoukání a viděla jak k nim běží Jestřábí Pazour s Vrbičkou. ,,Oblační ! Útočí na nás "! Zavrčel varovně. Černodráp si něco podrážděně zavrčel po vousy ,ale Bílá myslela jen na jedno. Bitva....
Krev.....
Smrt....
Rozběhla se za Černodrápem do tábora a na tváři jí po dlouhé době hrál upřímný úsměv.

Další kapitola je tuuu xd. Byla dneska taková kratší a o celkem o ničem ,ale přesto doufám že vás potěšila xd.
Vaše Luna 😘